Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 189/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
rozhodčí nález
Náklady řízení
Doručování
veřejný pořádek
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.189.10.1
Datum podání22.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

74/1959 Sb./Sb.m.s.

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 40, § 44 odst.2

216/1994 Sb., § 28, § 39

99/1963 Sb., § 45, § 137


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 189/10 ze dne 10. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2010 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. B. B., zastoupeného JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou, AK Betlémské náměstí 6, 110 00 Praha 1, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2009 č. j. 35 Co 262/2009-159 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 2009 č. j. 49 Nc 1075/2007-129 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 17. 9. 2009 č. j. 49 Nc 1075/2007-154, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále že nebyl respektován článek 1 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 49 Nc 1075/2007 zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 26. 4. 2009 č. j. 49 Nc 1075/2007-129 ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 9. 2009 č. j. 49 Nc 1075/2007-154 dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nařídil proti stěžovateli (povinnému) exekuci vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného Londýnským soudem pro mezinárodní arbitráž k uspokojení pohledávky oprávněného a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2009 č. j. 35 Co 262/2009-159 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro nařízení exekuce, neboť rozhodčí nález není konečný ani vykonatelný, a to proto, že postrádá řádné odůvodnění, není opatřen doložkou právní moci a doložkou vykonatelnosti a jeho doručení kurýrní službou nelze pokládat za doručení vyžadované o. s. ř. Dále má stěžovatel za to, že výkon rozhodčího nálezu měl být odepřen pro rozpor s veřejným pořádkem, protože výše nákladů právního zastoupení, kterou je stěžovatel dle rozhodčího nálezu povinen uhradit oprávněným, jakož i praktická absence jakéhokoli odůvodnění v tomto směru zakládá porušení práva na spravedlivý proces a tudíž rozpor s veřejným pořádkem. Výši přiznaných nákladů právního zastoupení považuje stěžovatel za nepřiměřenou, nepředvídatelnou, neodpovídající složitosti předmětu rozhodčího řízení a odporující principu rozumně vynaložených nákladů. Ačkoli byl stěžovatel v řízení žalobcem, jeho náklady byly nejnižší a dosáhly sotva třetiny nákladů ostatních účastníků řízení, kteří byli zastoupeni celkem třemi advokátními firmami, jejichž činnost se překrývala. Za nepřípustné považuje rovněž stěžovatel to, aby nesl náklady části řízení, v níž bylo rozhodnuto o vyloučení rozhodce pro podjatost, jehož vyloučení však stěžovatel nenavrhl, a to proto, že tato fáze řízení nevedla k žádným materiálním výsledkům a neměla souvislost s meritorním rozhodnutím.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Přijetím Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 74/1959 (dále jen "Newyorská úmluva") se Československo a posléze Česká republika jako nástupnický stát zavázaly uznávat a vykonávat rozhodčí nálezy vydané na území jiného smluvního státu, a to za podmínek stanovených touto Úmluvou. Za předpokladů specifikovaných v článku V. Newyorské úmluvy může smluvní strana, proti níž je rozhodčí nález uplatňován, jeho uznání a výkon odepřít; jedním z možných důvodů je rozpor s veřejným pořádkem uznávající země. Tedy stát, v němž má být rozhodčí nález uznán, je oprávněn jej podrobit přezkumu z hlediska slučitelnosti jeho účinků se základními principy svého právního řádu. Žádná jednotná a mezinárodně uznávaná definice veřejného pořádku neexistuje, a proto nezbývá než se uchýlit k výkladu tohoto pojmu, jak jej chápe právní věda a praxe v konkrétní zemi, v níž má být rozhodčí nález uznán a vykonán. Obecně však lze říci, že rozpor s veřejným pořádkem je shledáván tehdy, jestliže by přiznání účinku vykonatelnosti rozhodčího nálezu odporovalo základním principům ústavního a právního řádu, společenského zřízení a veřejného pořádku vůbec, přičemž by se jednalo o porušení takového zájmu, na kterém je třeba zcela jednoznačně a v každém ohledu trvat (srov. Bělohlávek, A. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo - Komentář, I. díl., 1. vydání. C. H. Beck, Praha 2008, s. 415). Rozpor s veřejným pořádkem se týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení; trvání na ochraně základních práv jednotlivce bezpochyby k takovým základním principům právního řádu v České republice náleží (srov. nález sp. zn. I. ÚS 709/05, Sb. n. u., sv. 41, s. 163). K tomu je však nutno připomenout, že pojem veřejného pořádku by měl být vykládán poměrně restriktivně, přičemž pouhé odlišnosti v procesních předpisech zahraničního rozhodčího soudu a uznávajícího státu rozpor s veřejným pořádkem nezakládají; jestliže soud státu původu postupoval v souladu s procesními předpisy, bude rozpor s veřejným pořádkem přicházet v úvahu naprosto výjimečně (srov. Vaške, V. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. C. H. Beck, Praha 2007, s. 44).

K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Je tomu tak proto, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení konstituuje toliko procesní právo, resp. povinnost, která nemá zjevný odraz v ústavně zaručených právech a svobodách. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Vzhledem k tomu, že ve sporu o náklady řízení je možno toliko zpochybňovat výklad a aplikaci jednoduchého práva, k nimž není Ústavní soud povolán, musí soudem předložená interpretace a aplikace právní normy nabýt až podoby excesu, aby dosáhla ústavněprávního rozměru. O takové situaci lze hovořit tehdy, jestliže je předložená interpretace a aplikace příslušné normy výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Naopak argumentace pouze v rovině nesprávnosti není s to dosáhnout roviny protiústavnosti.

Stěžovatelem kritizovaný rozhodčí nález neodporuje veřejnému pořádku České republiky, poněvadž jím nedošlo k tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rozhodčí nález je řádně odůvodněn, taktéž rozhodnutí o nákladech řízení nepostrádá stručné odůvodnění, přičemž nelze opomenout skutečnost, že rozhodce nepřiznal protistraně náhradu nákladů řízení v plné výši. Stěžovatelova výtka, že ostatní účastníci řízení byli zastoupeni více právními zástupci a vynaložili tak vyšší náklady řízení, se soustřeďuje pouze na otázku výkladu a aplikace pojmu rozumnosti či účelnosti vynaložených nákladů řízení a jako taková nemůže založit ústavní nekonformitu. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce zbytečnosti nákladů vynaložených na řízení v části, v níž bylo rozhodováno vyloučení rozhodce pro podjatost, neboť je v zájmu všech účastníků řízení, tedy i stěžovatele, aby řízení a rozhodnutí ve věci samé nebylo dotčeno žádnou vadou, která by zpochybňovala jeho správnost a spravedlivost; je pak přirozené, že tyto náklady nese strana, která ve věci samé nebyla věcně legitimována a v řízení neuspěla.

Ani dalším námitkám usilujícím o prokázání absence podmínek pro uznání a výkon rozhodčího nálezu nelze přisvědčit. Námitka kritizující doručení rozhodčího nálezu prostřednictvím kurýrní služby je formalistická a neopodstatněná, jelikož rozhodující je, že se rozhodčí nález dostal do sféry stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, a to v souladu s Rozhodčím řádem UNCITRAL (srov. článek 32.6). Rovněž námitka, že rozhodčí nález není opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti, je nepřípadná, neboť Newyorská úmluva, jež má přednost před zákonem, konkrétně ustanovením § 39 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, takovou podmínku nestanoví (srov. článek IV. Newyorské úmluvy) a postačuje, že rozhodčí nález je konečný a závazný pro strany a že se strany zavazují jej neodkladně splnit (srov. článek 32.2 Rozhodčího řádu UNCITRAL).

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru