Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 189/01Nález ÚS ze dne 21.11.2001Předběžné opatření z důvodu obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPředběžné opatření
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 178/24 SbNU 327
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.189.01
Datum vyhlášení22.11.2001
Datum podání28.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 102, § 74


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001

N 178/24 SbNU 327

Předběžné opatření z důvodu obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti G. M.,

a.s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 7 Cmo

796/2000-57, ze dne 29. 1. 2001, ve spojení s usnesením Městského

soudu v Praze, čj. 53 Cm 439/99-40, ze dne 18. 7.2000, za účasti

Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků

řízení, a M. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 7 Cmo 796/2000-57, ze

dne 29. 1. 2001, a usnesení Městského soudu v Praze, čj. 53 Cm

439/99-40, ze dne 18. 7. 2000, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených

rozhodnutí, kterými byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného

opatření.

Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a obsahu připojeného

spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 53 Cm 439/99, Ústavní soud

zjistil tyto skutkové a právní okolnosti případu.

Stěžovatel je akciovou společností, která má základní jmění

ve výši 420,000.000,- Kč. Žalovaný M. V. (v řízení před Ústavním

soudem vedlejší účastník) je majitelem 189 000 kusů akcií, které

před vznikem této akciové společnosti upsal a splatil nepeněžitým

vkladem (představovaným pozemky p.č. 633, p.č. 634 a p.č. 636/2),

který byl na základě posudku, zpracovaného společností B.I.R.T.

Consulting, s.r.o., oceněn na 463,873.000,- Kč. Stěžovatel však

tvrdí, že nepeněžitý vklad měl hodnotu pouze 300,000.000,- Kč,

a proto se žalobou, uplatněnou vůči vedlejšímu účastníkovi

u Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního soudu)

domáhá zaplacení částky 163,873.000,- Kč.

Vzhledem k tomu, že žalovaný po podání uvedené žaloby

disponoval se svým nemovitým majetkem (odlišným od vložených

pozemků), když do společnosti G. G., a.s., vložil jako nepeněžitý

vklad za účelem navýšení základního jmění stavbu č.p. 328

s pozemkem p.č. 444, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha-město

na LV 246 pro obec Praha, k.ú. Malá Strana, se stěžovatel obával,

že je postupem vedlejšího účastníka ohrožen případný výkon

rozhodnutí. V řízení, které předcházelo ústavní stížnosti

napadeným rozhodnutím, se proto stěžovatel domáhal vydání

předběžného opatření, kterým by bylo žalovanému M. V.

a společnosti G. G., a. s., nařízeno zdržet se jakýchkoliv převodů

vlastnického práva ke stavbě čp. 328 s pozemkem p.č. 444,

zapsaných na LV č. 246 u Katastrálního úřadu Praha pro obec Praha,

k.ú. Malá Strana, nezatěžovat tyto nemovitosti zástavním právem,

neručit jimi ve prospěch třetích osob a nepřenechávat je

k užívání třetím osobám. Dále požadoval, aby se žalovaný a jeho

manželka zdrželi jakýchkoliv forem převodů spoluvlastnického

podílu, každý v rozsahu 1/3, ke stavbě bez čísla popisného

a pozemkům, p.č. 2172/3 a 2173/1, zapsaných na LV č. 1833

u Katastrálního úřadu Praha-město, pro obec Praha, k.ú Dejvice,

dále ke stavbě čp. 558 s pozemkem p.č. 794, zapsaného na LV 378

u Katastrálního úřadu Praha-město, pro obec Praha, k.ú Malá

Strana, a ke stavbě čp. 909 s pozemkem p.č.1115/1, zapsaných

u Katastrálního úřadu Praha-město na LV č. 402 pro obec Praha,

k.ú Bubeneč, nezatěžovali spoluvlastnický podíl a nemovitosti

zástavním právem, neručili jimi ve prospěch třetích osob,

nepřenechávali je k užívání třetím osobám a neuzavírali ohledně

nich smlouvu ve prospěch třetích osob.

Krajský obchodní soud (nyní Městský soud v Praze) stížností

napadeným usnesením návrh na vydání předběžného opatření zamítl,

a to v podstatě s odůvodněním, že žalovaný, jeho manželka, ani

společnost G. G., a.s., s žádným majetkem, vloženým do

společnosti stěžovatele, tj. do společnosti G. M., a. s.,

dispozice neprovádějí, a proto není naléhavá potřeba, aby byly

zatímně upraveny poměry účastníků, a ani osob odlišných od

účastníků řízení.

Vrchní soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil a v odůvodnění

uvedl, že stěžovatel k důkazu předložil původní ocenění

nepeněžitého vkladu provedené společností B.I.R.T. Consulting,

s.r.o., na částku 463,873.000,- Kč, dále posudek znalce Ing. arch.

V. S., ve kterém byly vložené nemovitosti oceněny na

335,599.000,- Kč, a znalecký posudek vypracovaný společností Ernst

a Young, s.r.o., ve kterém je hodnota nepeněžitého vkladu

stanovena částkou 178,700.000,- Kč. Za takové situace, kdy jeden

z předložených důkazů původní ocenění nepeněžitého vkladu

zpochybňuje a druhý jej v podstatě potvrzuje, nelze mít dle názoru

vrchního soudu stěžejní skutkovou okolnost tvrzeného nároku,

a tedy ani nárok sám, za osvědčený a základní předpoklad pro

nařízení požadovaného předběžného opatření proto dán není.

Stěžovatel namítá, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno

jeho právo na vydání srozumitelného a řádně odůvodněného soudního

rozhodnutí. Zdůrazňuje, že hlavním důvodem odmítnutí jeho návrhu

bylo zjištění soudu, že žalovaný, společnost G. G., a.s., a jeho

manželka nedisponují s jeho majetkem, ačkoliv on sám nikdy

netvrdil, že by žalovaná strana jeho majetkem disponovala, a ani

k prokázání takového tvrzení nenavrhoval žádné důkazy. Dle jeho

názoru je rozhodnutí soudu prvého stupně v tomto směru zmatečné.

Poukázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 31/97 a II. ÚS

110/96, které však byly městským soudem ignorovány, a ze kterých

vyplývá, že není třeba, aby navrhovatel prokázal, že výkon

rozhodnutí ohrožen bude, ale je nutno osvědčit okolnosti, které

svědčí o takové obavě. Ve vztahu k společnost Giraffe Group,

a.s., pak analogicky, dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS

110/96, platí, že je splněna podmínka daná ustanovením § 76 odst.

2 o.s.ř., neboť tato společnost musela vědět, že předmětné

nemovitosti nabývá od žalovaného jakožto od osoby, která může být

zavázána k zaplacení žalované částky Kč 163,873.000,-.

Vrchnímu soudu pak vytýká, že se ztotožnil s nesprávnými

závěry soudu prvého stupně o tom, že nejsou splněny podmínky pro

nařízení předběžného opatření, avšak ve svém odůvodnění uvedl

jiné, od soudu prvého stupně odlišné, důvody, nesplňující

předpoklady pro nařízení předběžného opatření. Rozhodnutí vrchního

soudu je opřeno o zcela zavádějící letmé porovnání tří odborných

posouzení výše nepeněžitého vkladu, kdy nebyl vzat v úvahu obsah

znaleckého posudku společností Ernst a Young, s.r.o., a navíc soud

nepřihlédl k dalším důkazům, které dokládají tvrzení stěžovatele,

že žalovaný nakládal se svým majetkem tak, aby ho dostal ze své

přímé dispozice, čímž vznikají a nadále trvají stěžovatelovy

důvodné obavy, že případný výkon rozhodnutí vůči vedlejšímu

účastníkovi je ohrožen. Dle jeho názoru vrchní soud při hodnocení

důkazů zásadním způsobem pochybil, když v rozporu se zjištěnými

skutkovými okolnostmi, podloženými znaleckými posudky

osvědčujícími jeho nárok na zaplacení 163,873.000,- Kč, učinil

závěr, ve kterém lze spatřovat projev libovůle a nahodilosti, a to

zejména proto, že se opírá o číselná porovnání, která nemají

a v daném případě nemohou mít vyjadřovací hodnotu, a zcela pominul

zásadní a klíčové informace obsažené v posudku společností Ernst

a Young, a.s.

V ústavní stížnosti rovněž obsáhle rozvádí důvodnost

vlastního žalobního návrhu, kterým se domáhá zaplacení částky

163,873.000,- Kč a upozorňuje, že žalovaný byl ke dni rozhodnutí

o navýšení základního kapitálu vložením nepeněžitého vkladu

jediným akcionářem společnosti G. G., a.s., a je v této

společnosti předsedou představenstva, oprávněným jménem

společnosti samostatně jednat a podepisovat, z čehož stěžovatel

dovozuje snahu zcizit majetek na jím ovládanou právnickou osobu

a znemožnit v případě úspěchu stěžovatele ve sporu vedení výkonu

rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí,

že s námitkami stěžovatele nesouhlasí, neboť ve věci postupoval

v souladu s občanským soudním řádem, a navrhuje zamítnutí ústavní

stížnosti.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal

na odůvodnění svého rozhodnutí, uvedl, že odmítá námitku porušení

čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť vzhledem

k rozhodování o předběžném opatření dosud nebylo rozhodnuto ve

věci samé a při rozhodování o předběžném opatření se neprovádí

dokazování ani se nehodnotí důkazy dle ustanovení § 132 o.s.ř.,

když takový postup by předjímal rozhodování ve věci samé. Dále se

vyjádřil k ústavní úpravě ochrany vlastnického práva, která

nevylučuje v rámci nařízení předběžného opatření dočasné omezení

dispozice s majetkem z důvodů ohrožení výkonu soudního

rozhodnutí, nicméně důvodná obava z takového ohrožení výkonu

soudního rozhodnutí však v daném případě soudy shledána nebyla. Za

zákonem stanovených podmínek lze dle ustanovení § 76 odst. 2

o.s.ř. nařídit předběžné opatření i proti někomu jinému než

účastníku řízení, třetí osobě však nelze předběžným opatřením

uložit povinnost k plnění, ale jen takovou povinnost, která se

týká součinnosti při splnění povinnosti účastníka.

Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

oběma soudům nelze z procesního hlediska nic vytknout, jejich

odůvodnění jsou stručná a srozumitelná. Stěžovatel neosvědčil ani

neprokázal skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu, že by výkon

rozhodnutí mohl být ohrožen, ani neosvědčil, že by bylo třeba

zatímně upravit poměry účastníků a konečně ani nárok samotný.

Navrhuje proto odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu

a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu

v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná.

Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost

z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního

orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému

všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům

a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci

zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu

s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv

a svobod. S ohledem na zjištěné skutečnosti pak dospěl k závěru,

že právě k výše uvedenému porušení principů, obsažených v Listině

základních práv a svobod, opravňujících zásah Ústavní soudu,

došlo.

Dle § 102 o.s.ř., účinného do 31. 12. 2000, platilo, že

je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků,

může soud nařídit předběžné opatření nebo zajistit i bez návrhu

důkaz. Ústavní soud v tomto směru judikoval ve svém nálezu, pod

sp. zn I. ÚS 31/97, že ustanovení § 102 o.s.ř. je třeba vyložit

tak, že pod pojem "zatímní úprava poměrů účastníků" lze zahrnout

i dočasné omezení dispozice s majetkem z důvodu ohrožení výkonu

soudního rozhodnutí. Uvedené stanovisko je v souladu i s názorem

uznávané odborné literatury, podle které "i když to ze znění §

102 jednoznačně nevyplývá, ... po zahájení (roz. řízení) lze vydat

předběžné opatření i tehdy, je-li třeba zatímně upravit poměry

účastníků, neboť je odůvodněna obava, že by výkon rozhodnutí,

které bylo nebo bude v řízení vydáno, mohl být ohrožen"

(Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád, 2. vyd., 1996,

C.H.Beck, str. 212). (Novelizované znění o.s.ř. již odůvodněnou

obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí jako důvod pro nařízení

předběžného opatření po zahájení řízení v ustanovení § 102

výslovně uvádí.)

Ústavní soud již ve svém rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 221/98,

konstatoval, že smyslem předběžného opatření je zatímní úprava

poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být

poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření

žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné

opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR). Ochrana toho, proti komu má

navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout

takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných

zájmů druhé strany. Jedná se přitom o opatření dočasná, jejichž

trvání je omezeno, která také mohou být k návrhu zrušena,

předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek sporu,

avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec

reálný význam.

Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí

obecného soudu (čl. 90 Ústavy ČR) a Ústavní soud se zpravidla

necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních

právě proto, že jde o rozhodnutí nikoliv konečným způsobem do práv

a povinností účastníků zasahujících. Při posuzování ústavní

stížnosti je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při

rozhodování o předběžných opatřeních, a to zejména toho typu,

o jaký se v dané věci jednalo, tedy předběžného opatření

navrhovaného z obavy ohrožení výkonu rozhodnutí, postupují zákonem

stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1

Listiny, zajištující právo na soudní ochranu.

Úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje,

aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok

sám, a u tohoto typu předběžného opatření osvědčil také

pravděpodobnost možného ohrožení výkonu rozhodnutí. Nárok sám tedy

nemusí být prokázán nepochybně. Tyto okolnosti je soud v rámci

řízení o nařízení předběžného opatření povinen zvážit, což se však

v daném případě nestalo. Soud prvého stupně se v podstatě omezil

na konstatování, že žalovaný, společnost G. G., a.s., a jeho

manželka nijak nenakládají s majetkem vloženým do společnosti

stěžovatele, ačkoliv stěžovatel tuto skutečnost nikdy netvrdil

(takové tvrzení ani není předmětem vlastního řízení ve věci samé

a navíc z povahy sporu je logické, že jím ani být nemůže).

Stěžovatel naopak přesně specifikoval odlišné nemovitosti, se

kterými bylo disponováno, případně další nemovitosti vedlejšího

účastníka či jeho manželky, z nichž by eventuelně mohl být

v rámci výkonu rozhodnutí uspokojen pravomocně přiznaný nárok

stěžovatele na finanční plnění ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi.

Městský soud se však tvrzením stěžovatele, že v případě jeho

úspěšnosti ve vedeném sporu by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí,

vůbec nezabýval a nijak nehodnotil stěžovatelem uváděné závažné

okolnosti, dle kterých vedlejší účastník po zahájení řízení vložil

své další nemovitosti do společnosti G. G., a.s.

Vrchní soud pak prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné

potvrdil, aniž by shledal jeho nedostatky, spočívající v tom, že

městský soud důvodnost návrhu na nařízení předběžného opatření

vůbec neposuzoval. Sám zaujal stanovisko, dle kterého nezjistil

předpoklady pro nařízení předběžného opatření na základě zcela

jiných skutečností než městský soud. V odůvodnění svého rozhodnutí

uvádí, že s ohledem na předložené znalecké posudky, kdy jeden

původní ocenění nepeněžitého vkladu zpochybňuje a druhý jej

v podstatě potvrzuje, nelze mít dle jeho názoru stěžejní skutkovou

okolnost tvrzeného nároku, a tedy ani nárok sám, za osvědčený,

a není proto dán základní předpoklad pro nařízení požadovaného

předběžného opatření. Vrchní soud tak v podstatě zaujímá

stanovisko k vlastnímu sporu o nárok na zaplacení předmětné

částky, a to na základě zběžného posouzení některých z důkazů,

přitom pomíjí, že pro účely nařízení předběžného opatření nárok

sám spolehlivě prokázán být nemusí. Stejně tak jako soud prvého

stupně ani vrchní soud nezaujímá pak stanovisko k žádnému

z tvrzení stěžovatele o důvodné obavě z ohrožení výkonu

rozhodnutí, přitom i v poměru k ní stačí pouhé její osvědčení.

Nelze také přehlédnout, že odvolací soud tím, že své zamítavé

rozhodnutí postavil na jiném důvodu než soud I. stupně, odepřel

stěžovateli možnost se jeho závěru bránit opravným prostředkem.

Dle názoru Ústavního soudu došlo v dané věci k porušení práva

stěžovatele na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst.1 Listiny

základních práv a svobod, neboť obecné soudy se jeho návrhem na

vydání předběžného opatření z hlediska zákonem stanovených důvodů

opravňujících jeho nařízení dostatečně nezabývaly (a to přes výši

žalované částky a tvrzené dispozice žalovaného s jeho nemovitým

majetkem bezprostředně po podání žaloby způsobem shora popsaným),

alespoň to z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrno. Bude tedy

nutné, aby se soud znovu v souladu s právní úpravou, obsaženou

v ustanovení § 74 a násl. a § 102 o.s.ř. a s přihlédnutím ke všem

okolnostem případu, návrhem na nařízení předběžného opatření znovu

zabýval a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil.

Z uvedených důvodů bylo usnesení Vrchního soudu v Praze, čj.

7 Cmo 796/2000-57, ze dne 29. 1. 2001, a usnesení Městského soudu

v Praze, čj. 53 Cm 439/99-40, ze dne 18. 7. 2000, dle ustanovení

§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod zrušeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. listopadu 200l

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru