Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1889/16 #1Usnesení ÚS ze dne 01.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1889.16.1
Datum podání13.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1889/16 ze dne 1. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou, Advokátní kancelář V. P. Čkalova 478/18, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. 46 T 19/2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 5 To 2/2015 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 5 Tdo 1124/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Napadená rozhodnutí

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), třemi trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona. Byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let a bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.

O odvolání stěžovatele rozhodl napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze tak, že napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců.

Dovolání stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu odmítnuto.

II. Argumentace stěžovatele

Z obsahu ústavní stížnosti i formulace speciální plné moci udělené po výzvě ze strany Ústavního soudu je zřejmé, že stěžovatel napadá všechna v záhlaví označená rozhodnutí, byť v petitu ústavní stížnosti stěžovatel pouze uvádí, že "věc má být vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání".

Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, bylo zkráceno jeho právo na obhajobu před soudem, v důsledku "zásadních nedostatků v dokazování". Tyto nedostatky pak dle stěžovatele vyústily do nesprávného hodnocení protiprávnosti jednání, do nedostatečného zjištění a nesprávného posouzení skutkového stavu a nesprávného posouzení subjektivní stránky trestného činu. Četnost procesních pochybení je dle stěžovatele nezvykle vysoká a "vznikají pochybnosti, zda důkazy nebyly uzpůsobovány určité dopředu vytvořené fikci", z čehož stěžovatel dovozuje tendenčnost jednání soudů.

Konkrétně pak stěžovatel upozorňuje na odmítnutí provést konkrétní důkazy navržené stěžovatelem, a to důkazy výslechem dvou svědkyň, obsahem CD nahrávky obsahující rozhovor stěžovatele, jeho manželky a manžela jedné z poškozených, dále pak důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 79/2010 o civilní žalobě manželky stěžovatele vůči jednomu z poškozených prokazující údajně nevěrohodnost poškozeného. Stěžovatel dále napadá tendenční interpretaci důkazů (posudků na osoby některých poškozených), interpretaci důkazů v rozporu s jejich obsahem (závěry odborného vyjádření konstatující přepsání výše finanční částky na potvrzení vystavenému jednomu z poškozených), jakož i obavu z manipulace s důkazem, konkrétně již zmíněným potvrzením o výši půjčené částky jednomu z poškozených. Stěžovatel dále namítá porušení zásady in dubio pro reo, tvrdí umělé vytvoření modu operandi trestné činnosti stěžovatele, zpochybňuje věrohodnost svědků, resp. poškozených, tvrdí porušení zásady subsidiarity trestního stíhání, jakož i nerespektování autority notářského ověření podpisů. Stěžovatel dále uvádí, že "souhra soudem respektovaných vybraných svědeckých důkazů oproti důkazům odmítaným, s evidentním výběrem důkazů v neprospěch stěžovatele na základě zjevné součinnosti domnělých poškozených a svědků vedla stěžovatele k podání trestního oznámení z podezření na zločinné spolčení".

Stěžovatel dále formuluje námitku podjatosti soudce Luboše Vlasáka, který byl předsedou senátu v jiném trestním řízení vedeném vůči stěžovateli, konkrétně v trestní věci č. j. 45 T 5/1998, ve které byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody ve výši 10 milionů Kč ve prospěch obchodní společnosti SAZKA, a. s. V nyní posuzované věci ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele vypovídal jako svědek Aleš Hušák, bývalý předseda představenstva SAZKA, a. s., který dle stěžovatele přiznal kamarádský vztah se soudcem Lubošem Vlasákem. Stěžovatel dodává, že je otázkou, "zda tato podjatost nemůže být titulem pro obnovu řízení" (z nejasně formulovaných stížnostních námitek není zřejmé, zda stěžovatel hovoří o řízení, z něhož vzešla nyní napadená rozhodnutí, nebo o řízení č. j. 45 T 5/1998 - pozn. ÚS).

Stěžovatel konečně tvrdí porušení práva na zákonného soudce před Městským soudem v Praze, které dovozuje z toho, že předsedkyně senátu Eva Brázdilová v nyní posuzované věci č. j. 46 T 19/2013 taktéž rozhodla dle 13. 12. 2013 o návrhu stěžovatele na obnovu řízení v jeho trestní věci č. j. 45 T 5/1998, a to zamítnutím návrhu. Stěžovatel má "vzhledem ke krátkosti času mezi nápadem jednotlivých věcí ... pochybnosti o tom, zda systém rozvrhu věci (myšlen rozvrh práce - pozn. ÚS) v tomto konkrétním případě zajistil plnou nestrannost soudců".

Posléze stěžovatel sám (nikoli prostřednictvím právního zástupce) doručil Ústavnímu soudu přípis "věc: důkaz o porušení Ústavy ČR", ve kterém dokládá nový údajně ztracený důkaz a požaduje po Ústavním soudu, aby "inicioval okamžité přerušení trestu" a aby "obnovil trestní řízení" ve věci stěžovatele.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o okruh námitek stěžovatele týkající se samotného hodnocení důkazů, připomíná Ústavní soud, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) Ústavní soud shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. První skupinou případů jsou tzv. opomenuté důkazy [např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)], další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazovaní, procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 69/26 SbNU 207)], třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].

Pokud jde o možnou vadu opomenutých důkazů, stěžovatel uvádí, že některé jím navržené důkazy nebyly provedeny. Soud prvého stupně však vždy zdůvodnil, proč konkrétní důkaz neprovedl, resp. proč je nadbytečný (č. l. 2910 - 2912), přičemž na uvedených závěrech neshledává Ústavní soud žádný exces. O opomenuté důkazy ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu proto v nyní posuzovaném případě nejde a v tomto ohledu tedy porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud neshledává.

Další možnou vadu procesně nepřípustných (nezákonných) důkazů stěžovatel výslovně neuvádí, přičemž tvrzenou námitku (resp. "obavu") možné manipulace s důkazem (konkrétně s potvrzením o výši půjčené částky jednomu z poškozených) stěžovatel nijak konkrétně nedokládá, přičemž tvrzení stěžovatele navíc nemá žádnou relevanci ve vztahu k závěrům, která plynou z obou odborných posouzení uvedeného důkazu (potvrzení o výši půjčené částky).

Většinu námitek stěžovatele pak lze typově podřadit pod ty ústavní vady důkazního procesu, kdy "z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy". Ani v této rovině však nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Z velmi podrobného odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně (č. l. 2786 - 2912) je zcela zřejmé, jakým způsobem byla vina stěžovatele prokázána, přičemž s námitkami stěžovatele, které jsou opětovně zmíněny v ústavní stížnosti, se již dostatečně vypořádal odvolací soud (č. l. 3073 - 3077) a v mezích dovolacího přezkumu též dovolací soud (č. l. 3186 - 3191). Stěžovatel však na jejich závěry v ústavní stížnosti nijak nereaguje a opětovně uvedené námitky předkládá Ústavnímu soudu.

Tvrzené porušení zásady in dubio pro reo, jakož i nerespektování principu subsidiarity trestní represe pak stěžovatel dovozuje z jím tvrzených chyb ve způsobu hodnocení důkazů a z nich plynoucích právních závěrů soudů. Jak již bylo uvedeno, neshledal Ústavní soud ve způsobu hodnocení důkazů ústavní vadu, tudíž nemůže přisvědčit stěžovateli ani ve vztahu k námitkám, které jsou od způsobu hodnocení důkazů, resp. od zjišťování skutkového stavu odvozeny. Soudy se v napadených rozhodnutích nedopustily ve svých skutkových a právních závěrech žádného výkladového excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně se vypořádaly též s námitkami vznesenými obhajobou.

Pokud jde o tvrzenou námitku podjatosti soudce Luboše Vlasáka, který rozhodoval v trestní věci stěžovatele vedené pod sp. zn. 45 T 5/1998, je nutno uvést, že ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím jde o námitku zcela irelevantní, neboť soudce Luboš Vlasák se na napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze nijak nepodílel (ke složení senátu Městského soudu v Praze srov. č. l. 2786 soudního spisu). Zcela mimo kompetenci Ústavního soudu se pak stěžovatel dostává tvrzením, že jím zmíněná podjatost soudce je důvodem obnovy řízení.

Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na zákonného soudce před Městským soudem v Praze Ústavní soud uvádí, že stěžovatel nepřináší žádný relevantní argument, ze kterého by mělo porušení rozvrhu práce v jeho věci plynout.

K přípisu zaslaným stěžovatelem a tvrzením v něm obsaženým Ústavní soud nepřihlíží, neboť stěžovatel je v řízení před Ústavním soudem řádně zastoupen advokátem a doplnit ústavní stížnost je možno pouze prostřednictvím právního zástupce. Nad rámec uvedeného je nutno opět dodat, že předkládá-li stěžovatel Ústavnímu soudu nový důkaz, který má znevěrohodnit jednu z poškozených, není v kompetenci Ústavního soudu, který není další skutkovou instancí v rámci soustavy soudů, přehodnocovat závěry obecných soudů na základě nově předložených důkazů, nýbrž posoudit rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nově předložený důkaz by mohl být případně relevantní pouze v rámci obnovy řízení, pokud by pro ni byly splněny zákonné podmínky.

Ústavní soud tak uzavírá, že při konfrontaci argumentů stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti s napadenými rozhodnutími a obsahem spisu nelze nijak ústavně zpochybnit závěry napadených rozhodnutí. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru