Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1885/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ pro hl. m. Prahu
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ pro Prahu 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
daň/správce daně
platební výměr
správní rozhodnutí
daň/výpočet
Správa daní a poplatků
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1885.10.1
Datum podání30.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

235/2004 Sb., § 72

337/1992 Sb., § 46


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1885/10 ze dne 23. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti PRIMOSSA, a. s., se sídlem Kozí 914/9, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem, AK Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010 č. j. 9 Afs 111/2009-274 a Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009 č. j. 7 Ca 255/2006-218 a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 17. 7. 2006 č. j. FŘ-10505/13/06 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2005 č. j. 250263/05/001511/4917 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že výše uvedenými rozhodnutími správních orgánů a správních soudů došlo k porušení článku 1 odst. 1 a článku 2 odst. 3 Ústavy, jakož i článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby tato rozhodnutí zrušil. Dále se stěžovatelka domáhá přiznání náhrady nákladů řízení proti České republice.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 255/2006 zjistil Ústavní soud, že Finanční úřad pro Prahu 1 platebním výměrem dne 27. 10. 2005 č. j. 250263/05/001511/4917 vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále též "DPH") za srpen 2004, neboť neuznal stěžovatelčin nárok na odpočet daně, protože stěžovatelka neprokázala, že fakturované dodávky zlata přijala od dodavatelů deklarovaných na jí předložených dokladech. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu rozhodnutím ze dne 17. 7. 2006 č. j. FŘ-10505/13/06 stěžovatelčino odvolání zamítlo, neboť neshledalo důvody pro změnu výše vyměřené daně. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2009 č. j. 7 Ca 255/2006-218 stěžovatelčinu správní žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2010 č. j. 9 Afs 111/2009-274 stěžovatelčinu kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl.

Stěžovatelka namítá, že správní orgány založily svá rozhodnutí na tvrzení, že neprokázala přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů, zatímco v řízení před správními soudy dodatečně uplatňovaly názor, že v řetězci dodávek, jehož byla stěžovatelka součástí, došlo k podvodu s DPH. Stěžovatelka považuje za nepřijatelné, aby správní orgány vedly daňové řízení za účelem prokázání určitých skutkových otázek a správní soudy pak tato rozhodnutí nepřezkoumaly berouce za svá tato skutková zjištění, ale opřely svá rozhodnutí o nové skutečnosti, čímž charakter soudního řízení změnily z ryze přezkumného na revizní, a narušily tak rovnost mezi účastníky řízení. Dále namítá, že soudy účelově vytvořily novou kategorii "podvod na DPH", která spočívá v prostém neodvedení DPH plátcem, a nemá tak žádnou oporu v českém právním řádu ani v komunitárním právu. Judikatura Evropského soudního dvora (dále jen "Soudní dvůr") totiž tento pojem vykládá tak, že vedle zjištění o neodvedení DPH musí být naplněna i subjektivní stránka zúčastněných subjektů; takové okolnosti však zjištěny nebyly a soudy se odvolávají pouze na skutečnosti mimo sféru stěžovatelky a snaží se na ni přenést daňovou povinnost někoho jiného a stěžovatelce velmi vzdáleného, u něhož se mohl domnělý daňový podvod odehrát. Konečně stěžovatelka upozorňuje, že devátý senát Nejvyššího správního soudu porušil zásadu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí tím, že ve věci v podstatných rysech totožné rozhodl opačně než dříve druhý senát téhož soudu, a to aniž by svůj odchylný názor přesvědčivě odůvodnil.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Napadená rozhodnutí těmito vadami netrpí, neboť finanční ředitelství i soudy svá rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodnily a podrobně reagovaly na stěžovatelčiny námitky. Stěžovatelce nelze přisvědčit v tvrzení, že správní soudy svá rozhodnutí založily na nových skutkových zjištěních. Již finanční ředitelství v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovuje podezření o nezákonném "obchodování v řetězci" za účelem čerpání nadměrných odpočtů na DPH a vyjmenovává jeho znaky, jež vykazuje i podnikání stěžovatelky a sítě jejích dodavatelů zlata (srov. str. 11 rozhodnutí). Správní soudy poté tato zjištění přejímají a hodnotí jej jako "podvod na DPH", jež je pouze jiným pojmenováním téhož a v judikatuře Soudního dvora je označován též jako "kolotočový podvod" (carousel fraud). Nelze se ztotožnit ani se stěžovatelčiným přesvědčením, že správní soudy chápou pojem podvodu na DPH odlišně od judikatury Soudního dvora, protože v odůvodnění svého rozhodnutí se nespokojily pouze se zjištěním, že v řetězci transakcí předcházejících dodání zlata stěžovatelce nebylo zaplaceno DPH, ale v souladu se závěry vyslovenými Soudním dvorem zkoumaly subjektivní stránku, tj. zda stěžovatelka věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, a hodnocením zjištění učiněných správními orgány dospěly soudy ke kladnému závěru.

K námitce rozpornosti judikatury Nejvyššího správního soudu se patří poznamenat, že se nejedná o skutkově shodná rozhodnutí, neboť v případě stěžovatelkou odkazovaného rozhodnutí 2 Afs 37/2007 Nejvyšší správní soud finančnímu úřadu vytkl, že jeho pochybnosti o odůvodněnosti uplatněného nároku na odpočet DPH nevyústily ve zkoumání subjektivní stránky; ve stěžovatelčině případě se však správní orgány i správní soudy touto otázkou zabývaly velmi důkladně. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na tento výsledek řízení pak Ústavní soud nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2010

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru