Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 188/94Nález ÚS ze dne 26.06.1995Oprávnění Ústavního soudu přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
spoluvlastnictví/podíl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 39/3 SbNU 281
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.188.94
Datum podání22.11.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6, čl. 14

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 133, § 134


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995

N 39/3 SbNU 281

Oprávnění Ústavního soudu přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci 1/

ústavní stížnosti J. P., P. P., a P. P., proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 1994, č. j. 5 Co

1232/94-140, a ve věci 2/ ústavní stížnosti Ing. E. H., JUDr.

L. H. a L. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne l4. lO. 1994, č. j. 5 Co 1886/94-57

takto:

Ústavní stížnosti se zamítají.

Odůvodnění:

Dne 22. 11. 1994 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná

ústavní stížnost stěžovatelů ad 1/, která byla doplněna podáním

doručeným dne 16. 1. 1995. Ústavní stížnost stěžovatelů ad 2/ byla

doručena dne 16. 1. 1995 a obsahovala návrh (stejně jako doplněné

podání), aby Ústavní soud spojil tuto věc ke společnému řízení

s již podanou ústavní stížností stěžovatelů ad 1/. Ústavní soud

svým usnesením ze dne 9. 5. 1995, sp. zn. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS

12/95), podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř., tomuto návrhu vyhověl. Obě

ústavní stížnosti byly dále doplněny podáním doručeným dne 8. 6.

1995.

Ústavní stížnosti směřují proti rozhodnutí uvedeným v úvodní

části tohoto nálezu. Těmito rozhodnutími byly potvrzeny rozsudky

Okresního soudu v Písku, kterými byly zamítnuty návrhy stěžovatelů

o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,

konkrétně majetku právovárečného měšťanstva v P., tj., zda bylo

právnickou osobou nebo sdružením fyzických osob, které byly

spoluvlastníky určitých nemovitostí. V rámci důkazního řízení,

zejména na podkladě předložených zápisů v pozemkových knihách,

soud dospěl k závěru, že vlastnické právo se vkládalo

právovárečnému měšťanstvu v P. a poznamenávalo se, že toto právo

přísluší dočasnému vlastníku domu příslušného č. p. v městě jedním

celým dílem. Tento zápis neumožňuje, podle názoru obecných soudů,

učinit závěr o tom, že konkrétní fyzická osoba nabyla

spoluvlastnického podílu. V daném případě se jednalo o majetek

právovárečného měšťanstva jako osoby právnické, který byl majetkem

odděleným od majetku fyzických osob. Podle odůvodnění odvolacího

soudu se ani po provedeném doplnění dokazování o listinné důkazy

nepodařilo navrhovatelům prokázat, že majetek právovárečného

měšťanstva v P. byl majetkem fyzických osob, a že tedy stěžovatelé

jsou oprávněnými osobami podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soudy obou

stupňů zpochybnily zápisy v knihovních vložkách pozemkové knihy

a zároveň, že je označily za neurčité proto, že podíloví

spoluvlastníci zaznamenaní v těchto zápisech nejsou vyznačeni

jmenovitě. Podle názoru stěžovatelů jsou tyto knihovní zápisy

dostatečným důkazem, který individualizuje konkrétní osoby, jimž

spoluvlastnická práva určitým dílem náleží, přičemž tyto osoby

jsou definovány jako vlastníci domů určitých č. p. ve městě P..

Dále namítají, že obecné soudy spolehlivě nedokázaly ve

smyslu § 133 a 134 o. s. ř. opak toho, co předložené veřejné

listiny potvrzovaly. V tom stěžovatelé spatřují porušení ústavní

procesní zásady, vyjádřené v čl. 95 Ústavy, ukládající soudci

řídit se zákonem a s tímto článkem korespondujícími ústavními

zárukami, vyjádřenými v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého soudní moc lze

uplatňovat jen v mezích zákona, a čl. 90 Ústavy, garantující právo

na soudní ochranu. Zároveň tvrdí, že napadenými rozhodnutími je

jim zabráněno plně realizovat jejich ústavně zaručené právo

vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jak dále stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, byly

napadené rozsudky vydány v takovém procesu, jehož kvalita

neodpovídala právům, o kterých bylo jednáno, což není v souladu

s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,

zaručujících právo na spravedlivý proces. Proto v závěru ústavní

stížnosti stěžovatelé shodně navrhují zrušení příslušného

rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozhodnutí

Okresního soudu v Písku.

Ústavní soud si k posuzované věci od Krajského soudu

v Českých Budějovicích vyžádal vyjádření. Ve vyjádření k ústavní

stížnosti ze dne 28. 12. 1994 poukázal předseda senátu Krajského

soudu v Českých Budějovicích na skutečnost, že stěžovatelé vlastně

brojí proti údajné nesprávnosti závěrů soudů obou stupňů. Dále

uvedl, že zákonný postup soudu nelze považovat za porušení čl. 11

Listiny a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. V dalším

vyjádřením ze dne 7. 2. 1995, o které byl požádán v souvislosti

s doplněním ústavní stížnosti, plně odkázal na své předcházející

stanovisko.

Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro

rozhodnutí vyžádal příslušný spis od Krajského soudu v Českých

Budějovicích. Ze spisu vyplývá, že soudy obou stupňů se především

zabývaly otázkou, zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve

smyslu příslušného restitučního zákona. Ke zjištění této

oprávněnosti soudy provedly rozsáhlá důkazní řízení, na základě

kterého dospěly k závěru, že v daném případě, podle příslušných

zápisů v pozemkové knize, je nesporné, že majetek právovárečného

měšťanstva byl oddělen od osobního majetku jednotlivých vlastníků

domů, spojených s právem várečným, takže není možno pochybovat

o tom, že právovárečné měšťanstvo v P. bylo právnickou osobou.

Vedlejší účastník - město P. - ve svém vyjádření uvedl, že

podle jeho názoru žádné Ústavou zaručené právo porušeno nebylo.

Především nebylo porušeno právo vlastnické, neboť toto právo ke

dni rozhodování stěžovatelům nesvědčilo. Podle názoru vedlejšího

účastníka porušit či omezit rozhodnutím lze jen taková práva,

která ke dni rozhodování existují. Podle názoru vedlejšího

účastníka specifikace podílů pro jednotlivé dočasné vlastníky domů

v P. pouze upřesňuje vnitřní uspořádání právnické osoby

(právovárečného měšťanstva), nevyjadřuje však vztah podílového

spoluvlastnictví, neboť spoluvlastnický podíl a dispozice s ním

nebyly závislé jen na vůli dočasného vlastníka příslušného domu,

ale právě jen na vlastnickém osudu domu, ke kterému příslušelo

právo várečné. Dále pak vyjádření argumentuje odkazem na

stanoviska Nejvyššího soudu Československé republiky k právní

povaze právovárečných měšťanstev, ze kterých vyplývá, že se

nepochybně jednalo o právnické osoby. Rovněž způsob zdanění byl ve

20. století vždy shodný se zdaněním právnických osob. Z těchto

důvodů navrhuje vedlejší účastník zamítnutí ústavních stížností.

Při posuzování obou ústavních stížností postupoval Ústavní

soud tak, jak je obvyklé v případech, je-li napaden soudní

rozsudek. Především se tedy zabýval tím, zda zákon nebo jeho

jednotlivé ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost,

která je předmětem ústavní stížnosti, nejsou v rozporu s ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. lO Ústavy. Pokud by

takový rozpor shledal, musel by řízení přerušit podle ustanovení

§ 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a postoupit věc k rozhodnutí

plénu. Takový rozpor však senát neshledal.

Dalším hlediskem je posouzení toho, zda interpretace

aplikovaných právních předpisů soudem nevybočila z ústavních mezí.

Při tomto posuzování vychází Ústavní soud především ze své

judikatury (zejména nálezy IV. ÚS 23/93, III. ÚS 23/93, Pl. ÚS

18/94), tj., že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného

soudnictví a necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných

soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny

ústavní zásady spravedlivého procesu.

Je nepochybné, že povinností soudů bylo v předmětné věci,

stejně jako je tomu v ostatních restitučních věcech, zkoumat, zda

jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění těchto nároků.

Jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je však věcí

jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu

nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu soudu

nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů soudem, a to dokonce

ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.

Skutečnost, že po provedeném řízení soudy zamítly návrh

stěžovatelů, a že při tomto zamítnutí vyslovily právní názor, se

kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod

k ústavní stížnosti a nelze z tohoto důvodu argumentovat

namítanými porušeními ústavních záruk. Jak Ústavní soud vyslovil

již v řadě rozhodnutí, samotný neúspěch v soudním sporu, ve kterém

se jednalo o tvrzený restituční nárok, nelze kvalifikovat jako

porušení čl. 11 Listiny. Ochranu stanovenou tímto článkem chápe

Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již

konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve

kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či

konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže (viz též

nález III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5 svazku 1 Sbírky nálezů

a usnesení ÚS ČR). Jakýkoliv jiný extenzivní výklad by mohl vést

k tomu, že neúspěch v restitučním sporu, ať již osoby povinné či

oprávněné, by mohl být s odvoláním na tento článek Listiny napadán

ústavní stížností a dával by tak Ústavnímu soudu postavení, které

mu nepřísluší. Ústavní soud připouští, že v některých případech se

může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která

se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může

být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude

zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že

zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím

poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím

právo šetřit podstatu a smysl základních práv.

Konečně pak třetím komponentem hodnocení ústavnosti zásahu

soudu jako orgánu veřejné moci je dodržení ústavními zákony

chráněných procesních práv stěžovatelů, tedy zejména těch, která

vyplývají z hlavy páté Listiny, a mezi která patří právo na soudní

ochranu, právo na zákonného soudce, právo každého na veřejné

projednání věci za jeho přítomnosti, právo vyjádřit se ke všem

provedeným důkazům a v neposlední řadě pak princip rovnosti

účastníků. Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud plně

odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle

které právo na spravedlivý proces znamená, že obě strany civilního

procesu musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za

podmínek, které výrazným způsobem neznevýhodňují jednu stranu

sporu vůči druhé. Jedná se o princip tzv. "rovnosti zbraní", který

musí být v celém procesu respektován, a který má velmi blízko

k zásadě nediskriminace ve smyslu čl. 14 Úmluvy. Ani v tomto směru

však Ústavní soud neshledal pochybení na straně obecných soudů.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud

rozhodl o obou ústavních stížnostech tak, jak je ve výroku tohoto

nálezu uvedeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. Rozhodnutí

Ústavníhosoudu je závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89

odst. 2 Ústavy).

V Brně dne 26. června l995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru