Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1873/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1873.10.1
Datum podání29.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 171 odst.1 písm.c, § 60 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1873/10 ze dne 3. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele T. P., právně zastoupeného Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, Platnéřská 2, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 13 To 176/2010 a usnesení Okresního soudu pro Prahu - západ ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. 14 T 54/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 29. 6. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel se ve zkušební době neosvědčil, a proto vykoná trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. 14 T 54/2007, a to v délce trvání dvou let. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel byl v průběhu zkušební doby odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 1 T 57/2009, a to pro trestný čin dle ustanovení § 171 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterého se měl dopustit dne 26. 4. 2009. Stejně tak byl stěžovatel ve zkušební době odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 18. 5. 2009 sp. zn. 1 T 86/2009, a to za trestný čin dle ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) tr. z., kterého se měl dopustit 23. 3. 2009. Z opisu rejstříku trestů bylo zjištěno, že byl v minulosti odsouzen celkem šestkrát, a to pro majetkovou trestnou činnost a pro trestnou činnost spočívající v porušování uloženého trestu zákazu řízení všech motorových vozidel apod. Ze zprávy o pověsti bylo okresním soudem zjištěno, že v letech 2006-2010 se stěžovatel dopustil dvou přestupků na poli dopravy. V době rozhodování okresního soudu pobýval stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody, kde se choval řádně, plnil podmínky výkonu trestu, nebyl kázeňsky trestán a jednou byl kázeňsky odměněn. Při veřejném zasedání stěžovatel svých činů litoval a žádal, aby mu byla zkušební doba prodloužena, neboť by chtěl po výkonu práce nastoupit do práce.

Krajský soud v Praze rozhodl o stížnosti stěžovatele tak, že usnesení okresního soudu zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil a podmíněně uložený trest odnětí svobody vykoná. Krajský soud se zcela ztotožnil s argumentací okresního soudu, kterou případně doplnil a rozvinul. Důvodem pro zrušení a nové rozhodnutí byla ta skutečnost, že okresní soud rozhodl podle ustanovení tr. z. účinného do 31. 12. 2009.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje především na skutečnost, že postupem krajského soudu byla porušena zásada dvouinstančnosti soudního řízení. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění neuvedl všechny relevantní skutečnosti a odvolací soud tak měl věc vrátit zpátky k projednání okresnímu soudu. Při rozhodování o tom, zda obviněný trest odnětí svobody vykoná či nikoliv, musí soud postupovat tak, aby bylo dosaženo účelu trestu. Obecné soudy ve svém rozhodování, dle stěžovatele, nezohlednily všechny aspekty ukládaného trestu.

III.

Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Argumentuje-li stěžovatel aplikací neúčinného právního předpisu, tak dle náhledu Ústavního soudu se touto skutečností náležitě vypořádal již stížnostní soud.

Co se týče stěžovatelem namítaného dosažení účelu trestu, tak z ústavněprávního hlediska je významné především posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat stěžovatelova základní práva. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který představuje onen trestněprávně vymezený účel trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je sice formálně omezitelné zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. I v tomto případě totiž platí, že zákon, resp. jím předvídané omezení základních práv, je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy především tak, aby aplikace takového zákona obstála v testu proporcionality.

Z napadeného usnesení okresního soudu vyplývá, že k závěru o neosvědčení stěžovatele ve zkušební době dospěl na základě dvou rozsudků, kterými byl odsouzen pro trestný čin podle ustanovení § 171 odst. 1 tr. z. Stížnostní soud pak výčet těchto trestných činů dále jen rozšířil. Nelze se ztotožnit s argumentací stěžovatele, že by tento páchal trestné činy pouze v období čtyř měsíců. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je zjevné, že stěžovatel se dopouštěl ve zkušební době trestné činnosti soustavně a byl-li mu uložen trest obecně prospěšných prací, tak tyto práce nevykonal. Navrhuje-li stěžovatel, aby mu obecné soudy toliko prodloužily zkušební dobu, je třeba vyjít z toho, že s každým dalším spáchaným trestným činem se prostor obecného soudu pro úvahu o vhodném typu trestu významně zužuje s tím, že v určité fázi, do které dospěly obecné soudy i v předmětném případě, nezbývá, než přistoupit k výkonu trestu odnětí svobody. V situaci, kdy stěžovatel není schopen respektovat základní právní a společenská pravidla, nezbývá, než aby státní moc přistoupila k uložení trestu odnětí svobody. V obecné rovině lze sice přihlédnout k relativnímu mládí stěžovatele, nicméně za situace, kdy tento dospěl při páchání trestné činnosti do fáze recidivy, již k této okolnosti přihlížet nelze a je nezbytné upřednostnit ochranu společnosti nad osobní svobodou jednotlivce.

Argumentuje-li stěžovatel ve svém návrhu bezproblémovým výkonem trestu odnětí svobody, lze takovýto přístup považovat za chvályhodný, který však bude zohledněn především při případné žádosti o podmínečné propuštění.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru