Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1872/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit... více
Věcný rejstříkodůvodnění
daň/osvobození
Výsluhový příspěvek
retroaktivita/nepravá
retroaktivita/pravá
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1872.15.1
Datum podání23.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 346/2010 Sb.; kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; čl. 1 bodu č. 6 a bodu č. 92

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

221/1999 Sb., § 132

346/2010 Sb., § 6, § 92, § 4 odst.1 písm.o

586/1992 Sb., § 4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1872/15 ze dne 22. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Juraj Szentkirályi, zastoupeného prof. JUDr. Karlem Klímou CSc., advokátem se sídlem Hradčanské nám. 12, 119 01 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 40/2014-50, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 Ad 7/2011-42, spojené s návrhem na zrušení ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:

Ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 zákona č. 346/2010 Sb. se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností ze dne 22. 6. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí i ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 zákona č. 346/2010 Sb. pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zrušení napadených ustanovení zákona se stěžovatel domáhá pro porušení zásady právní jistoty občanů, jejich důvěry v legalitu a koncept legitimního očekávání, plynoucích z principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a porušení práva na ochranu majetku, které plyne z čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále se stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolává na čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 2 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a obsahu k ní připojených listin Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 19. 4. 2011, č. j. 421/3-565V-4/2001-7542, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva obrany - Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 259037/ZD/42, na základě kterého došlo k úpravě výsluhového příspěvku, který stěžovateli náleží.

Podstatou sporu byla zákonnost zdanění výsluhového příspěvku vojáka z povolání srážkovou daní. Městský soud v Praze poukázal na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu, který již totožnou problematiku řešil (rozsudek č. j. 4 Ads 65/2013-23, ze dne 29. 8. 2013). Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že ustanovení § 143 odst. 10 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, nepředstavovalo překážku pro následné zdanění výsluhových příspěvků přiznaných v době, kdy byly výsluhové náležitosti od daně z příjmu osvobozeny a nejedná se v této souvislosti ani o nepřípustnou retroaktivitu pravou, nýbrž retroaktivitu nepravou, která představuje jedno z možných a přípustných řešení situací vznikajících v souvislosti se změnami právní úpravy. Závěrem odůvodnění napadeného rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že neshledal na zavedení zdanění výsluhového příspěvku ničeho protiústavního a nebyly tak ani dány důvody k předložení věci Ústavnímu soudu.

Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil, že v souvislosti se zdaněním výsluhových příspěvků nelze hovořit o nepřípustné pravé retroaktivitě, nýbrž jde o situaci, kdy právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového, což je považováno za obecně přijímanou a akceptovatelnou tzv. nepravou retroaktivitu. Ve vztahu ke zdanění výsluhových příspěvků nedochází podle odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ani k zásahu do legitimního očekávání stěžovatele, neboť legitimní očekávání se nemůže vázat k výši vyplaceného příspěvku, která není do budoucna fixována ve výši k datu zániku služebního poměru. Výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových prostředků a stěžovatel nemohl spoléhat na to, že postupem času zákonodárce výši vypláceného příspěvku nepřehodnotí. Výsluhový příspěvek byl vždy předmětem daně z příjmů, pouze byl po určitou dobu od této daně osvobozen. Nejvyšší správní soud k tomu závěrem v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že ve skutečnosti, že zákonodárce do budoucna odňal určité skupině obyvatel dosavadní nesystémovou výhodu, spočívající v osvobození výsluhových náležitostí od daně, nelze spatřovat protiústavnost.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se cítí být zasažen ve svém vlastnickém právu, právu na spravedlivý proces a ve svém legitimním očekávání. Je přesvědčen, že vůči občanu, jenž nabyl v dobré víře nárok na výsluhový příspěvek, mající v době vzniku nároku charakter nezdanitelné dávky kompenzačního charakteru, nelze měnit charakter této kompenzační náhrady tak, že z něj jiný zákon učiní zdanitelný příjem. Obecné soudy podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že se nezabývaly podstatou jeho námitek a odkazovaly na nepřiléhavou judikaturu. Stěžovatel své argumenty v ústavní stížnosti obsáhleji rozvádí.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 576/13 ze dne 17. 4. 2013).

Ústavní soud proto především konstatuje, že obdobnou věcí se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1815/15, ve kterém byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti sepsané stejným advokátem. Uvedená totožnost v osobě právního zástupce zřejmě vedla k vadě v obsahu petitu nyní posuzované ústavní stížnosti, neboť je jím navrhováno zrušení soudních rozhodnutí, které však byly předmětem řízení, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1815/15. Ústavní soud proto z hlediska petitu nyní souzené věci vychází z úvodu ústavní stížnosti, kde stěžovatel jako napadená rozhodnutí označuje v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky, které se shodují s kopiemi přiloženými k podané ústavní stížnosti. I v těchto nyní napadených rozhodnutích však soudy uplatnily obdobnou argumentaci, jaká byla obsažena v rozhodnutích napadených ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1815/15, ve které Ústavní soud již dříve rozhodl tak, že ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1815/15, odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.

V nyní projednávané věci Ústavní soud proto s odkazem na své usnesení sp. zn. I. ÚS 1815/15 konstatuje, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí řádně a přesvědčivě vypořádal s argumentací stěžovatele, neboť mu vysvětlil, že: "... legitimní očekávání se nemůže vztahovat ke konkrétní výši výsluhového příspěvku do budoucna či k jeho výluce ze zdanění. Poukázal na vysokou míru diskrece zákonodárce v oblasti zdaňování a odůvodnění směřující k neporušení zákazu retroaktivity úzce souvisí s argumentací stěžovatele, který se domnívá, že stát zasáhl do svých závazků, které vůči němu má z minulosti" (usnesení ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1815/15).

Ústavní soud již v usnesení ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1815/15, dále poukázal rovněž na své usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 4069/14, a uvedl, že: "Legitimní očekávání se může vztahovat pouze k majetku, u nějž lze důvodně očekávat jeho nabytí, což platí pro již individualizovaný nárok na výplatu výsluhového příspěvku, nikoli však na výsluhový příspěvek obecně. Ve vztahu k výsluhovému příspěvku to soud ilustroval i na úpravě zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění do 31. 12. 2010 (tj. před účinností pro věc významných částí zákona č. 346/2010 Sb.), který v § 4 odst. 1 písm. o) výsluhový příspěvek od daně osvobozoval. Stěžovatel tak věděl, že výsluhový příspěvek obecně patří mezi příjmy, které by, nebýt výslovné výjimky, byly předmětem daně. Na zachování této výjimky pro budoucí příjmy stěžovatel právo nemá".

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru