Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1867/09 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
zpětvzetí návrhu
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1867.09.1
Datum podání16.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1867/09 ze dne 2. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci České kanceláře pojistitelů, Štefánikova 248/32, Praha 5, právně zastoupené advokátem JUDr. Janem Bébrem, Ostrovského 3, Praha 5, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 20 Co 42/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 7. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného výroku usnesení městského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení regresní náhrady ve výši 153.197,- Kč s příslušenstvím proti žalovanému č. 1 panu J. K. jako provozovateli škodícího nepojištěného vozidla, žalované č. 2 RSJ Leas Praha, s. r. o., jako vlastníkovi škodícího nepojištěného vozidla a žalovanému č. 3 panu P. G. jako jeho řidiči. Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 35 C 364/2006 vyhověl v celém rozsahu žalobě vůči žalovanému č. 1, žalobu vůči žalovanému č. 2 v celém rozsahu zamítl, protože neshledal vlastníka pojištěného vozidla pasivně legitimovaným a řízení vůči žalovanému č. 3 zastavil v důsledku zpětvzetí žaloby. Obvodní soud současně podle úspěchu ve věci uložil žalovanému č. 1 povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 40.437,70,- Kč, žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 34.397,- Kč žalovanému č. 2 a náklady řízení ve výši 30.556,- Kč žalovanému č. 3. Proti zamítavému výroku vůči žalovanému č. 2 a výrocích o nákladech řízení rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Žalovaný č. 1 odvolání nepodal a po právní moci výroků I. a IV. týkající se jeho osoby uhradil žalobkyni celou žalovanou částku včetně úroků z prodlení i nákladů řízení. Protože byla celá její pohledávka uhrazena, vzala žalobkyně žalobu zpět vůči žalovanému č. 2.

Na základě zpětvzetí žaloby Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 20 Co 42/2009 zrušil rozsudek ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 2 a řízení v tomto rozsahu zastavil. Současně výrokem II. uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované č. 2 za řízení před soudy obou stupňů náhradu nákladů řízení v částce 74.798,- Kč. S tímto postupem soudů stěžovatelka nesouhlasí a ve svém návrhu konstatuje, že se v tom kterém případě musí zjišťovat, zda byla žaloba vůči subjektu podána důvodně či nikoliv z hlediska pasivní legitimace. Pouze a jedině důvodnost podání žaloby vůči tomu kterému žalovanému může být za této situace kritériem pro rozhodování o náhradě nákladů řízení. Soud zcela opomenul tu skutečnost, že žalobce podal žalobu vůči více solidárně odpovědným subjektům a žalobu vzal vůči druhému z nich zpět jen z toho důvodu, že žalovaný č. 1 respektoval rozhodnutí soudu prvého stupně a celou žalovanou částku včetně úroků z prodlení a nákladů řízení před soudem prvého stupně uhradil. Za této situace neměla stěžovatelka jinou možnost, než vzít žalobu zpět vůči druhému solidárně odpovědnému subjektu. Nemůže se totiž domáhat zaplacení regresní náhrady v situaci, kdy ji má od prvého solidárně odpovědného subjektu v celém rozsahu uhrazenou. Postihovat automaticky žalobce za takové procesní situace povinností nahradit náklady soudního řízení druhému solidárně odpovědnému subjektu pak znamená negovat jeho úspěch ve věci pouhým splněním povinnosti prvním solidárně odpovědným subjektem, kterého se žalobce po právu domáhá. V uvedeném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.

Ústavní soud se návrhem stěžovatelky zabýval, přičemž dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně a zdůrazňuje, že problematiku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, sp. zn. IV.ÚS 10/98, sp. zn. I.ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV.ÚS 303/02, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).

Ústřední námitkou stěžovatelky je tvrzená solidární odpovědnost všech žalovaných. Z výroku i odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů však nevyplývá, že by byla jakákoli solidární odpovědnost dovozována. Pokud by žalovaní byli solidárními dlužníky, musel by být takto formulován i výrok nalézacího soudu. Ten však dovodil jednoznačnou individuální odpovědnost prvního žalovaného, který spornou částku stěžovatelce uhradil. Využití opravných prostředků je vždy zcela na úvaze účastníka řízení. Za situace, kdy stěžovatelka získala právní titul k zaplacení dlužné částky, byl její další procesní postup zcela v její dispozici s tím, že jí nic nebrání v podání odvolání či zpětvzetí návrhu. Realizace těchto procesních úkonů je však spojena s určitým zákonem předvídaným postupem ve sféře nákladů řízení. Měla-li stěžovatelka, co do odpovědnosti za vzniklou škodu jiný právní názor než nalézací soud, jedná se již jen o otázku rozdílného právního názoru a zvolené žalobní taktiky, které však spadají do pravomoci obecných soudů.

Ustanovení § 146 odst. 2 je vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací činnosti najevo, že nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť citované ustanovení zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález sp. zn. II.ÚS 549/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 381 (384)]. Postup obecných soudů tak nelze označit za ústavně nekonformní ve smyslu kautel čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. června 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru