Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1866/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.1866.14.1
Datum podání29.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a odst.3 písm.d, § 13


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1866/14 ze dne 9. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2779/2013-70 ze dne 18. 3. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 483/2012-44 ze dne 15. 1. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 286/2010-24 ze dne 26. 3. 2012 (vyjma výroku I. tohoto rozsudku) a návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým bylo rozhodnuto, že v řízení vedeném před Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 6 C 198/2007 bylo porušeno právo stěžovatele (v řízení před civilním soudem žalobce) na projednání věci přiměřené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobu v části, aby žalovaná zaslala stěžovateli omluvu ve výroku specifikovaného znění (výrok II.), zamítl nárok stěžovatele na zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s přísl. (výrok III.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dále požaduje zrušení rovněž uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nesplnění podmínek ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2013. Současně navrhuje, aby Ústavní soud postupoval podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na svévolném a nesprávném právním posouzení věci, na nesprávné aplikaci § 3la odst. 2 a § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a příslušné judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Je přesvědčen, že soudy mu byly povinny přiznat peněžité zadostiučinění. Zejména namítá, že soudy nehodnotily, proč byl při stanovení formy odškodnění stěžovatele Okresní soud v Nymburce v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 198/2007 po více než 1 rok nečinný, ačkoliv pro to neměl žádný důvod. Nesouhlasí s právními závěry soudů, podle nichž se jednalo o složitou věc, podle stěžovatele bylo řízení prodlužováno nepotřebnými úkony soudu, jako ustanovení znalce apod. Závěr soudů, že stěžovatel přispěl k délce řízení, je nesprávný a svévolný. Stěžovatel podáváním námitek podjatosti pouze realizoval svá procesní práva a bylo věcí okresního soudu, že tyto námitky považoval za důvodné a postoupil je k projednání krajskému soudu.

Dále poukazuje na to, že Obvodní soud pro Prahu 2 byl po více než 1 rok nečinný v navazujícím řízení o odškodnění ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 286/2010, ačkoliv je nepřijatelné, aby řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení bylo samo nepřiměřeně dlouhé či aby v jeho průběhu dokonce docházelo k dalším průtahům.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud předesílá, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly závěru, že dostačujícím zadostiučiněním v projednávané věci za zjištěný jednoroční průtah v řízení u okresního soudu je konstatování porušení práva stěžovatele. Ústavní soud zjistil, že soudy řádně hodnotily jednotlivá kritéria stanovená v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Zdůraznily, že posuzované řízení bylo složité po stránce skutkové (vypracování znaleckého posudku) i procesní (rozhodování o námitkách podjatosti a o přerušení řízení).

Stěžovatel svým chováním přispěl k délce řízení způsobem nikoli nevýznamným, a to zejména neúspěšným podáváním námitek podjatosti proti rozhodující soudkyni. Rovněž Nejvyšší soud, který se důkladně zabýval námitkami vznesenými stěžovatelem v dovolání, uvedl, že odvolací soud zhodnotil celkovou délku posuzovaného řízení i délku kompenzačního řízení v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011.

S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Z toho vyplývá, že ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně rozsahu průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 198/2007 ve věci odpovědnosti za průtahy a způsob odškodnění za nemajetkovou újmu, způsobenou stěžovateli tím, že soud v období od ledna 2008 do ledna 2009 neučinil ve věci žádný úkon.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Pokud jde o námitku týkající se průtahů v řízení u soudu prvního stupně v nyní projednávané věci, Ústavní soud dodává, že po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., je procesním prostředkem k ochraně práva, zasaženého neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě nevyhovění požadavku.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal důvod pro uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení ve prospěch stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru