Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1863/07 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.1863.07.1
Datum podání20.07.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1863/07 ze dne 16. 12. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti L. P., právně zastoupené advokátem JUDr. Janem Bělohradským, nám. Interbrigády 3/949, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2007 č.j. 35 Co 615/2006-178, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož stěžovatelka brojila proti výše citovanému rozsudku obecného soudu. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

II.

Z návrhu stěžovatelky je zřejmé, že souběžně s předmětnou ústavní stížností podala z důvodu opatrnosti též dovolání k Nejvyššímu soudu. Důvodem souběhu je pak především ta skutečnost, že stěžovatelka nemá jistotu v tom, zda bude dovolací soud na její případ nahlížet jako na věc zásadního právního významu.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

Z ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka není před podáním ústavní stížnosti nucena podat dovolání. Jestliže však stěžovatelka této možnosti přesto využije, běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena.

Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze takto předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně.

V souvislosti s uvedeným lze odkázat též na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soffer proti České republice ze dne 8. 11. 2007.

Z šetření provedeného Ústavním soudem bylo zjištěno, že napadený rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 27. 6. 2007 a dovolání bylo podáno dne 12. 7. 2007. Z přípisu Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2008 se dále podává, že o dovolání nebylo dosud rozhodnuto.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2008

Michaela Židlická

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru