Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1859/20 #1Usnesení ÚS ze dne 01.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkDokazování
Stavba
Věcná břemena
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1859.20.1
Datum podání03.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

183/2006 Sb.

458/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1859/20 ze dne 1. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Čermáka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2020 č. j. 28 Cdo 4184/2019-498, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2019 č. j. 22 Co 600/2019-441 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. ledna 2019 č. j. 16 C 331/2013-398, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace E.ON Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod v čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též došlo podle stěžovatele k porušení čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 10 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků v jeho vlastnictví bez právního důvodu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud zjistil, že se na specifikovaných pozemcích stěžovatele nachází plynovod ve vlastnictví vedlejší účastnice. Byť vedlejší účastnici nevzniklo věcné břemeno opravňující ji k využití stěžovatelových pozemků ze zákona [podle zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění pozdějších předpisů], svědčí jí právo odpovídající věcnému břemeni užívání předmětných pozemků, neboť bylo jejím právním předchůdcem vydrženo podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné. Stěžovatel primárně brojil proti úsudku o dobré víře vedlejší účastnice, respektive jejího právního předchůdce, jež vedla k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. K vymezené otázce se Nejvyšší soud již komplexně vyjádřil ve svých dřívějších rozhodnutích (rozsudku ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2680/2017 a usnesení ze dne 7. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 729/2018) vydaných ve skutkově obdobných sporech, a proto na ně odkázal. Rozsudek krajského soudu se rovněž nepříčí stěžovatelem citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018 sp. zn. 22 Cdo 2825/2018 či v něm uváděné judikatuře, akcentujícímu při úvaze o oprávněních stavebníka nutnost rozlišovat mezi soukromoprávním titulem a povolením (zde stavebním) ve smyslu veřejného práva. Argumentaci stěžovatele omezující se toliko na výtky vyzdvihující veřejnoprávní povahu stavebního povolení nelze mít podle Nejvyššího soudu za relevantní. Naznačoval-li stěžovatel, že by měl mít právo na náhradu za omezení vlastnického práva, Nejvyšší soud uvedl, že i s touto problematikou se krajský soud a okresní soud řádně vypořádaly. Rozsudky krajského soudu a okresního soudu též netrpí namítanou vadou nepřezkoumatelnosti a k údajnému opomenutí důkazu Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, v němž bylo s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu akcentováno oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede a které nikoliv, přičemž tento jeho postup automaticky nepředstavuje vadu řízení, neboť obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména považují-li je za nadbytečné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti spatřuje porušení ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy v řízení o ochraně jeho vlastnického práva namísto toho porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces de facto vyvlastnily stěžovatele, takže cena jeho pozemků se snížila nejméně o 10 000 000 Kč. Učinily tak právním posouzením klíčových otázek hmotného a procesního práva na základě skutkových zjištění učiněných v extrémním rozporu s provedenými důkazy (chybějícími skutkovými zjištěními a o ně opřenými právními závěry, zejména při absenci jakýchkoliv důkazů na podporu svých skutkových zjištění o rozhodujících skutečnostech - právním nástupnictví po stavebníkovi, vlastnictví plynovodní přípojky a vydržení práva užívat pozemek stěžovatele k uložení a provozu plynovodní přípojky). Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť se obecné soudy nezabývaly ani nevypořádaly se zásadními námitkami stěžovatele proti porušení jeho ústavních práv. Namísto skutkových zjištění, opírajících se o v soudním řízení provedených důkazech, opírají se odůvodnění napadených rozhodnutí pouze o nemeritorní části rozsudků v jiné věci (žalobce R. Davídka), při absolutní absenci důkazů na podporu základních skutkových zjištění.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů tak, aby byl opodstatněn jeho právní názor, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].

11. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou obsáhle a důsledně odkazoval, když přezkoumatelně odůvodnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatele odmítl (viz sub 4). Stejně tak postup okresního soudu a krajského soudu byl při zjišťování skutkového stavu věci, i při následném právním posouzení řádně odůvodněn, přičemž Ústavní soud na výkladu jimi provedeném neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická, a Ústavní soud nespatřuje jakéhokoliv důvodu pro svůj případný kasační zásah.

12. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci (viz zejména sub 4), považuje za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru