Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 185/99Nález ÚS ze dne 25.08.2000K uplatnění práva na podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkprocesní postup
lhůta
soud/jednání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 121/19 SbNU 145
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.185.99
Datum vyhlášení31.08.2000
Datum podání13.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.f, § 239 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 185/99 ze dne 25. 8. 2000

N 121/19 SbNU 145

K uplatnění práva na podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu

(IV. senátu) ze dne 25. srpna 2000 sp. zn.

IV. ÚS 185/99 ve věci ústavní stížnosti Ing. A. H. proti rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1998 sp. zn. 25 Cdo 2132/98, kterým

bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí

Městského soudu v Praze z 16.6.1998 sp. zn. 17 Co 256/98, ve znění

doplňujícího rozsudku z téhož dne sp. zn. 17 Co 256/98, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 o zamítnutí

stěžovatelova návrhu, jímž se domáhal náhrady škody způsobené

nesprávným úředním postupem.

1. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 25 Cdo 2132/98 ze dne

17.12.1998,

2. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.6.1998 č. j. 17

Co 256/98 - 31, ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne č. j.

17 Co 256/98 - 35,

se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze 17.12.1998 sp. zn. 25 Cdo 2132/98, kterým bylo

jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí

Městského soudu v Praze ze dne 16.6.1998 č. j. 17 Co 256/98 - 31,

ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne č. j. 17 Co 256/98 -

35.

Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp.

zn. 10 C 165/97 a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že

soudem prvního stupně byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatel po

odpůrci domáhal náhrady škody, způsobené podle něho nesprávným

úředním postupem, když byl nesprávně a nepravdivě veden v evidenci

spolupracovníků STB. Uvedené rozhodnutí bylo rozhodnutím Městského

soudu v Praze ze dne 16.6.1998, č. j. 17 Co 256/98 - 31 potvrzeno.

Vzhledem k tomu, že tento soud poté, co přerušil jednání za účelem

porady ohledně dalšího provádění navržených důkazů, po jejím

skončení již bez dalšího vynesl rozsudek, aniž dal účastníkům

řízení možnost přednést závěrečnou řeč, byl ve věci dle § 166

odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")

bezprostředně poté vydán doplňující rozsudek č. j. 17 Co 256/98 -

35, kterým nebylo vyhověno posléze uplatněnému návrhu stěžovatelen

na připuštění dovolání. V odůvodnění tohoto doplňujícího rozsudku

je uvedeno, že soud shledal jako oprávněnou námitku stěžovatele,

že mu výše uvedeným postupem soudu nebylo umožněno přednést

závěrečnou řeč, ve které hodlal uplatnit návrh na připuštění

dovolání. V poučení tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že proti

rozsudku ve spojení s doplňujícím rozsudkem je přípustné dovolání

dle § 239 odst. 2 o. s. ř. Této možnosti stěžovatel využil a

dovolání podal.

Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání odmítl s tím, že

dovolání v dané věci není dle § 238 o. s. ř. přípustné, vada podle

§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tj. odnětí možnosti jednat před

soudem, nebyla shledána (ze spisu nevyplývaly ani jiné vady

uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř.) a dovolání není přípustné ani z

hlediska § 239 odst. 2 o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí v

podstatě uvedl, že § 239 odst. 2 umožňuje založit přípustnost

dovolání na kladném závěru dovolacího soudu o zásadním významu

právní otázky, kterou odvolací soud za důvod pro připuštění

dovolání neuznal a návrh účastníka zamítl. Nezbytnou podmínkou

ovšem je, že návrh, aby bylo dovolání připuštěno, musí účastník

učinit předtím, než odvolací soud vyhlásí či vydá potvrzující

rozhodnutí. V posuzovaném případě stěžovatel takový návrh vznesl

až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu a již samo nesplnění

této podmínky pro připuštění dovolání proto dovolacímu soudu

nebrání, aby vůbec mohl posuzovat, zda dovolatelem uplatněná

právní otázka má zásadní význam či nikoliv. S odvoláním na

příslušná ustanovení o. s. ř. a vycházeje z protokolu o jednání

před odvolacím soudem pak Nejvyšší soud učinil závěr, že z

hlediska návrhu na připuštění dovolání zůstal stěžovatel nečinný i

v té fázi odvolacího řízení, kdy § 215 o. s. ř. předpokládá, že

účastníci vedou své procesní návrhy, pokud je nevyjádřili již

dříve, přitom podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že návrh

podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je podřaditelný pod kategorii návrhu,

na který pamatuje § 215 o. s. ř. Stěžovateli nic nebránilo takový

návrh učinit, resp. existenci překážky, jež byla vyvolána před

odvolacím soudem, nenamítal. Návrh účastníka je způsobilý založit

důsledky podle § 239 odst. 2 o. s. ř. za podmínky, že je učiněn

nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacím

soudem. Zákon nesoustřeďuje podání návrhu do určitého okamžiku v

řízení, ale stanoví pouze okamžik, kdy jej lze podat nejpozději.

Může se tedy tak stát již v odvolání, jakož i v dalších podáních

včetně ústních přednesů, učiněných do protokolu při kterémkoliv

odvolacím jednání, případně telegraficky či faxem. Stěžovatel

žádnou z těchto možností nevyužil, a pokud zamýšlel návrh podat,

jak naznačoval v dovolání, v posledním přednesu před poradou

senátu, a toto očekávání se nesplnilo, mohl jej učinit ještě po

této poradě, než odvolací soud přistoupil k vyhlášení rozsudku.

Nejvyšší soud tedy na závěr shrnul, že v případě, že účastníkovi

nebylo umožněno, aby v rámci tzv. závěrečného návrhu přednesl

návrh na připuštění dovolání, nejde o situaci, kdy byl vyloučen z

možnosti toto procesní právo realizovat, jestliže zákon

předpokládá možnost návrh učinit jindy, resp. později, a z tohoto

důvodu se může jednat o odnětí možnosti jednat před soudem podle

§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí

Nejvyššího soudu poukázal na to, že odvolací soud, jak vyplývá z

odůvodnění doplňujícího rozsudku, uznal jeho námitku ohledně

nemožnosti podat návrh na připuštění dovolání jako oprávněnou. Je

proto zcela nelogické, jestliže Nejvyšší soud uvedenou námitku

jako oprávněnou nepřijal, když soud, který pochybení způsobil, tak

učinil. Zdůraznil, že až do přerušení jednání z důvodů porady

senátu ohledně jím učiněných návrhů na doplnění dokazování řízení

nemělo z procesního hlediska vadu. Před odebráním se k poradě však

soud nijak nenaznačil, že se jedná o závěrečnou poradu senátu. Po

návratu pak účastníkům nesdělil, že důkazní řízení končí a že

žádné z navržených důkazů nebudou prováděny, stejně jako

účastníkům nebyla dána možnost k závěrečným vyjádřením a k

uplatnění nákladů řízení. Stěžovatel uvedl, že s ohledem na

pravidla slušného chování nepřerušil soud ihned poté, co začal

nečekaně přednášet rozsudek, navíc i kdyby tak učinil, na věci by

to nic nezměnilo, neboť vyhlášení rozsudku již bylo zahájeno a

jeho postavení by bylo v podstatě stejné. Dále stěžovatel uvedl,

že řízení u odvolacího soudu má určitá pravidla, kdy přípustnost

dovolání (obdobně jako náklady řízení) uplatňují účastníci řízení

až ke konci řízení, neboť soud by se stěží těmito návrhy zabýval v

počátku jednání. Uvedeným postupem soudu tak byly porušeny § 118 a

239 o. s. ř. a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), když mu bylo znemožněno jednat před soudem a uplatnit

svá procesní práva. Stanovený postup určený o. s. ř. stěžovatel

nemohl dodržet, když odvolací soud v průběhu jednání pochybil a

dovolací soud tuto závadu svým rozhodnutím zlegalizoval, přičemž

nevzal v úvahu, že odvolací soud své pochybení v řízení uznal.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na

argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že

pro jeho rozhodnutí byla rozhodující skutečnost, že stěžovatel

neučinil návrh na připuštění dovolání nejpozději před vyhlášením

rozsudku. Jestliže existence takto časově vymezeného návrhu

je podmínkou, bez níž nemůže dovolací soud zvažovat, zda napadené

rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemohl dovolací

soud rozhodnout jinak, než dovolání odmítnout. K jinému závěru

nemohl dospět ani přes specifickou situaci, spočívající v tom,

že účastníci byli postupem odvolacího soudu zbaveni možnosti

přednést závěrečné návrhy, neboť ani tím není nedostatek návrhu na

připuštění dovolání zhojen. Uvedená vada přitom v souladu s

ustálenou judikaturou dovolacího soudu nezakládá důvod pro zrušení

rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se nepovažuje za vadu řízení

podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu

Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 165/97, dospěl k závěru,

že ústavní stížnost je důvodná.

Možnost podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání

podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je nepochybně významným procesním

právem účastníka řízení, přitom znemožnění realizace procesních

práv účastníků je i judikaturou Nejvyššího soudu považováno za

odnětí možnosti jednat před soudem podle § 237 odst. 1 písm. f) o.

s. ř. Uplatnění tohoto práva je zákone vázáno na lhůtu, jejíž

časový prostor, tak jako u každé jiné zákonem stanovené lhůty,

musí být při respektování "zákonem stanoveného postupu" podle čl.

36 odst. 1 Listiny zachován. Lhůta, na niž je ustanovením § 239

odst. 2 o. s. ř. vázáno úspěšné podání návrhu na vyslovení

přípustnosti dovolání, je vymezena specificky stanovením jejího

nejzazšího momentu. Za stavu, kdy procesní předpis stanoví pro

průběh jednání před odvolacím soudem pouze rámcová pravidla, je

třeba v zájmu zachování právní jistoty trvat na tom, aby tento

okamžik byl pro účastníky řízení seznatelný. V posuzovaném případě

tomu tak však nebylo. Není totiž důvodu nevěřit tomu, že

odvolací jednání probíhalo tak, jak je popisuje v ústavní

stížnosti stěžovatel. Nasvědčuje tomu nejen protokol o tomto

jednání, ale i následně jednání samotného odvolacího soudu, který

zřejmě ve snaze odčinit své předchozí opomenutí vydal doplňující

rozsudek. Stěžovatel nepochybně při procesní opatrnosti mohl návrh

podle § 239 odst. 2 o. s. ř. uplatnit již v písemném odvolání, či

na počátku odvolacího jednání, podle názoru Ústavního soudu mu

však nelze přičítat k tíži, jestliže své rozhodnutí a úvahy o tom,

zda takový návrh vznese či nikoliv, si vyhradil až do doby, kdy by

bylo najisto postaveno, jak bude naloženo s jeho důkazními návrhy,

které v průběhu odvolacího jednání vznesl, případně do doby po

provedení doplnění dokazování (a již vůbec mu nelze k tíži

přičítat, že jeho chování v jednací síni odpovídalo procesním

předpisům a jednacímu řádu). Tím, že odvolací soud, aniž by dal

sám jakkoliv najevo, že řízení před ním končí, a oproti zavedené

praxi vyhlásil rozsudek, aniž dal předtím prostor k závěrečným

návrhům a k uplatnění nákladů řízení, v podstatě navodil situaci,

v níž nebylo možno seznat, že lhůta k realizaci uvedeného

procesního práva končí, kterýžto postup je třeba hodnotit jako

odnětí možnosti jednat před soudem. Závěr Nejvyššího soudu o tom,

že v daném případě nedošlo k vadě, jíž má na mysli § 237 odst. 1

písm. f) o. s. ř., Ústavní soud z uvedených důvodů neakceptuje, a

proto napadené rozhodnutí zrušil a současně zrušil i rozhodnutí

odvolacíhosoudu, aby tak vrátil řízení do té fáze, v níž

stěžovatel ještě může své procesní oprávnění, plynoucí z § 239

odst. 2 o. s. ř. realizovat [§ 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru