Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1843/20 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Znojmo
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Znojmo
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestná činnost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1843.20.1
Datum podání01.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1843/20 ze dne 7. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2020 č. j. 3 To 92/2020-2083 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. prosince 2019 č. j. 17 T 174/2005-2056, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství ve Znojmě a obchodní korporace Zemědělské družstvo Sázavka, sídlem Sázavka 114, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny domáhá zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 17 T 174/2005.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí k ní připojených, vyplývá, že stěžovatel byl v řízení, o jehož obnovu usiloval, uznán vinným trestným činem zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění, ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 téhož zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let a byla mu spolu s ostatními dvěma obžalovanými uložena povinnost nahradit poškozené obchodní korporaci Zemědělskému družstvu Sázavka ("dále jen "ZD Sázavka") škodu ve výši 700 000 Kč, kterou trestným činem způsobili. Podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku okresního soudu bylo stěžovateli kladeno za vinu - velmi zjednodušeně řečeno - že v rozporu s uzavřenou smlouvou mezi společností TWT v. o. s. (dále jen "společnost TWT") a ZD Sázavka ze dne 27. 9. 2000 o poskytnutí investiční půjčky částečně sám vybral a opakovaně umožnil dalšímu z obžalovaných vybrat peněžní prostředky z účtu společnosti TWT, které složilo ZD Sázavka jako garanci solventnosti pro poskytnutí investiční půjčky, přičemž vybrané prostředky byly užity pro jiné účely. Odsuzující rozsudek okresního soudu ze dne 23. 10. 2066 č. j. 17 T 174/2005-1076 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. 9 To 50/2007 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1040/2007 byl přezkoumán Ústavním soudem, ústavní stížnost v této věci byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1331/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

3. Důvodem v pořadí již pátého návrhu stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení bylo podrobně argumentované tvrzení o nesprávnosti a nezákonnosti rozsudku trestního soudu v otázce jeho viny a návrh na provedení nových důkazů, zejména dopisem E. Ř. z května 2019 a jejím výslechem k charakteru a účelu částky 700 000 Kč zaslané ZD Sázavka na účet společnosti TWT. Po výslechu E. Ř. ve veřejném zasedání a posouzení obsahu jejího dopisu dospěl okresní soud k závěru, že výpověď svědkyně ani její dopis nepředstavovaly žádný nový dříve neznámý důkaz, jak má na mysli § 278 odst. 1 tr. řádu. Okresní soud po opětovném provedení důkazů předložených v dřívějších návrzích na obnovu řízení, konkrétně uvedených v odůvodnění jeho usnesení, tyto hodnotil i ve vztahu k důkazům hodnoceným u hlavního líčení a ve vztahu ke zjištěním, která byla učiněna v předchozích řízeních o povolení obnovy řízení, se závěrem, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem a jím navrhované další důkazy nebyly takového charakteru, aby byly způsobilé revidovat skutkový stav popsaný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Okresní soud proto podle § 283 písm. d) tr. řádu návrh na povolení obnovy řízení zamítl, stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako nedůvodnou.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel vytkl okresnímu soudu, že zamítl návrh na povolení obnovy řízení, přestože mezi důkazy a skutkovými zjištěními z původního řízení a důkazním významem nových důkazů a skutkových zjištění provedených v obnovovacích řízeních existoval extrémní rozpor. Podle stěžovatele soud nebyl otevřený nově tvrzeným skutečnostem a důkazům, které mohly zvrátit dosavadní rozhodnutí minimálně ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Okresní soud také pochybil tím, že překročil procesní rámec zákonem vymezeného účelu řízení o povolení obnovy řízení, neboť prováděním navržených důkazů ve vztahu k dalším důkazům provedeným v původním řízení dospěl k závěrům vztahujícím se nikoliv k hodnocení naplnění podmínek obnovy, nýbrž již meritorně posuzoval věc samu. Okresní soud namísto toho, aby dokazoval úmysl stěžovatele, tj. že věděl o tom, že ZD Sázavka poslalo na běžný účet společnosti TWT peníze, s nimiž společnost neměla právo volně disponovat, v podstatě obracel důkazní břemeno, takže stěžovatel byl nucen v návrzích na povolení obnovy řízení uvádět další skutečnosti a navrhovat další důkazy, aby prokázal, že nevěděl ani o zaslání peněz, ani o jejich výši, a že jen plnil zákonnou povinnost advokáta k plnění pokynů svého tehdejšího klienta.

5. Z důkazů provedených okresním soudem v jednotlivých řízeních o návrzích na povolení obnovy řízení, i když v rozporu s jeho účelem, vyplynul jednoznačný závěr, a to že ZD Sázavka zaslalo na běžný účet společnosti TWT nikoliv smluvní garanci, nýbrž zálohu, s níž byla společnost TWT oprávněna volně disponovat za účelem úhrad závazků při svém podnikání. Z hlediska subjektivní stránky pak vyplynul jednoznačný závěr, že stěžovateli nebyla žádným relevantním důkazem prokázána vědomost o tom, že ZD Sázavka zaslalo na běžný účet společnosti TWT peníze, ať byl jejich charakter jakýkoli, naopak bylo prokázáno, že o zaslání peněz nevěděl.

6. Stěžovatel podrobně rekapituloval skutkový děj, jak byl zjištěn okresním soudem v původním řízení, a namítl extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozenými právními závěry vztahujícími se jak k objektivní, tak i subjektivní stránce trestného činu zpronevěry, který měl spáchat ve spolupachatelství. K objektivní stránce zejména uvedl, že soud neprovedl žádný důkaz o tom, že částka 700 000 Kč zaslaná na účet společnosti TWT z účtu ZD Sázavka byla smluvní garancí, a nikoliv zálohou, k subjektivní stránce trestného činu zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel nahlížel na běžný účet společnosti TWT a že by věděl kdo, kdy a kolik peněz na účet zaslal, takže z žádných souvislostí nemohl předpokládat, že by na účet jeho klienta byly zaslány peníze, s nimiž klient nemohl volně disponovat.

7. Stěžovatel dále rekapituloval skutkový děj, který okresní soud zjistil na základě provedených důkazů v řízeních o návrzích stěžovatele na obnovu řízení, rovněž ve vztahu jak k objektivní, tak i subjektivní stránce trestného činu s konstatováním, že je naprosto vyloučeno, aby se odehrál tak, jak jej charakterizoval okresní soud v odsuzujícím rozsudku. Stěžovatelem navrhované důkazy jednoznačně potvrzují, že ZD Sázavka zaslalo na účet společnosti TWT zálohu bez omezení dispozic se zaslanou částkou, a nikoliv smluvní garanci. Zopakoval, že nebyla prokázána jeho vědomost o zaslání peněz, okresní soud vycházel z pouhé možnosti, že stěžovatel nahlížel na účet a z důkazně neverifikovaného předpokladu, že mohl předpokládat, že na účet byly zaslány peníze od ZD Sázavka.

8. Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 označil rozhodování okresního soudu jako nezákonné, neboť soud v rámci řízení o návrzích na povolení obnovy řízení prováděl standardním způsobem dokazování, jako by šlo o již obnovené řízení ve stadiu nového hlavního líčení, čímž překročil rámec řízení o obnově. Stěžovatel je přesvědčen, že všechna usnesení okresního soudu, kterými zamítl návrhy na obnovu řízení, jsou z tohoto důvodu zmatečná a pro překročení pravomoci okresního soudu i nicotná, neboť mají charakter dalších rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel upozornil, že tvrzené skutečnosti a navržené důkazy mají být hodnoceny pouze v rámci zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzené skutečnosti či nové důkazy by mohly přivodit změnu rozhodnutí. Z tohoto pohledu je zamítnutí návrhů na povolení obnovy řízení protiprávní, neboť okresní soud v rámci hlavního líčení neprovedl dokazování o skutečném charakteru částky 700 000 Kč, když pominul jak výpověď J. B., že ZD Sázavka platilo na účet společnosti TWT zálohu, tak i sdělení ZD Sázavka, že pro složení smluvní garance založilo zvláštní účet, a neprovedl důkaz, zda stěžovatel na účet společnosti TWT skutečně nahlížel. Soud se spokojil pouze s tím, že stěžovatel na účet mohl nahlížet prostřednictvím elektronického platebního styku, takže charakter viny stěžovatele zůstal minimálně z hlediska rozlišení mezi úmyslem a nedbalostí nevyjasněn.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud předesílá, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení trestní soud nepřezkoumává správnost původního rozhodnutí, nýbrž posuzuje, zda nově předložené skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu, neboť ne každá nová skutečnost či důkaz jsou schopné vyvolat následky předpokládané v § 278 tr. řádu. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž obecný soud zamítl návrh na povolení obnovy řízení, může být měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti pouze otázka, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417), usnesení sp. zn. III. ÚS 361/07 ze dne 29. 12. 2008 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].

11. Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatele byl jeho nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily jím tvrzené skutečnosti a navržené důkazy a na základě tohoto hodnocení dospěly k závěru o absenci důvodů pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti však nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)] a do rámce, ve kterém vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375) a další]. V posuzované věci Ústavní soud žádné takové pochybení neshledal.

12. Okresní soud v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení hodnotil jako nový důkaz dopis svědkyně Ř., podaný k poštovní přepravě dne 24. 5. 2019, neboť z důvodů v něm uvedených usoudil, že není pouhým opakováním již známých důkazů, které byly posuzovány v předchozích řízeních o návrzích stěžovatele na povolení obnovy řízení. Svědkyně totiž uvedla, že na některé záležitosti související se zaúčtováním částky 700 000 Kč nebyla dosud nikdy dotazována. Po jejím dodatečném výslechu a hodnocení obsahu výpovědi a dopisu v kontextu s výpověďmi, které učinila před vyhlášením odsuzujícího rozsudku, okresní soud konstatoval, že svědkyně v době převodu peněžní částky účtovala na základě ústních pokynů J. B., tehdejšího předsedy ZD Sázavka, nebyla seznámena s podepsanými smluvními dokumenty a bližšími ujednáními a nebyla schopná posoudit, zda mezi smluvními stranami byla sjednána záloha či garance solventnosti. Jeho závěr, že svědkyně vypovídala v podstatě shodně jako v dřívějších fázích trestního řízení a že jí poskytnutý bližší popis způsobu zaúčtování částky 700 000 Kč nevyvrátil verzi skutkového děje prokázaného soudem po provedeném dokazování u hlavního líčení, je závěrem, který v ústavně právním přezkumu zcela obstojí.

13. V kontextu hodnocení nových důkazů či některých důkazů předložených v dřívějších návrzích a opětovně provedených, okresní soud podrobně vysvětlil a odůvodnil, proč považoval za nadbytečné provádět další navrhované důkazy, zejména výslech J. B., doložení dokladů z účetnictví ZD Sázavka, zápisů z představenstva či dalších důkazů, které byly navrhovány v předchozích řízeních. Rekapitulaci důvodů, jimiž okresní soud svůj závěr odůvodnil a krajský soud doplnil, není třeba na tomto místě uvádět, neboť jsou účastníkům řízení známy a v podrobnostech na ně lze pro účely posuzované věci odkázat.

14. K nesouhlasu stěžovatele s průběhem a výsledky dokazování provedeného v původním trestním řízení a z něho vyvozenými právními závěry vztahujícími se jak k objektivní, tak i subjektivní stránce trestného činu zpronevěry, který byl spáchán ve spolupachatelství, Ústavní soud připomíná, že se přezkumem rozhodnutí trestních soudů vydaných v původním řízení zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1331/08. V případě návrhu na jeho obnovu se Ústavní soud omezuje jen na důvody samotné obnovy ve smyslu § 278 tr. řádu, tedy výlučně na okolnosti, jež mohou mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí o povolení obnovy řízení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993)].

15. Ke kritice způsobu a výsledku dokazování a zjišťování skutkového stavu v řízení o povolení obnovy řízení Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelovy výtky pramení z jeho odlišného hodnocení důkazů a skutkových okolností a že přikládá snaze soudu dobrat se odpovědi na otázku, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit změnu odsuzujícího rozsudku, zcela jiný význam. Soud však nemůže nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na jejich základě bylo přijato původní skutkové zjištění [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409)]. Obnova řízení, resp. podaný návrh, je mimořádným opravným prostředkem a je třeba s ní nakládat restriktivním způsobem a pouze v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že již v řízení o povolení obnovy musí soud pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení. Skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé soud hodnotí již v řízení o povolení obnovy a zjišťuje jejich význam pro pravomocně skončené řízení. Tyto přitom musí skýtat vysoký stupeň pravděpodobnosti (resp. plně odůvodněný předpoklad) o tom, že na jejich základě by skutečně mohlo dojít ke změně původního odsuzujícího rozsudku (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS st.-50/20 bod 38).

16. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud a krajský soud se dostatečně vypořádaly se stěžovatelovou argumentací ve prospěch obnovy řízení a náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu vyhovět. Jejich závěry nelze označit za extrémně rozporné se skutkovými zjištěními, svévolné či jinak rozporné s kautelami čl. 36 a násl. Listiny. Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů předložených v návrhu na povolení obnovy řízení a s právními závěry okresního soudu a krajského soudu nezakládá sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je výlučně na trestních soudech, aby v první fázi řízení o povolení obnovy řízení hodnotily relevanci jim předložených důkazů a dostačujícím způsobem ve svých rozhodnutích osvětlily, proč návrhu nevyhověly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu citovaná ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS st.-50/20 v části III.a).Tak se také v posuzované věci stalo.

17. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy Ústavní soud poznamenává, že jeho záruky na řízení, v němž se rozhoduje o návrhu na povolení obnovy trestního řízení, nedopadají. Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi vyloučil aplikaci čl. 6 Úmluvy na řízení o žádosti o přezkoumání pravomocného rozhodnutí v trestním či civilním řízení a podanou stížnost co do čl. 6 označil za neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Vebiu proti České republice ze dne 26. 8. 2003 č. 46168/99, též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 602). Rozhodnutím o případném "znovuotevření" pravomocným rozsudkem již skončeného řízení soudy nerozhodují o posouzení oprávněnosti trestního obvinění jednotlivce. Aplikace čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi by přicházela v úvahu až v řízení následujícím po povolení obnovy řízení, což však není posuzovaný případ.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2020

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru