Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1842/17 #1Usnesení ÚS ze dne 23.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
řízení/zastavení
zástupce
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1842.17.1
Datum podání13.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 52 odst.2

99/1963 Sb., § 27, § 157 odst.2, § 268 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1842/17 ze dne 23. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Hany Růžičkové, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská č. 17, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 83/2017 ze dne 27. března 2017 a o návrhu na zastavení exekuce, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 33 EXE 1704/ 2016-38 o návrhu na zastavení exekuce.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhala zastavení exekuce nařízené na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu pro 21 100 Kč s příslušenstvím, neboť měla pochybnosti, zda oprávněný vůbec existuje. Namítala, že zástupce oprávněného je označován jako advokát, ačkoli není advokátem a opakované zastupování oprávněného Oldřichem Gemešem je nepřípustné. Dále uvádí, že navrhovala vydání rozhodnutí, podle něhož se nepřipouští zastoupení oprávněného tímto zástupcem. Odvolací soud její námitky neakceptoval a exekuci nezastavil.

Stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasí. V ústavní stížnosti opakuje argumentaci přednesenou v řízení před exekučními soudy a zdůrazňuje, že nebylo provedeno řádné dokazování ohledně existence oprávněné osoby. Návrh na zastavení výkonu rozhodnutí je třeba podřadit pod ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přičemž za jiný důvod ve smyslu tohoto ustanovení stěžovatelka považuje otázku právní subjektivity oprávněné právnické osoby, otázku osoby oprávněné za právnickou osobu jednat a oprávnění konkrétního zmocněnce (advokáta) k jednání.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Kolíně se podává, že ve věci stěžovatelky již bylo vedeno exekuční řízení na podkladě rozhodčího nálezu a dlužná částka byla vymožena. Stěžovatelka se vůči rozhodčímu nálezu ani na něj navazujícímu exekučnímu řízení ústavní stížností nebránila.

Exekučním titulem v nyní projednávané věci je směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2011 č. j. 30 Cm 24/2011-6 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2011 č. j. 30 Cm 24/2011-53, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Námitky stěžovatelky spočívající v tvrzení, že dlužnou částku již zaplatila, byly hodnoceny jako kauzální námitky pro toto řízení nerelevantní. Stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem. Proti rozhodnutí městského soudu, který ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, se stěžovatelka přes poučení o možnosti podat odvolání k vrchnímu soudu neodvolala. Ústavní stížnost podána nebyla.

V následně vedeném exekučním řízení stěžovatelka exekuční titul (směnečný platební rozkaz) nijak nezpochybňuje. Zastavení exekuce se domáhá z důvodů tvrzené neexistence oprávněného a neoprávněnosti Oldřicha Gerneše zastupovat oprávněného, jednak pro jeho nezpůsobilost a nedostatek plné moci.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval. Oproti rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečně rozvedl, že zpochybnění existence oprávněného a nedostatky plné moci pro jeho zástupce může být důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tj. jako jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. V odůvodnění svého rozhodnutí pak objasnil, na základě jakých důkazů však dospěl k závěru, že nenaplnění podmínky řízení spočívající v nedostatku způsobilosti oprávněného být účastníkem či v nedostatku zmocnění k zastupování nebyl v daném řízení shledán. Zejména uvedl, že oprávněný doložil osvědčení o založení společnosti spolu s překladem do českého jazyka. Na základě předložených listin a skutečnosti, známé soudu z jeho úřední činnosti, že se společností Renegate North LLC je soudy všech stupňů jednáno jako s účastníkem řízení, dospěl k závěru, že jde o existující společnost. Rovněž uvedl, že osvědčení ze dne 8. 2. 2012 dokládá založení společnosti od 31. 3. 2009 a je proto nerozhodné, že datum osvědčení je z doby až po vystavení plné moci Oldřichu Gernešovi v r. 2011.

Dále uvedl, že o nepřipuštění zastoupení Oldřichem Grmelou soud prvního stupně v napadeném usnesení nerozhodoval, a proto tato otázka nebyla předmětem odvolacího přezkumu. Dokud případné usnesení o tom, že zastoupení je z důvodů podle § 27 o. s. ř. nepřípustné, nenabude právní moci, jsou procesní úkony, jež zmocněnec učiní jako zástupce účastníka, účinné. Rovněž dodal, že o nepřipuštění zastoupení obecným zmocněncem podle § 27 o. s. ř. rozhoduje v souladu s ust. § 52 odst. 2 exekučního řádu soudní exekutor, nikoli exekuční soud, a odvolání proti takovému rozhodnutí je přípustné. Z obsahu spisu se podává, že stěžovatelka se vydání rozhodnutí o tomto jejím návrhu dále nijak nedomáhala.

Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudu, podle nichž důvody pro zastavení exekučního řízení shledány nebyly ani podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jak požaduje stěžovatelka.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Jakkoliv lze chápat stěžovatelku, že může vnímat rozhodnutí soudu jako nespravedlivé, nelze pominout, že nevyužila právních prostředků, které měla k dispozici a jejichž prostřednictvím se mohla včas účinně bránit. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru