Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1840/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
poučení
interpretace
Náklady řízení
důkazní břemeno
Trestní řízení
škoda/ušlý zisk
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1840.18.1
Datum podání28.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 37 odst.3, čl. 11, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

58/1969 Sb., § 5 odst.1

65/1965 Sb., § 27

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 118 odst.1, § 118 odst.3, § 136


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1840/18 ze dne 27. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 30 Cdo 2588/2016-694, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 25 Co 272/2015-628, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. března 2015 č. j. 15 C 60/2013-553, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 28. května 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J. K. (dále také jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článku 11, článku 36 odst. 1, článku 36 odst. 3 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel namítá i porušení článku 4 odst. 4 Listiny a článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") probíhal pod sp. zn. 15 C 60/2013 soukromoprávní spor, v němž se J. K. (žalobce) domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 16 800 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy a škody, jež mu měly vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním vedeným před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 36 T 20/98, které skončilo jeho zproštěním obžaloby. Žalobce konkrétně požadoval zaplacení částky 5 000 000 Kč (zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním), částky 996 071 Kč (náhrada nákladů právního zastoupení), částek 494 280 Kč, 425 000 Kč a 307 200 Kč (náhrada škody za ušlé příjmy z pracovního poměru, z dohod o provedení práce a z nevyplacených tantiém, která mu prý vznikla v období od 31. března 1998 do 12. října 1998), jakož i částky 9 577 449 Kč (náhrada škody vzniklé v důsledku jeho trestního stíhání obchodním společnostem, jejichž byl v dané době společníkem).

2) Rozsudkem ze dne 27. března 2015 č. j. 15 C 60/2013-553, obvodní soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 415 339,80 Kč (výrok I). Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zaplacení 16 384 660,20 Kč obvodní soud žalobu zamítl (výrok II).

3) Proti rozsudku obvodního soudu podal žalobce odvolání. Rozsudkem ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 25 Co 272/2015-628, Městský soud v Praze (dále také "městský soud") řízení o odvolání žalobce proti výroku I rozsudku obvodního soudu, jakož i v rozsahu částky 6 000 Kč, zastavil. Dále městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 4 400 000 Kč, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek obvodního soudu dále městský soud zrušil rovněž v části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 440 940 Kč, přičemž v tomto rozsahu věc postoupil městskému soudu, jakožto soudu prvního stupně. Konečně městský soud rozsudek obvodního soudu v části, jíž byla žaloba co do zaplacení částky 11 543 720,20 Kč zamítnuta, potvrdil.

4) Městský soud nejprve v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že odvolání shledal vzhledem k dílčím námitkám žalobce jako částečně důvodné, když vybrané nároky žalobce měl obvodní soud posoudit v režimu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění do 14. května 1998. Z tohoto důvodu (a vzhledem k upřesnění žalobních nároků žalobcem v jeho odvolání) rozsudek obvodního soudu ve vztahu k částce 440 000 Kč (náhrada za nezákonné omezení osobní svobody) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Co se týče nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., dospěl městský soud k závěru, že k jeho projednání je v souladu s § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. k 23. březnu 2012, příslušný krajský soud, tj. Městský soud v Praze, pročež napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušil a žalobu v daném rozsahu postoupil sobě samému. Co se týče částky 159 000 Kč, odpovídající nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání vedeného již za účinnosti zákona č. 82/1988 Sb., dospěl městský soud, ve shodě s obvodním soudem, k závěru, že tento nárok byl již v době jeho uplatnění u žalované promlčen. Protože žalovaná uplatnila řádně a včas námitku promlčení, městský soud zamítnutí žaloby v tomto rozsahu potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zamítnutí žaloby o částku 9 947 730,20 Kč, městský soud napadený rozsudek potvrdil.

5) Proti rozsudku městského soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl usnesením ze dne 27. února 2018 č. j. 30 Cdo 2558/2016-694. Učinil tak z toho důvodu, že žalobce dílem napadal skutková zjištění soudů nižších stupňů (a v dovolacím řízení tak uplatňoval nezpůsobilý dovolací důvod), dílem pak budoval přípustnost svého dovolání na otázkách, které soudy nižších stupňů vyložily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituloval průběh jeho trestního stíhání, řízení před obecnými soudy v projednávané občanskoprávní věci a připomenul související judikaturu Ústavního soudu k problematice článku 36 odst. 3 Listiny. Následně připomněl, že jeho trestní stíhání trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (bezmála 11 let), přičemž právě jeho délku měly obecné soudy vzít v potaz při svých úvahách o rozložení důkazního břemene, neboť to byla žalovaná (stát), která de facto způsobila současnou důkazní nouzi stěžovatele.

Konkrétně pak stěžovatel namítá, že při prokazování svých nároků z titulu ušlého zisku nebyl obecnými soudy poučen o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně prokázání existence jednotlivých pracovněprávních smluv či dohod o provedení práce (poučení obecných soudů se prý týkalo především neprokázání příčinné souvislosti mezi jeho nezákonným omezením osobní svobody a výší ušlého zisku). K tomu stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2014/10 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/), z něhož dovozuje, že závěr obecných soudů, že neprokázal existenci jeho pracovněprávních vztahů, je překvapivý, čímž porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Pouze na okraj pak stěžovatel dodává, že v řízení prokázal veškeré předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu v podobě ušlého zisku v důsledku jeho nezákonného pobytu ve vazbě.

Pokud jde o náhradu škody v podobě ušlého zisku z dohod o provedení práce, pak stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že na něj uvalily nesplnitelné důkazní břemeno, pokud měl prokazovat, že nebýt jeho vazby, své povinnosti z dohod o provedení práce by splnil. V uvedeném přitom spatřuje zásah do jeho práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle článku 36 odst. 3 Listiny.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti napadá závěry obecných soudů ohledně jím prokázané výše náhrady nákladů právního zastoupení vynaložených v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním; rovněž rozporuje závěr obecných soudů o nutnosti limitace výše náhrady mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu, přičemž opětovně tvrdí, že obecné soudy na něj v tomto směru kladly, v rozporu s článkem 37 odst. 3 Listiny, nepřiměřené důkazní břemeno.

Stěžovatel také brojí proti nepřiznání náhrady škody představované snížením hodnoty jeho podílů ve vybraných obchodních společnostech, které tvořily koncern vybudovaný na jméně stěžovatele. Je přesvědčen, že obecné soudy nesprávně dovodily nedostatek jeho aktivní věcné legitimace (s odůvodněním, že vznikla-li trestním stíháním stěžovatele škoda, vznikla tato dotčeným obchodním společnostem, nikoliv samotnému stěžovateli) k čemuž předkládá rozbor rozhodovací praxe dovolacího soudu s tím, že společník obchodní společnosti by dle stěžovatele měl být v takovémto případě aktivně věcně legitimován. V opačném závěru pak spatřuje porušení svého práva zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny.

IV.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost představuje v mnoha ohledech pokračující polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů, čímž Ústavní soud staví do role další přezkumné instance v rámci obecného soudnictví, kterážto role mu však nepřísluší.

Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích dle zákona č. 82/1998 Sb. (jeho závěry přitom lze přiměřeně vztáhnout i vůči posuzování nároků uplatňovaných v režimu dřívějšího zákona č. 58/1969 Sb). Pravidelně pak konstatuje, že je plně v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12, či ze dne 26. září 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12). Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných dle daného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. července 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13, či ze dne 24. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1744/12).

Povinnost respektovat výše uvedené ústavní meze a obsahová kritéria a v neposlední řadě i samotný účel (smysl) zákona č. 82/1998 Sb., ústavně vymezený v článku 36 odst. 3 Listiny, tedy neváže pouze zákonodárce, ale rovněž (s ohledem na ústavní příkaz zakotvený v článku 4 odst. 4 Listiny) i obecné soudy, a to při aplikaci a interpretaci jeho jednotlivých ustanovení, neboť základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, pak zakládá porušení základního práva a svobody (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 2. března 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, ze dne 29. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10, či ze dne 30. září 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14).

K tomu lze doplnit, že pokud jde o přezkum rozhodování obecných soudů o nárocích z titulu odpovědnosti státu za škodu, platí, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu článku 36 odst. 1 a 3 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10).

K jednotlivým námitkám stěžovatele považuje Ústavní soud za nezbytné uvést následující.

Jde-li o otázku náhrady škody v podobě ušlého zisku z pracovních poměrů sjednaných s dotčenými obchodními společnostmi, má Ústavní soud za to, že obecné soudy v tomto ohledu nijak nepochybily. Jejich závěr o tom, že stěžovatel, byť předložil řadu potvrzení o zdanitelných příjmech a výdajových pokladních dokladů, neprokázal, že by mezi ním a těmito obchodními společnostmi existoval pracovněprávní poměr, neshledává Ústavní soud jakkoliv excesivním. Jestliže totiž obvodní soud požadoval po stěžovateli, aby doložil existenci svých pracovněprávních poměrů (srov. stranu 14 rozsudku obvodního soudu, přičemž je zřejmé, že toto poučení nebylo toliko povšechné, jak má na mysli stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10), avšak stěžovatel tak neučinil, bylo zcela důvodné uzavřít, že vznik škody v podobě ušlého zisku, jakožto jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, nebyl stěžovatelem prokázán. Jde-li o výtku stěžovatele, že skutkové okolnosti, jejichž prokázání obvodní soud požadoval (prokázání existence pracovněprávního poměru - typicky pracovní smlouvou dle § 27 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. prosince 2006), byly nadbytečné, sdílí Ústavní soud opačný názor obvodního soudu, tedy že tyto důkazy byly z hlediska prokázání vzniku škody na straně stěžovatele naopak nezbytné.

Ústavní soud dále neshledal pochybení na straně obecných soudů, ani co se týče posouzení dalšího z nároků stěžovatele na náhradu škody v podobě ušlého zisku z dohod o provedení práce. V tomto směru již obecné soudy dovodily vznik škody na straně stěžovatele (neboť tento předmětné dohody o provedení práce jakožto důkazy předložil), nicméně neshledaly zde příčinnou souvislost mezi nezákonným omezením osobní svobody stěžovatele a touto škodou (§ 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.). Dle obecných soudů totiž dosažení cílů vytýčených v daných dohodách, vzhledem k jejich charakteru, nezáviselo toliko na osobě stěžovatele, ale na řadě dalších (nejistých) skutečností [k tomu srov. stranu 8 rozsudku městského soudu]. Nelze ani odhlédnout od další skutečnosti, jež byla obecnými soudy v průběhu řízení zjištěna, totiž, že o tom, zda cíle stanovené v jednotlivých dohodách byly dosaženy, rozhodoval sám stěžovatel.

Obvodní soud stěžovatele ve smyslu § 118 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. poučil, že je na něm, aby řádně tvrdil a na podporu svých tvrzení navrhl důkazy, z nichž by bylo možné konkludovat, že při obvyklém běhu událostí by jednotlivé dohody splnil a dostalo by se mu tak odměny. Stěžovatel nyní tvrdí, že takový požadavek obvodního soudu (potvrzený následně jako důvodný jak městským soudem, tak i soudem dovolacím) byl nesplnitelný a měl to být žalovaný, který měl prokazovat, že i v případě, že by stěžovatel nebyl v rozhodné době omezen na osobní svobodě, by ke splnění daných dohod z jeho strany nedošlo. K tomu Ústavní soud toliko konstatuje, že obecné soudy ve svých úvahách o tom, že je to právě stěžovatel, kdo má prokazovat standardní běh událostí, plně respektovaly ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. stranu 2 usnesení dovolacího soudu), přičemž na jejich následném závěru o neprokázání existence příčinné souvislosti neshledává ničeho protiústavního.

Co se týče otázky neprokázání nákladů obhajoby, jež byl prý stěžovatel v souvislosti se svým trestním stíháním nucen vynaložit, ani zde Ústavní soud nezjistil, že by se obecné soudy jakkoliv zpronevěřily svým zákonným a ústavním povinnostem. Za situace, kdy stěžovatel nedoložil, že svým tehdejším obhájcům uhradil jím deklarované částky, se ostatně ani nenabízel jiný závěr, než, že stěžovatel neprokázal své tvrzení o vzniku škody, pročež se svými nároky nemohl být úspěšný. S tím souvisí námitka stěžovatele týkající se údajně neúměrného důkazního břemene, jež na něj mělo být kladeno obecnými soudy. Ani tuto námitku však Ústavní soud neshledal jako důvodnou, přičemž nelze přehlédnout, že nejen tehdejší obhájci stěžovatele, nýbrž i sám stěžovatel mohl disponovat doklady o úhradě poskytnutých právních služeb (zvláště šlo-li o částky ve statisícové výši), které však na podporu svých tvrzení nepředložil. Ústavní soud tak uzavírá, že ani v tomto směru tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv neshledal jako přesvědčivé.

Tvrdí-li dále stěžovatel, že obecné soudy nesprávně limitovaly výši přiznané náhrady škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu dle výše náhrady mimosmluvní odměny stanovené advokátním tarifem, je třeba říci, že uvedená námitka představuje tzv. novum, tj. tvrzení, které se v rámci argumentace stěžovatele prvně objevuje až v řízení před Ústavním soudem. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom plyne, že nova, jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), a tudíž není možné se jimi meritorně zabývat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2017 sp. zn. II. ÚS 3968/16, ze dne 30. října 2017 sp. zn. II. ÚS 922/17, či ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 586/17). Z tohoto důvodu se Ústavní soud danou námitkou stěžovatele nemohl podrobněji zabývat.

Konečně poslední námitka stěžovatele se týká otázky odškodnění "škody na podnikání" představované snížením hodnoty jeho obchodních podílů v dotčených obchodních společnostech v důsledku jeho trestního stíhání. K tomu je předně třeba říci, že obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že stěžovatel netvrdil, ani nijak neprokázal výši škody (tj. o kolik se snížila hodnota jeho obchodních podílů v dotčených obchodních společnostech) a domáhal se jejího stanovení na základě § 136 o. s. ř. Stěžovatel rovněž nijak neprokázal ani existenci příčinné souvislosti mezi jím tvrzenou škodou a jeho trestním stíháním, a toliko dovozoval (zjednodušeně řečeno), že v důsledku jeho trestního stíhání klesl zisk dotčených společností, což se následně odrazilo i na výši jeho obchodních podílů v těchto společnostech. Ústavní soud neshledává žádný protiústavní exces ani v závěru obecných soudů, že tím, komu mohla být trestním stíháním stěžovatele v tomto ohledu způsobena škoda, byly právě a pouze dotčené obchodní společnosti, Ústavní soud i tuto námitku stěžovatele odmítl, jako nedůvodnou.

Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy svým postupem neporušily žádné ze stěžovatelových zaručených základních práv. Za takové situace byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru