Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1839/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NSS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Správní řízení
retroaktivita/nepravá
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.1839.14.1
Datum podání27.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

1/2009 Sb.

338/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1839/14 ze dne 22. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. et Ing. Bc. Romana Ondrýska, MBA, právně zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Prostějov, Sádky 1605/2, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2013, č.j. 22 Af 111/2011-28, a Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2014, č.j. 5 Afs 53/2013-24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Finanční úřad v Prostějově vyměřil stěžovateli, dodatečnými platebními výměry ze dne 21. října 2010, č.j. 137035/10/325961703066, daň z nemovitosti za rok 2009 ve výši 944 Kč, a penále ve výši 75 Kč, a č.j. 137025/10/325961703066, daň z nemovitosti za rok 2010 ve výši 1629,- Kč, a penále ve výši 98 Kč. Tyto daňové výměr stěžovatel napadl odvoláním, které Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 9. května 2011, č.j. 1106/11-1401-800231 a č.j. 1293/11-1401-800231, zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Následně Krajský soud v Ostravě výše uvedeným rozsudkem zamítnul správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutím finančního ředitelství, jeho následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že mu rozhodnutím finančního orgánu byla vyměřena daň z nemovitosti, ačkoliv se jednalo o nemovitost zkolaudovanou v roce 2008, přičemž v té době byla již 16 let platná a účinná právní úprava, která novostavby od této daně osvobozovala. Teprve k 1. lednu 2009 bylo novelou osvobozující ustanovení zákona zrušeno; novelou zákona č. 1/2009 Sb., která nabyla účinnosti dnem vyhlášení. Aplikace tohoto nepravě retroaktivního předpisu pak nebyla, podle stěžovatele, řádně odůvodněna, neboť s argumentací Nejvyššího správního soudu nelze souhlasit. Stěžovatel takový postup považuje za zákrok, narušující jeho legitimní očekávání, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 111/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Již ve správní žalobě se stěžovatel domáhal posouzení ústavnosti dotčené právní úpravy, když navrhl, aby krajský soud předložil věc Ústavnímu soudu. Ve svém rozsudku se však krajský soud s námitkami a ústavněprávní argumentací, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu vypořádal, a to s odkazem na další judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Za dané situace tedy věc Ústavnímu soudu nepředložil, neboť tvrzenou protiústavnost aplikované právní úpravy neshledal. V kasační stížnosti pak stěžovatel uvedl, obdobně jako i v ústavní stížnosti, že původní právní úprava představovala veřejný příslib, který vedl ke zvýšení rozsahu výstavby nového bydlení, výměnou za daňovou úlevu. Jednostranným krokem tak stát porušil zásadu pacta sunt servanda. Rovněž Nejvyšší správní soud pak posoudil změnu daňového předpisu za nepravou retroaktivitu, přičemž rovněž konstatoval, že tato může být považována za nepřípustnou pouze výjimečně. Podle Nejvyššího správního soudu se však v projednávaném případu o nepravou retroaktivitu nejedná. Rovněž se podle Nejvyššího správního soudu nejedná o porušení podmínky legitimního očekávání, a to i s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 1/2009 Sb. Oproti nové právní úpravě tak stěžovatel postavil svoji osobní újmu, která však dle Nejvyššího správního soudu nepřesahuje důvody veřejného zájmu. Kasační soud rovněž odmítl úvahy stěžovatele o synallagmatickém vztahu, když konstatoval, že daň je zákonem stanovená platební povinnost, realizovaná za účelem shromáždění prostředků pro úhradu celospolečenských potřeb, aniž by současně bylo zdaňovaným subjektům poskytnuto ekvivalentní plnění.

Z výše uvedeného je patrné, že námitkami stěžovatele se zabývaly, a dostatečně vypořádaly, soudy v řízení o správní žalobě a o kasační stížnosti. Dle ustanovení čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. I správním soudům tak přísluší zabývat se tvrzeným zkrácením stěžovatele v jeho zaručených právech v rámci správního (daňového) řízení. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, správní soudy této své povinnosti dostály a s námitkami stěžovatele se dostatečně vypořádaly. V ústavní stížnosti pak stěžovatel nepřinesl novou argumentaci ani tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit, že jeho námitky nebyly řádně posouzeny a činností soudů došlo ke zkrácení v jeho zaručených právech. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily, a na jejich závěry je možno bez dalšího odkázat. Za daného stavu proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru