Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1824/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkDokazování
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1824.15.1
Datum podání18.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907, § 913


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1824/15 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele R. M., právně zastoupeného advokátem Mgr. Alešem Nytrou, Přívozská 703/10, Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku VI., XI. a XII. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2013 sp. zn. 46 P a Nc 457/2012, P 1213/2012, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 14 Co 30/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 18. 6. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

I.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byly nezletilé děti (M. a D.) stěžovatele a R. M. svěřeny do střídavé péče. Stěžovateli byla současně uložena povinnost platit k rukám matky výživné na nezletilé, a to ve výši 4.000,- Kč měsíčně na M. a 4.000,- Kč na D. Matce byla uložena obdobná povinnost vůči otci, ale jen v poloviční výši. Stěžovateli byla dále uložena povinnost doplatit na výživném k rukám matky částku 104.000,- Kč pro nezletilého M. a 104.000,- Kč pro nezletilého D. Matce byla rozsudkem okresního soudu uložena pokuta za dva nerealizované styky nezletilých s otcem, a to po 2.000,-Kč.

Stěžovatel se závěry obecných soudů zásadně nesouhlasí. Upozorňuje především na skutečnost, že R. M. prodala za jeho zády jejich rodinný dům v hodnotě cca 8 mil. Kč, jakož i jejich další movité věci v hodnotě cca 2 mil. Kč. Je tedy absurdní, aby doplácel na výživném stovky tisíc korun. Postup matky považuje stěžovatel za zcela nestandardní, neboť odvezla děti na jemu neznámé místo a současně požádala o policejní ochranu. Na základě zcela lživých informací byl stěžovateli Okresním soudem v Ostravě uložen zákaz styku s nezletilými, aby následně bylo rozhodnuto o jejich svěření do střídavé péče. Podle stěžovatele již samotný tento fakt nejlépe ukazuje přístup matky a obecných soudů k řešení výchovy nezletilých.

Opatrovnické řízení má být vedeno s největším urychlením, což se však v předmětném případě nestalo. Stěžovateli bylo po dobu jednoho roku upřeno právo stýkat se s vlastními dětmi.

Obecné soudy se dle stěžovatele řádně nevypořádaly s jeho argumentací týkající se výše výživného a 8 mil. Kč, které R. M. obdržela za prodej rodinného domu. Obecné soudy svými rozhodnutími vytvořily velice nebezpečný precedens, podle něhož rodič, který se dopustí únosu dětí (byť za asistence státních orgánů), získá právo požadovat od poškozeného rodiče výživné za dobu, kdy k únosu došlo a kdy únos trval. Uvedeným postupem došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je třeba konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť obecné soudy vyšly jednak z příslušné zákonné úpravy a jednak z dostupné judikatury.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tyto se podrobně zabývaly vzájemnými vztahy mezi rodiči, jakož i mezi rodiči a nezletilými dětmi a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. Obecné soudy velmi pečlivě zvážily výchovné předpoklady obou rodičů a s přihlédnutím ke zpracovanému znaleckému posudku a snaze zavčasu čelit tzv. syndromu zavrženého rodiče, stanovily střídavou péči. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že děti v podstatě nemají problém žít ani s jedním z rodičů a oba dva jsou způsobilí je řádně vychovávat. Při vytváření výchovného prostředí nezletilých jsou tak nejzávažnějším problémem vztahy mezi samotnými rodiči, kteří doposud nejsou schopni kultivovat své vzájemné jednání natolik, aby v tomto mohli být svým dětem příkladem. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že jedním z předpokladů pro stanovení střídavé péče je také určitá kvalita vztahů mezi rodiči, která je však v tomto konkrétním případě zcela vymizelá. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, kdy byli oba nezletilí pod výrazným tlakem matky, nepovažuje Ústavní soud nesplnění této podmínky za nezbytné, a to právě z důvodu zachování vazby mezi otcem a nezletilými dětmi.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí mimo jiné též proti povinnosti doplatit k rukám matky výživné na nezletilé děti. Zde lze jen uvést, že výživné není určeno pro potřebu matky, ale nezletilých dětí. Pokud dojde na straně otce ke změně jeho majetkových poměrů, může dojít ke změně jejich výše. To samé platí pro výživné stanovené matce. Argumentuje-li stěžovatel tím, že obecné soudy nezohlednily při posuzování majetkových poměrů matky peněžní prostředky získané z prodeje rodinného domu, lze uvést, že soudy vycházely při zjišťování majetkových poměrů rodičů ze stavu, který lze považovat za jistý. Je zjevné, že peněžní prostředky plynoucí z prodeje rodinného domu budou předmětem sporného řízení a za současného stavu je tak nelze zohledňovat při stanovování vyživovací povinnosti. S vědomím, že za nastalé rozjitřené situace to nebude patrně možné, dává Ústavní soud rodičům na zvážení, aby zvážili uspořádání svých majetkových poměrů dohodou.

Brojí-li stěžovatel proti délce samotného opatrovnického řízení, lze uvést, že stěžovatel nepoukázal na žádné procesní prostředky, jimiž by se bránil tvrzené nepřiměřené délce soudního řízení. K samotné délce řízení lze uvést, že předmětný případ je poměrně složitý a vyžadoval si pečlivé zhodnocení skutkového stavu věci. Z uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud délku soudního řízení za natolik zásadní, aby jí došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.

Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.

Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru