Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 182/97Usnesení ÚS ze dne 09.09.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.182.97
Datum podání27.05.1997

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 182/97 ze dne 9. 9. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 182/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. L.K., zastoupeného advokátem JUDr. I.P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. 44 To 463/97, ve spojení s usneseními Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 4. 1997, sp. zn. Nt 242/97,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud ČR obdržel dne 27. 5. 1997 ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. 44 To 463/97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 4. 1997, sp. zn. Nt 242/97. Stěžovatel je přesvědčen, že Městský soud v Praze stížností napadeným rozhodnutím porušil jeho základní práva zaručená v čl. 8, 37, odst. 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), případně obdobná práva zaručená mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR. V rámci probíhajícího trestního řízení byl stěžovatel vzat do vazby usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 1. 1996, sp. zn. Nt 11/96. Toto vzetí do vazby bylo podle názoru stěžovatele v rozporu s ustanovením čl. 8 odst. 3 Listiny, neboť nejprve došlo k jeho zajištění podle úředního záznamu dne 10. 1. 1996 v 11,00 hodin, pak byl podle sepsaného protokolu dne 11. 1. 1996 v 9,15 hodin zadržen a před soudce byl předveden až dne 12. 1. 1996. Tento postup neodpovídá zmíněnému ustanovení Listiny, podle kterého zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Stěžovatel na tuto skutečnost poukázal již ve své stížnosti proti usnesení o prodloužení lhůty vazby a rovněž ještě před tímto posledním prodloužením lhůty trvání vazby ve své žádosti o propuštění z vazby. Argumentoval přitom i nálezem ústavního soudu ČR č. 23/1997 Sb. Oba obecné soudy však zaujaly názor, že při rozhodování o tom, zda důvody vazby ještě trvají, nejsou oprávněny přezkoumávat pravomocné rozhodnutí o vzetí do vazby, a je proto třeba postupovat cestou mimořádných opravných prostředků. S tímto stanoviskem stěžovatel nesouhlasí s odkazem na ustanovení § 72 trestního řádu, podle něhož jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém období trestního

2 IV. ÚS 182/97

stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Vazba je podle stěžovatele v tomto případě zatížena nezhojitelným nedostatkem, a proto obecné soudy nemohou o návrhu na prodloužení takto nezákonné vazby vůbec věcně rozhodovat a stěžovatel by měl být propuštěn na svobodu.

Stěžovatel se ve své věci obrátil na Ústavní soud ČR již dvakrát. Prvně bylo jeho podání odmítnuto pro neodstranění vad návrhu ve lhůtě k tomu určené (sp. zn. 1. ÚS 186/96). Další ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. I. ÚS 334/96, byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť soudce zpravodaj nezjistil porušení ústavněprávních principů z titulu námitek uplatněných stěžovatelem. Tento závěr považuje stěžovatel za neoprávněný a žádá, aby výše uvedené spisy Ústavního soudu byly k této ústavní stížnosti připojeny a aby Ústavní soud vzal za součást této ústavní stížnosti důvody těchto předchozích stížností. Z tam uvedených důvodů pak výslovně zmiňuje skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 10 a Městský soud v Praze rozhodly o prodloužení lhůty vazby neveřejně bez přítomnosti stěžovatele, který se proto nemohl vyjádřit k prováděným důkazům a tvrzením státního zástupce. Tento postup je podle názoru stěžovatele v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny, což podle stěžovatele potvrzuje i zpráva Evropské komise pro lidská práva k případu S.K. c/a Ř. z roku 1994 (stížnost č. 179771). V uvedeném případě nemohla osoba ve vazbě a její obhájce vystupovat před soudem rozhodujícím o pokračování vazby, přitom prokurátor předkládal soudu písemná podání. V závěru své stížnosti stěžovatel požádal, aby se ústavní soud ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb.usnesl, že jeho věc je naléhavá a projednal ji přednostně.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ve svých pravomocích vázán Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Podle těchto právních předpisů je Ústavní soud povinen postupovat i v řízeních o ústavních stížnostech. Smyslem řízení o ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod v situaci, kdy stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost přitom musí splňovat všechny náležitosti, které stanoví zákon o ústavním soudu, a které jsou podmínkou pro to, aby návrh mohl být Ústavním soudem projednán. Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Je-li návrh podán po této zákonné lhůtě, neumožňuje výše citovaný zákon ústavnímu soudu se tímto návrhem zabývat. V posuzovaném případě se tato zákonem požadovaná náležitost týká přezkoumání rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, kterým mělo být dotčeno stěžovatelovo základní právo obsažené v ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny. Ve stížností napadených rozhodnutích obecných soudů o prodloužení lhůty trvání vazby soudy posuzovaly, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily, aniž by posuzovaly zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení při vzetí stěžovatele do vazby. Ústavnímu soudu při posuzování rozhodnutí o prodloužení lhůty trvání vazby nenáleží posuzovat mu předcházející rozhodnutí o vazbě, které je v předmětné ústavní stížnosti napadáno po lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

V ústavní stížnosti je vyjádřen nesouhlas s vyřízením předchozí ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. 1. ÚS 334/96, Ústavním soudem, která byla podle názoru stěžovatele neoprávněně označena za zjevně neopodstatněnou. Ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu není proti usnesení Ústavního soudu, kterým byl návrh odmítnut, odvolání přípustné. Nesouhlas s takovým rozhodnutím Ústavního soudu nelze vyjadřovat podáním

3 IV. ÚS 182/97

nové ústavní stížnosti, která by současně odkazovala na důvody uvedené v předchozích ústavních stížnostech napadajících jiná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Stěžovatel přitom opakuje svoji již v předchozí ústavní stížnosti uplatněnou námitku, že obecné soudy rozhodovaly o prodloužení lhůty trvání vazby neveřejně bez přítomnosti stěžovatele, který se tak nemohl vyjádřit k prováděnými důkazům a tvrzením státního zástupce, a argumentuje zde i názorem Evropské komise pro lidská práva. Stížností napadený postup obecných soudů je však v souladu s platnou právní úpravou obsaženou v trestním řádu. Ustanovení § 232 trestního řádu výslovně stanoví, že ve veřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde to zákon výslovně stanoví. Vzhledem k tomu, že takový požadavek pro řízení o prodloužení lhůty trvání vazby zákon nestanoví, rozhodují soudy o prodloužení lhůty trvání vazby v neveřejném zasedání. Přítomnost osob v neveřejném zasedání pak taxativně stanoví ustanovení § 242 trestního řádu tak, že neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele (odst. 1), jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny (odst. 2). Právní úprava platná do 31. 12. 1993 stanovovala ve vypuštěném druhém odstavci, že "nestanoví-li tento zákon jinak něco jiného, není účast prokurátora při neveřejném zasedání povinná", a tedy připouštěla přítomnost prokurátora na neveřejném zasedání. Právě pro nerovnost stran však byl zmíněný odstavec z trestního řádu zákonem č. 292/1993 Sb. vypuštěn. V připomínané zprávě Evropské komise pro lidská práva k případu S.K. c/a Ř. stěžovatel namítal, že prokurátor na rozdíl od osoby ve vazbě se mohl řízení o vazbě osobně zúčastnit a navíc zde ústně i písemně prezentovat své stanovisko, čímž byl porušen princip rovnosti zbraní jako nezbytný rys kontradiktorního řízení. V posuzovaném případě však v neveřejném zasedání v souladu s § 242 trestního řádu nemohl být řízení osobně přítomen státní zástupce ani stěžovatel. Stěžovatel přitom měl možnost proti rozhodnutí o prodloužení lhůty vazby podat stížnost a uvést v ní své stanovisko.

Stěžovatel u stížností napadených rozhodnutí tvrdí dotčení jeho základních práv zaručených v čl. 8, 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. obdobných práv zaručených mezinárodními smlouvami o lidských právech podle čl. 10 Ústavy. Po celkovém zvážení stěžovatelových námitek však Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a proto mu nezbylo než návrh podle ustanovení 5 43 odst. 1 písm. c) zákona č.182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 1997 '

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru