Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 182/01Nález ÚS ze dne 30.11.2001Jednoznačnost ujednání kupní smlouvy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 188/24 SbNU 401
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.182.01
Datum vyhlášení13.12.2001
Datum podání26.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 48


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 182/01 ze dne 30. 11. 2001

N 188/24 SbNU 401

Jednoznačnost ujednání kupní smlouvy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing.

M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2000,

č.j. 20 Co 121/99-86 a rozsudku Okresního soudu v Uherském

Hradišti ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 11 C 135/97, za účasti

Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Z. INTERNATIONAL,

s.r.o., České Budějovice, jako vedlejšího účastníka, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2000, č.j. 20

Co 121/99-86 a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne

7. 10. 1998, sp. zn. 11 C 135/97, se zrušují.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2001, doplněným

podáním ze dne 13. 4. 2001, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní

soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2000,

č.j.. 20 Co 121/99-86 a rozsudek Okresního soudu v Uherském

Hradišti ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 11 C 135/97, jimiž byla

pravomocně uznána povinnou zaplatit z. international, s.r.o., se

sídlem v Českých Budějovicích, částku 52.343,90 Kč

s příslušenstvím, a náklady řízení, a to z titulu uzavřené kupní

smlouvy na sadu nádobí Grand Special zn. ZEPTER.

Spolu s ústavní stížnosti podala stěžovatelka návrh na

odložení vykonatelnosti napadených rozsudků s odůvodněním, že

takové odložení není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem,

a naopak výkon těchto rozhodnutí by pro ni znamenal

nenapravitelnou a nepoměrně větší újmu, než jaká při případném

odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její

ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 90 Ústavy České

republiky ("Ústava"), právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36

Listiny základních práv a svobod ("Listina"), princip rovnosti

účastníků v řízení zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na

veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů v její přítomnosti

a právo vyjádřit se ke všem důkazům zakotvené v čl. 38 odst. 2

Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod ("Úmluva") tím, že její záležitost nebyla spravedlivě,

veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným

soudem. Je toho právního názoru, že odvolací soud i soud prvého

stupně, svá rozhodnutí učinily v rozporu se zákonem, neboť

nerozhodly na základě zjištěného skutkového stavu, nezhodnotily

provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédly ke

všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci.

V protokole o jednání před odvolacím soudem dne 5. 12. 2000,

strana 1, je stručně konstatováno podání stěžovatelky označené

jako podstatné skutečnosti případu. V tomto podání stěžovatelka

uvedla "minimálně 2 x jsem firmě oznámila neplatnost smlouvy, její

neuznání a tudíž odstoupení od smlouvy pro neplatnost a to jak

telefonicky, tak i písemně ve dnech 21. 3. 1994 a 10.- 4. 1995."

Přesto k této skutečnosti nebylo přihlédnuto a následně soud ani

nevyzval k doplnění dokazování ohledně okolnosti, zda bylo či

nebylo od smlouvy ze strany stěžovatelky odstoupeno, přesto že

tato skutečnost mohla mít podstatný vliv na výsledek celého

řízení. Tvrzení soudu, že v kupní smlouvě nebyla sjednána

rozvazovací podmínka, považuje za nepravdivé a poukázala na

smluvní ujednání, dle něhož "V případě zrušení kupní smlouvy ze

strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu dle §

544 OZ ve výši 25 % smluvní ceny." Pokud by v předmětném řízení

bylo prokázáno, že využila svého práva od smlouvy odstoupit (dle

znění smlouvy jde o zrušení), nemohla by tím neporušit (patrně

porušit) žádnou povinnost z kupní smlouvy, se kterou je spojena

majetková sankce dle § 544 obč.zák. Je přesvědčena, že tento

právní názor zastává řada krajských soudů v rozhodnutích

týkajících se sporů se společností Z. International, s.r.o. Stejně

jako Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 31. 3. 1998 ve věci sp.

zn. 3 Cdon 1398/96 (Právní rozhledy č. 4/99). Poukázala též na

nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 1999 ve věci sp. zn. IV. ÚS

276/99, týkající se téměř totožného případu, který by měl na

výsledek řízení v její věci zásadní vliv, pokud by v řízení bylo

prokazováno, zda k odstoupení od smlouvy z její strany skutečně

došlo. Závěrem uvedla, že písemné vyhotovení rozsudku soudu prvého

stupně jí bylo zasláno neúplné, tj. bez str. 3 rozsudku, což

omezilo její možnost činit námitky v odvolání.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, v odpovědi na

žádost o vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v plném rozsahu

odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastník, ač vyzván, (výzva doručena dne 4.5.2001)

se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Uherském

Hradišti, sp. zn. 11 C 135/97, a poté, co se seznámil s jeho

obsahem vyhověl usnesením ze dne 8.10.2001 návrhu stěžovatelky

a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Po podrobném posouzení obsahu podání, podaných vyjádření

a důkazů obsažených ve spisu a poté, co vzal na vědomí vyjádření

účastníků řízení, že souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez

dalšího jednání, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je

důvodná.

Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, že stěžovatelka

svobodným projevem vůle platně uzavřela smlouvu, která byla

označena jako smlouva kupní, a souhlasí též s tím, že hlavní

obrana stěžovatelky proti podané žalobě byla vybudována především

na tvrzení, že uzavřenou smlouvu považovala za neplatnou a to

z důvodů, které soudy ve svých rozhodnutích neakceptovaly. Na

rozdíl od obecných soudů však Ústavní soud není zcela přesvědčen

o tom, že uzavřená smlouva, podle které se kupující zavazuje po

dobu dvou let posílat na adresu smluvního partnera částky, které

je povinen si sám vypočítat podle aktuálního měnového kurzu, aniž

by v té době obdržel jakoukoli protihodnotu (která mu má být

poskytnuta teprve po poslední splátce) by nemohla být

kvalifikována jako rozporná s dobrými mravy. Takové posouzení však

náleží soudu a v této věci není tento aspekt ani rozhodující.

Jak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatelka od počátku sporu

zpochybňovala především platnost smlouvy, a proto také otázky

platnosti byly rozhodujícím a dominantním předmětem dokazování

a následných právních závěrů. Třeba však poznamenat, že to nebyly

námitky jediné, když stěžovatelka, byť okrajově uvedla, že smlouvu

zrušila. Stěžovatelka totiž zřejmě od začátku směšovala

aiv ústavní stížnosti do jisté míry směšuje dva instituty, tedy

neplatnost smlouvy a odstoupení od ní. Odstoupit však lze pouze od

smlouvy, která byla platně uzavřena a je tedy nezbytné důsledně

odlišovat (viz též komentář k § 48 obč. zák.) odstoupení od

smlouvy od smlouvy neplatné, ať již absolutně či relativně. Obecné

soudy přesvědčivě vyložily, proč a z jakých důvodů, považují

uzavřenou smlouvu za platnou, na druhé straně však ponechaly zcela

nepovšimnutou námitku, byť možná okrajovou, že mělo či mohlo

dojít, slovy smlouvy, k jejímu zrušení.

Na č.l. 77 je založeno podání stěžovatelky předložené

odvolacímu soudu a nadepsané jako "Podstatné skutečnosti případu

č.j. 20 Co 121/99", ze kterého je zřejmé, že stěžovatelka tvrdila,

že telefonicky i písemně oznámila dodavateli zrušení smlouvy. Byť

stěžovatelka tvrdí, že tak činila pro "neplatnost smlouvy" , je

tato skutečnost irelevantní, neboť bylo-li možné od smlouvy

odstoupit, pak uvedení důvodu odstoupení je nepodstatné a není

nezbytnou náležitostí takového jednostranného úkonu. Zda

stěžovatelka od smlouvy odstoupila a zda takové odstoupení bylo

vůbec možné, však zůstalo mimo jakoukoliv pozornost odvolacího

soudu.

Jak již bylo uvedeno, uzavřela stěžovatelka s vedlejším

účastníkem smlouvu označenou na použitém formuláři jako smlouva

kupní, na jejímž rubu (v "příloze"), jsou uvedeny další podmínky.

Ústavní soud konstatuje, že se jedná o smlouvu, kterou lze označit

za nepříliš jasnou a mnohá její ustanovení za matoucí. Pokud jde

o odpověď na otázku, zda mezi smluvními stranami bylo či nebylo ve

smyslu ustanovení § 48 obč. zák. sjednáno odstoupení od smlouvy,

lze uvést, že výslovně sice takové ujednání ve smlouvě obsaženo

není, avšak z některých ujednání lze na takovou dohodu usuzovat.

Smlouva totiž obsahuje, byť velmi drobným tiskem, ujednání

o smluvní pokutě v případě "zrušení kupní smlouvy ze strany

kupujícího", jinak řečeno s takovým jednostranným úkonem počítá.

Na druhé straně však příloha ke smlouvě hovoří o "žádosti

o zrušení kupní smlouvy", a to v rubrice o změnách smlouvy, což je

ovšem terminologický protimluv, neboť buď jde o úkon jednostranný,

a nebo o dohodu (zde se však zavádí jakési odstoupení či zrušení

dohodou). Ostatně protimluv obsahuje i zmíněné ujednání o tzv.

smluvní pokutě, neboť sankce může přicházet v úvahu pouze za

porušení smlouvy a nemůže tedy být postihem za realizaci

dohodnutého práva (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, jakož i nález Ústavního soudu

ČR ze dne 11.10.1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99). Jinou věcí je

posouzení toho, jak naznačuje i citovaný rozsudek NS ČR, zda by

předmětné ujednání, přes označení za smluvní pokutu, bylo možné

považovat za atypickou smlouvu ve smyslu § 51 obč. zák.

Je tedy zřejmé, že ve smlouvě jsou použity formulace a pojmy,

které lze vykládat rozdílným způsobem. Za takové situace by pak

měla být aplikována zásada, že takové pojmy a ujednání třeba

vykládat v neprospěch toho, kdo je použil, v tomto případě tedy

v neprospěch dodavatele (vedlejšího účastníka).

Ústavní soud tedy uzavírá, že mezi smluvními stranami byla

sjednána možnost odstoupení od smlouvy, neboť použití pojmu

"zrušení smlouvy" (stejně jako např. storno smlouvy apod.) není

podstatné, neboť jeho význam je srozumitelný a ztotožnitelný

s pojmem, který občanský zákoník zná, tedy odstoupení od smlouvy.

Proto, uváděla-li stěžovatelka, byť až v odvolacím řízení, a ne

jako hlavní argument, že od smlouvy odstoupila, měl se soud touto

námitkou zabývat, provést v tomto směru dokazování a vyvodit

z něho odpovídající právní důsledky. Pokud tak neučinil, odepřel

stěžovatelce právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl.

36 a násl. Listiny práv a základních svobod.

Nad rámec výše uvedené argumentace však Ústavní soud uvádí,

že také postup vedlejšího účastníka, který evidentně záměrně

ponechal po více jak dva roky bez povšimnutí neplnění smluvních

povinností, tedy poukazování splátek, aby následně, zhruba půl

roku poté, co mělo být zaplaceno a tedy i dodáno zboží, již jen

upomenul celou dlužnou částku a následně podal žalobu o zaplacení

částky 52.343,90 Kč, s nemalým příslušenstvím, je z pohledu

dobrých mravů v obchodních stycích svérázný a neměl by zůstat bez

odezvy v rozhodnutí obecných soudů. Takový postup ostatně mohl jen

utvrdit stěžovatelku v tom, že její zrušovací projev byl

akceptován (byť ne výslovně) neboť kdyby smluvní strana trvala na

existenci závazku, nepochybně by bylo lze očekávat adekvátní

reakci po marném uplynutí termínu pro úhradu jen několika málo

splátek.

Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak

je ve výroku uvedeno. (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru