Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1815/20 #1Usnesení ÚS ze dne 28.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
vlastnické právo/přechod/převod
pozemek
Restituce
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1815.20.1
Datum podání29.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1988 Sb.

229/1991 Sb., § 11

89/2012 Sb., § 567

99/1963 Sb., § 237, § 238a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1815/20 ze dne 28. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Vaněčka, zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2020 č. j. 28 Cdo 240/2020-425, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 7. 2019 č. j. 19 C 79/2018-369 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku parc. č. X a kat. úz. Ž. (výrok I.). Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že postup vedlejší účastnice nebyl liknavý, neboť stěžovatel byl při uplatňování svého restitučního nároku dlouhá léta pasivní a od sdělení vedlejší účastnice ze dne 5. 6. 1998 o tom, že bude ve věci vydání náhradních pozemků vyzván k dalšímu jednání, až do dne 28. 6. 2016, kdy vedlejší účastnici požádal o stanovisko, jak bylo s jeho žádostí naloženo, zůstal nečinným a vedlejší účastnicí organizovaných veřejných nabídek pozemků, včetně těch, jež se nachází v jím preferované lokalitě, se neúčastnil. Ohledně ocenění restitučního nároku stěžovatele okresní soud s přihlédnutím k vypracovaným znaleckým posudkům shledal, že cena restitučního nároku činí 88 004,45 Kč. Přibraní znalci potvrdili, že je možné uvažovat o dvou způsobech ocenění daných pozemků podle toho, zda jsou oceňovány podle cen odpovídajících velikosti obce R., tedy v době odnětí těchto pozemků, nebo města Ž., ke kterému byla obec R. přičleněna v roce 1975. Znalci se shodli na ocenění podle cen odpovídajících velikosti obce Ž. ve výši 88 004,45 Kč. Okresní soud podotkl, že stěžovatel až do skončení prvního jednání ve věci samé konaného dne 12. 12. 2018 nezpochybňoval výši restitučního nároku, kterou stanovila vedlejší účastnice ve výši 29 720 Kč. Nesprávnost jeho ocenění začal tvrdit až po seznámení se s právním názorem soudu, podle kterého cena dotčeného pozemku byla vyšší než cena restitučního nároku. Uzavřel proto, že vedlejší účastnice nepostupovala liknavě, diskriminačně či svévolně. Dále rozhodl, že žalované vedlejší účastnici se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rovněž stěžovateli vrátil složenou jistotu (výrok III.).

3. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 9. 2019 č. j. 14 Co 127/2019-405 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). K ocenění restitučního nároku poukázal na protichůdná tvrzení stěžovatele s tím, že skutečnost, že se nezúčastnil žádné veřejné nabídky, nemůže jednoduše zdůvodnit údajným podhodnocením jeho restitučního nároku tak, jak někteří restituenti prokazují v případě, že jim nebo jejich právním předchůdcům státem zabrané pozemky měly již v době záboru stavební charakter a nebyly takto oceněny. Pozemky již byly oceněny jako stavební a zvýšení jejich hodnoty z důvodu administrativního začlenění obce R. u Ž. k městu Ž. je podle názoru krajského soudu sporné. Navíc krajský soud ve shodě s okresním soudem poukázal na to, že stěžovatel po dlouhá léta výši svého restitučního nároku nezpochybňoval a nesprávnost jeho ocenění začal tvrdit a zdůvodňovat tím svoji neúčast na veřejných nabídkách až po sdělení názoru soudu při jednání dne 12. 12. 2018. Takový postup považoval krajský soud za obecně nepřijatelný.

4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 a § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád") s odůvodněním, že rozsudek krajského soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu týkající se liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku. Nejvyšší soud zdůraznil, že vyšlo-li v posuzované věci najevo, že stěžovatel byl při uplatňování svého restitučního nároku, který získal smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 5. 1998, dlouhá léta pasivní, je zjevné, že o uspokojení svého restitučního nároku formou zákonem předvídané účasti na veřejných nabídkách pozemků dostatečně aktivně neusiloval. Za daného stavu ani přístup vedlejší účastnice, resp. jejího právního předchůdce, která podle skutkových zjištění okresního soudu a krajského soudu organizovala veřejné nabídky pozemků v rozsahu umožňujícím uspokojení stěžovatelova restitučního nároku, ve vztahu k němu nelze kvalifikovat jako liknavý, svévolný nebo diskriminační. K ocenění odňatých pozemků Nejvyšší soud dodal, že na jejím vyřešení rozhodnutí krajského soudu nezávisí, neboť tento své rozhodnutí nezaložil na závěru o výši ceny odňatých pozemků, nýbrž na konkluzích o nedostatečné aktivitě stěžovatele při uplatňování restitučního nároku. K nesouhlasu stěžovatele se správností a úplností skutkových zjištění krajského soudu Nejvyšší soud uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že dovolatel o uspokojení restitučního nároku neusiloval dostatečně aktivně a že postup žalované vůči němu nebyl liknavým, svévolným či diskriminujícím) pak dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v rozporu s dosavadní judikaturou týkající se metodiky oceňování restitučních nároků [viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (pozn. N 89/69 SbNU 397), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, jakož i další rozhodnutí zde odkazovaná] krajský soud a Nejvyšší soud ignorovaly okresním soudem zjištěnou skutečnost, že vedlejší účastnice nesprávně ocenila, resp. výrazně podhodnotila jeho restituční nárok, když jeho výše nečiní 29 270 Kč, nýbrž 88 004,45 Kč. V průběhu řízení vedlejší účastnici opakovaně vyzýval k přecenění daného restitučního nároku, avšak to vedlejší účastnice odmítla, a to i pro futuro. Postup vedlejší účastnice považuje stěžovatel za zjevně protiprávní. Stěžovatel nesouhlasí s postupem krajského soudu a Nejvyššího soudu, kteří poté, co byla okresním soudem výše jeho restitučního nároku jednoznačně zjištěna, odmítly stěžovateli spravedlnost jen na základě toho, že neunesl důkazní břemeno o nedostatku liknavosti a svévole vedlejší účastnice. Stěžovatel opakovaně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 430/2018 týkající se svévolného a liknavého přístupu státu, s jehož závěry se podle něj Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevypořádal. Je přesvědčen, že po něm nebylo možno spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách, neboť vedlejší účastnicí registrovaná výše restitučního nároku neodpovídala její skutečné výši, přičemž nezáleželo na tom, jestli on sám o špatném ocenění nároku věděl či nikoliv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v závěrečném petitu sice napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti plyne i polemika se závěry a postupy okresního soudu a krajského soudu, a to zejména ohledně ceny restitučního nároku. Z tohoto důvodu Ústavní soud přistoupil k přezkumu nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale též rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, neboť bylo namístě považovat ústavní stížnost stěžovatele za obsahově směřující i proti těmto rozhodnutím [srov. nález ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109), bod 9, dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice].

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Stěžovatel se žalobou domáhal bezúplatného převodu konkrétního náhradního pozemku.

10. Ústavní soud nemůže shora uvedeným závěrům rozhodujících soudů z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. Jak již bylo zmíněno, podmínkou pro výjimečné odchýlení se od zákonem předpokládaného postupu pro vydávání odňatých pozemků podle § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), na základě judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je liknavý, svévolný či diskriminační postup orgánu státu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303), ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1835/08 (N 215/55 SbNU 27) aj.], podle kterých pouze ve výjimečném případě, nemohla-li by se konkrétní oprávněná osoba určitou dobu, po vlastní marné snaze, domoci uspokojení svého nároku na vydání náhradního pozemku stanoveným postupem - tedy postupoval-li by pozemkový úřad vůči oprávněné osobě svévolně - přicházela by v úvahu eventualita výběru oprávněnou osobou a vydání konkrétního pozemku (případně žaloba na vydání takového pozemku). V tom případě by totiž byl výběr oprávněnou osobou a vydání konkrétního pozemku opodstatněn tím, aby se mohla domoci svého nároku, tedy byl by odůvodněn imperativem zákazu odepření spravedlnosti. Výběr konkrétního pozemku by tak představoval jediný prostředek obrany proti libovůli.

11. V době podání žaloby podmínka liknavého, svévolného či diskriminačního jednání na straně vedlejší účastnice splněna nebyla. Stěžovatel získal smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 5. 1998 daný restituční nárok, dne 20. 5. 1998 požádal vedlejší účastnici (resp. jejího právního předchůdce) o vydání náhradních pozemků, následně však byl dlouhá léta pasivní a od reakce vedlejší účastnice ze dne 5. 6. 1998, kdy byl informován o tom, že bude vyzván k dalšímu jednání ve věci vydání náhradních pozemků, až dne 28. 6. 2016 požádal vedlejší účastnici o stanovisko, jak bylo s jeho žádostí naloženo. O přecenění svého restitučního nároku požádal, jak již bylo shora uvedeno, až po sdělení názoru okresního soudu při jednání dne 12. 12. 2018. Nechovala-li se před podáním žaloby vedlejší účastnice takovým způsobem, který by opravňoval stěžovatele k podání žaloby na vydání určitých konkrétních pozemků, jak ve výjimečných případech judikatura připouští, nelze její jednání považovat za svévolné.

12. Z ústavní stížnosti stěžovatele je zřejmé, že za svévoli považuje jednání vedlejší účastnice spočívající v jejím trvání na výši restitučního nároku. Ústavní soud má za to, že postup vedlejší účastnice nejenže nelze považovat za svévoli, ale naopak představuje základní právo účastníka řízení vyjádřit se k tvrzením protistrany. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu sice vyplývá, že na základě dvou vypracovaných znaleckých posudků stanovil cenu restitučního nároku stěžovatele ve výši 88 004,45 Kč. Vedlejší účastnice však postupovala v rámci možností daných jí zákonem, když výši této částky rozporovala. Její námitka se navíc ukázala jako důvodná, neboť krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že bez ohledu na předběžný právní názor okresního soudu je zvýšení hodnoty restitučního nároku stěžovatele z důvodu pouhého administrativního začlenění obce R. k městu Ž. nadále sporné, a to navíc za situace, kdy stěžovatel byl po dlouhá léta s oceněním svého restitučního nároku spokojen a nesprávnost ocenění začal tvrdit až po sdělení názoru okresního soudu při jednání dne 12. 12. 2018.

13. Nelze tedy než uzavřít, že odmítl-li se krajský soud zabývat cenou předmětného pozemku, a tedy i výší restitučního nároku stěžovatele s odůvodněním, že stěžovatel před podáním žaloby nevyvinul sám procesní aktivitu směřující k přecenění jeho restitučního nároku, nelze tomuto jeho závěru z pohledu ústavnosti ničeho vytknout.

14. Ústavní soud pro úplnost dodává, že si je vědom své judikatury, z níž vyplývá, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat zvláště v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech či svobodách má být částečně kompenzována. Ani s přihlédnutím k výše uvedenému však Ústavní soud nemůže dospět k jinému závěru, než že krajský soud zamítnutím žaloby stěžovatele postupoval ústavně souladným způsobem a své právní názory řádně odůvodnil.

15. Deficit neshledal Ústavní soud ani v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a občanského soudního řádu, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v § 237 téhož zákona. Teprve poté, co Nejvyšší soud shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.

16. V posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 4. tohoto rozhodnutí) zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jeden z předpokladů, pro který by mělo být dovolání shledáno přípustným.

17. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že Nejvyšší soud použil § 237 občanského soudního řádu způsobem, který je v souladu s ústavními kautelami práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny. Své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem s odkazem na konkrétní okolnosti věci odůvodnil, a proto neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru