Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 180/04Nález ÚS ze dne 17.08.2004Průtahy v soudním řízení - Krajský soud v Brně II

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkOdvolání
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 112/34 SbNU 157
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.180.04
Datum vyhlášení25.08.2004
Datum podání01.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004

N 112/34 SbNU 157

Průtahy v soudním řízení - Krajský soud v Brně II

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 17. srpna 2004 sp. zn. IV. ÚS 180/04 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti průtahům v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 16 Co 68/99.

I. Krajský soud v Brně průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Co 68/99 zasáhl do základního práva stěžovatelky zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Krajskému soudu v Brně se ukládá, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 16 Co 68/99 a aby v této věci neprodleně jednal.

III. Krajský soud v Brně je povinen zaplatit stěžovatelce k rukám její právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem 2 150 Kč do 30 dnů od doručení tohoto nálezu.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2004 se stěžovatelka domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat v porušování jejích práv na vyřízení věci bez zbytečných průtahů zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které spočívá v tom, že odvolací soud nejedná a nerozhoduje o podaném odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 11. 1998 č. j. 12 C 715/97-62.

Stěžovatelka tvrdí, že s ohledem na charakter řízení (o právní neúčinnosti darovacích smluv), kdy neuznané právo zasahuje a souvisí s jejími osobnostními a vlastnickými právy, je nečinnost odvolacího soudu pro ni spojena s nevyčíslitelnými důsledky, morální újmou a s poukazem na svůj zdravotní stav a vysoký věk i s nadměrným psychickým zatížením. Z výše uvedených důvodů proto žádá Ústavní soud o ochranu svých základních práv.

Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 16 Co, sdělil, že věci přidělené tomuto senátu jsou vyřizovány dle svého nápadu, kdy k 1. 6. 2004 má 498 nevyřízených věcí. Potíže při vyřizování agendy činí časté střídání členů senátu a dlouhodobá nepřítomnost předsedkyně senátu. Krajský soud v Brně přislíbil, že věci bude věnována náležitá péče a v měsíci září, říjnu 2004 lze očekávat nařízení jednání.

Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Podáním ze dne 29. 6. 2004 stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně k výzvě Ústavního soudu vyčíslila náklady právního zastoupení v souvislosti s podanou ústavní stížností ve výši 6 350 Kč, tj. 6 200 Kč podle ustanovení § 5 písm. c) vyhlášky č. 484/2000 Sb. a 2x režijní paušál po 70 Kč (sic - pozn. red.).

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 12 C 715/97 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce, která měla v řízení před obecných soudem postavení navrhovatelky (společně s K. Ch.), byl v řízení před obecným soudem ustaven opatrovník, neboť podle znaleckých posudků předložených Okresnímu soudu v Jihlavě (založených ve spise sp. zn. 12 C 715/97) stěžovatelka trpí duševní poruchou, pro kterou není schopna chápat smysl soudního řízení a rozhodnutí. Ústavní soud proto usnesením ze dne 1. 7. 2004 č. j. IV. ÚS 180/04-12 postupoval obdobně jako obecný soud a ustavil Ing. J. K., manžela stěžovatelky, jejím opatrovníkem, neboť závěr znaleckých vyjádření plně dopadá i na řízení o ústavní stížnosti.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu, zkoumá podmínky řízení a formální náležitosti ústavní stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud považuje řádně zastoupenou stěžovatelku za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti, ústavní stížnost za přípustnou a schopnou být předmětem ústavního přezkumu.

Přípustnost ústavní stížnosti Ústavní soud posuzoval podle právního stavu platného ke dni podání ústavní stížnosti, tj. ke dni 1. 6. 2004. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

Ohledně splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práv stěžovatele Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dříve judikoval, že takovým prostředkem je i stížnost na průtahy řízení předsedovi soudu [§ 164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění], a přípustnost ústavní stížnosti podmiňoval předchozím podáním takové stížnosti. Též v důsledku judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. Hartman proti České republice, RoESLP 2003:4, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 53341/99 ze dne 10. 7. 2003) však Ústavní soud změnil svůj restriktivní přístup a v řadě svých nálezů [viz např. sp. zn. I. ÚS 600/03 z 16. 1. 2004, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 6; sp. zn. II. ÚS 504/03 z 6. 4. 2004, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 50; sp. zn. IV. ÚS 36/04 z 20. 4. 2004, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 56; www.usoud.cz] vyhověl podaným ústavním stížnostem, byť jim podání hierarchické stížnosti nepředcházelo, s odůvodněním, že ji nelze považovat za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení.

Ústavní soud v této souvislosti považuje však za nezbytné zdůraznit, že také zákonodárce reagoval na deficit účinné ochrany účastníků řízení před nečinností soudů a od 1. 7. 2004 zakotvil do právního řádu České republiky zcela novou úpravu stížnosti na průtahy řízení, na niž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§ 174a zákona o soudech a soudcích). Existence tohoto nového procesního prostředku přináší s sebou kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy řízení, pročež do budoucna postup stěžovatelů podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích bude nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

V posuzované věci však byla ústavní stížnost podána ještě před nabytím účinnosti citovaného ustanovení zákona o soudech a soudcích; Ústavní soud proto při jejím posuzování postupoval podle stavu právního řádu účinného ke dni jejího podání, neboť by nepovažoval za spravedlivé požadovat po stěžovatelce vyčerpání procesního prostředku k ochraně jejího práva, jenž sice existoval v době rozhodování Ústavního soudu, ale neexistoval v den, kdy byla ústavní stížnost podána.

Protože i po formální stránce ústavní stížnost splňovala náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, zabýval se Ústavní soud přezkumem stěžovaného postupu obecného soudu. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jihlavě zjistil následující skutečnosti:

K určovací žalobě K. Ch. a V. K. podané dne 2. 7. 1997 rozhodl Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 23. 11. 1998 č. j. 12 C 715/97-62 tak, že zamítl návrh navrhovatelů na určení, že darovací smlouvy ze dne 9. 6. 1995 sp. zn. V 12/173/95 a ze dne 22. 1. 1996 sp. zn. V 12/13/96, které uzavřel E. Ch., nar. 1936, s E. Ch., nar. 1963, jsou vůči navrhovatelům právně neúčinné. Navrhovatelé napadli rozsudek Okresního soudu v Jihlavě včas podaným odvoláním, které doplnili podáním doručeným soudu dne 25. 1. 1999. Okresní soud v Jihlavě předložil spis i s odvoláním Krajskému soudu v Brně, který jej obdržel dne 9. 2. 1999 a zaevidoval pod sp. zn. 16 Co 68/99. Ke dni podání ústavní stížnosti se Krajský soud v Brně omezil pouze na pokyn ze dne 2. 10. 2002 o připojení spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 5 C 1322/92.

Ústavní stížnost je důvodná.

Průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obě citovaná ustanovení garantují právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž těmto ustanovením přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení. Otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud zabýval ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně, kdy judikoval, že jedná-li soud v prokazatelně nepřiměřených časových dimenzích, pak zasahuje svou nečinností právě do těchto ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Při posuzování délky konkrétního řízení vychází Ústavní soud ve své rozhodovací praxi z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce (srov. např. věc Frydlender proti Francii, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 30979/96 z 27. 6. 2000). Tam, kde Evropský soud pro lidská práva bere v úvahu, co je pro stěžovatele v sázce, posuzuje přiměřenost délky řízení přísněji; obecně se jedná o případy, kdy si věc obvykle žádá rychlé a bezodkladné řešení; tak je tomu např. při rozhodování ve věcech statusových, pracovněprávních či ve věcech, kde je záhodno zohlednit zdravotní stav či věk stěžovatele (srov. např. věc Caleffi proti Itálii, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 11890/85 z 24. 5. 1991, nebo věc Hartman proti České republice, viz shora).

Ústavní soud proto při zkoumání opodstatněnosti tvrzení o porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, přistupuje ke každé věci individuálně a zvažuje, zda průtahy zavinil výlučně svým přístupem a chováním stěžovatel či zda nejde o věc složitou s množstvím účastníků řízení a náročným důkazním řízením; v takových případech pak má za to, že takové průtahy zpravidla nepředstavují porušení základních práv.

V projednávaném případě však tomu tak není. Průtahy v odvolacím řízení ve věci vedené pod sp. zn. 16 Co 68/99 jsou zcela a výlučně přičitatelné Krajskému soudu v Brně. Skutečnost, že tento soud neučinil po dobu několika let ve věci žádný úkon, má sama o sobě natolik manifestní povahu, že o porušení stěžovatelčiných práv v ústavněprávní rovině lze sotva pochybovat. Vysvětlení soudu, že k těmto více než pětiletým průtahům došlo důsledkem velkého počtu nevyřízených věcí, častým střídáním členů senátů a dlouhodobou nepřítomností předsedkyně senátu, nelze akceptovat a průtahy v řízení ospravedlnit přetížeností soudů, neboť je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 42, str. 39; sp. zn. IV. ÚS 466/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, nález č. 38).

Podle čl. 2 Ústavy je státní moc vykonávána i prostřednictvím orgánů mocisoudní a vykonávají-li podle čl. 81 Ústavy soudní moc jménem republiky nezávislé soudy, potom právu na projednání věci "bez zbytečných průtahů" odpovídá povinnost obecných soudů tuto stěžejní zásadu spravedlivého procesu naplňovat. Není-li stát v konkrétním sporu účastníků schopen zabezpečit řádný průběh soudního řízení, dochází v důsledku této jeho neschopnosti k faktickému odepření spravedlnosti. Důsledkem je pak nejen dlouhodobá nejistota stran sporu o tom, na čí straně se právo nachází, ale obecně i podlamování důvěry jednotlivců (fyzických i právnických osob) v to, že justice je schopna náležitě právo nalézat a chránit. Z toho pak vyplývá i ztráta důvěry nejen v právo samotné, ale i v demokratický stát, který, prohlašuje-li se za stát právní, je povinen zejména svým soudnictvím nalézat práva jednotlivých účastníků řízení nejen v co největší shodě s právem objektivním, ale také v přiměřeném časovém horizontu. Je-li totiž délka řízení zcela neadekvátní věci, o níž je řízení vedeno, je již tím samým spravedlnost procesu popřena (srov. sp. zn. IV. ÚS 36/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 56).

Jakkoli existence subjektivních faktorů (přítomnostisoudce, jemuž byla věc v souladu s rozvrhem práce přidělena) nebo faktorů objektivních (vysoký počet nedodělků senátu Krajského soudu v Brně) může být větší či menší měrou příčinou průtahů v řízení, nemůže být úkolem Ústavního soudu o těchto momentech usuzovat, neboť je zcela irelevantní, došlo-li z hlediska zásahu státní moci do práva stěžovatelky na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) z důvodu majícího podklad v tom či onom faktoru; relevantní je toliko fakt, zda k tomuto zásahu došlo, či nikoli; o pozitivní odpovědi nemá Ústavní soud naprosto žádný důvod pochybovat.

Na základě toho, co bylo výše uvedeno, Ústavnísoud konstatoval, že nedůvodnými průtahy v řízení ve věci sp. zn. 16 Co 68/99 Krajský soud v Brně porušil práva stěžovatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, ústavně zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a Krajskému soudu v Brně uložil, aby v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Co 68/99 nepokračoval a ve věci neprodleně jednal [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Náklady řízení před Ústavnímsoudem si hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Dlouholetá a prakticky absolutní nečinnost odvolacího soudu ve věci sp. zn. 16 Co 68/99 však představuje natolik výjimečný rys projednávané věci, že Ústavní soud přistoupil k aplikaci ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, a uložil Krajskému soudu v Brně, aby nahradil stěžovatelce náklady spojené s jejím právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem ve výši 2 150 Kč (2x 1 000 Kč, 2x 75 Kč) podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 7 a § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění; při stanovení výše odměny advokáta nepostupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., jak navrhla právní zástupkyně stěžovatelky, neboť aplikace tohoto předpisu je z povahy projednávané věci vyloučena; řízení před Ústavním soudem není totiž řízením občanskoprávním. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud učinil součástí nálezu, neboť je-li možno o uložení povinnosti k náhradě rozhodnout usnesením (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), je nepochybně možné tak učinit i nálezem (srov. sp. zn. II. ÚS 53/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 26).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru