Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1796/11 #1Nález ÚS ze dne 18.10.2011Svévolná aplikace a interpretace § 104 odst. 1 stavebního zákona (zákona č. 50/1976 Sb.) obecnými soudy v rámci dokazování

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
interpretace
nemovitost
Stavba
byt/výpověď
Nájem
kolaudace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 178/63 SbNU 69
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1796.11.1
Datum vyhlášení02.11.2011
Datum podání16.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

183/2006 Sb., § 125 odst.2

40/1964 Sb., § 711 odst.1 písm.g

50/1976 Sb., § 104 odst.1

99/1963 Sb., § 135 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nelze interpretovat takovým způsobem, že se vztahuje i na případy, kdy v důsledku stavebních zásahů přestal být faktický stav nemovitosti v souladu s původním kolaudačním rozhodnutím, aniž by přitom bylo vydáno nové kolaudační rozhodnutí nebo nastala jiná skutečnost, se kterou by zákon spojoval změnu účelu užívání stavby. Pokud soud při posouzení účelu stavby odmítne vyjít z kolaudačního rozhodnutí, jehož zachování nebylo v rámci řízení zpochybněno, pouze s odkazem na pozdější podstatné stavební zásahy v této nemovitosti, má takovýto jeho postup prvky svévole a v závislosti na významu této otázky pro rozhodnutí ve věci samé může představovat porušení základního práva účastníka řízení na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 18. října 2011 zamítl v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatelů P. M., D. M., E. M. a S. M. M. směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011 č. j. 26 Cdo 3127/2008-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2007 č. j. 18 Co 355/2007-122 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. června 2007 č. j. 5 C 166/2005-96.

Narativní část

Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu, který užívali vedlejší účastníci, neboť podle jejich názoru byl dán výpovědní důvod ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., který umožňoval podání výpovědi v případě, že nájemce má dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Vedlejší účastníci se totiž na základě kupní smlouvy z roku 1999 stali v rozsahu ideálního podílu 9/20 spoluvlastníky vícepodlažního obytného domu, vedlejší účastnice zároveň nabyla v roce 2000 darem vlastnické právo k domu. První z domů byl přitom již obýván a navíc prostory v něm byly kolaudovány jako nebytové prostory, druhá z nemovitostí nesloužila trvalému bydlení. Obvodní soud žalobu zamítl, neboť na základě skutkových zjištění nepovažoval vlastnictví daných nemovitostí za dostatečný důvod pro vyhovění žalobě, odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní právní význam.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování příslušných spisů dospěl k závěru, že z hlediska základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces předmětné řízení před obecnými soudy obstojí. Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že odvolací soud při aplikaci § 104 odst. 1 stavebního zákona vůbec nepřihlédl k existenci kolaudačního rozhodnutí vydaného v roce 1929, na jehož základě bylo povoleno obývání i užívání přístavby a nástavby jedné z předmětných nemovitostí.

Ústavní soud konstatoval, že odvolací soud ve svém rozsudku aplikoval § 104 odst. 1 stavebního zákona způsobem zcela vybočujícím z mezí přípustné interpretace právní normy, když navzdory konstatování, že oproti kolaudovanému stavu z roku 1929 nedošlo k rekolaudaci, spatřoval splnění podmínek pro určení účelu užívání podle tohoto ustanovení již v samotné existenci podstatných stavebně-technických změn, k nimž v minulosti došlo. Zároveň tento rozsudek postrádá náležité odůvodnění, neboť se vůbec nevypořádal s tím, zda kolaudační rozhodnutí z roku 1929, jež bylo v řízení před obvodním soudem provedeno jako důkaz, nebrání aplikaci uvedeného ustanovení v dané věci. Tato pochybení, k jejichž odstranění nedošlo ani ze strany Nejvyššího soudu, mají nepochybně charakter svévolného postupu ze strany odvolacího soudu, v důsledku čehož jsou způsobilé být důvodem porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud se však v daném případě musel zabývat také otázkou, zda předmětné pochybení dosahuje takové intenzity, že v jeho důsledku nelze soudní řízení jako celek označit za spravedlivé (srov. nález ze dne 23. května 2007 sp. zn. III. ÚS 655/06; N 89/45 SbNU 303), přičemž k takovémuto závěru nedospěl.

Ústavní soud uvedl, že v důsledku pochybení odvolacího soudu sice nebylo postaveno najisto, zda se v dané nemovitosti nacházejí bytové nebo nebytové prostory, avšak na straně druhé nemohl Ústavní soud přehlédnout, že skutkové okolnosti prokázané v řízení před obecnými soudy v dané věci vylučují možnost, aby odvolací soud ve věci samé rozhodl jinak. Konstatoval, že uvedené skutečnosti by bez ohledu na účel užívání jedné z nemovitostí neumožňovaly přisvědčit žalobě stěžovatelů ze strany odvolacího soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení subjektivního práva stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; navíc zrušení napadených rozhodnutí za účelem odstranění výše uvedeného pochybení by vedlo pouze k dalšímu prodlužování více než šest let trvajícího sporu, aniž by mohlo být cokoliv změněno na výsledku řízení. Z výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost stěžovatelů zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011

N 178/63 SbNU 69

Svévolná aplikace a interpretace § 104 odst. 1 stavebního zákona (zákona č. 50/1976 Sb.) obecnými soudy v rámci dokazování

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 18. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ve věci ústavní stížnosti P. M., D. M., E. M. a S. M. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011 č. j. 26 Cdo 3127/2008-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2007 č. j. 18 Co 355/2007-122 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. června 2007 č. j. 5 C 166/2005-96, které se týkaly zamítnutí žaloby stěžovatelů o přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a J. F. a K. F. jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace návrhu a řízení před obecnými soudy

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. června 2011, napadají stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení některých jejich dalších základních práv.

2. Stěžovatelé jsou spoluvlastníky nájemního domu v Praze 7 - Holešovicích, zapsaného v katastru nemovitostí pro k. ú. Holešovice, obec Praha, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha. Každý z nich je spoluvlastníkem v rozsahu ideální jedné čtvrtiny. Žalobou podanou dne 29. června 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelé domáhali přivolení výpovědi nájmu bytu označeného jako č. 1-4, I. kategorie, 3+1 s příslušenstvím a sklepem, situovaného v prvním nadzemním podlaží výše uvedeného nájemního domu, bez nároku na zajištění náhradního bytu. Tento byt užívají vedlejší účastníci jako nájemci na základě rozhodnutí Okresního národního výboru Praha 7 ze dne 10. dubna 1986 č. j. Byt-117/185/86-R o přidělení bytu a dohody o odevzdání a převzetí příslušného bytu ze dne 7. listopadu 1989. Jedná se tedy o bydlení v tzv. regulovaném nájmu. Podle stěžovatelů byl v době podání žaloby dán důvod výpovědi nájmu předmětného bytu s přivolením soudu podle § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který umožňoval podání výpovědi v případě, že nájemce má dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Vedlejší účastníci se totiž na základě kupní smlouvy z roku 1999 stali v rozsahu ideálního podílu 9/20 spoluvlastníky vícepodlažního obytného domu č. p. 155 v obci Jeneč u Prahy, nacházejícího se na pozemku st. p. č. 174, zapsaného na LV č. 421 pro k. ú. Jeneč u Prahy, obec Jeneč (dále jen "nemovitost v Jenči"). Vedlejší účastnice zároveň nabyla v roce 2000 darem vlastnické právo k domu č. p. 65 na st. p. č. 69, zapsané na LV č. 107 pro k. ú. Vonoklasy, obec Vonoklasy (dále jen "nemovitost ve Vonoklasech"). Obě nemovitosti se nacházejí v okresu Praha-západ.

3. Obvodní soud svým rozsudkem ze dne 11. června 2007 č. j. 5 C 166/2005-96 zamítl žalobu stěžovatelů. Podle jeho názoru se naplněním předmětného výpovědního důvodu rozumí to, že nájemci mají byt, který je právně volný, a mohou jej začít ihned užívat bez nutnosti budoucích úprav pro bydlení trvalého charakteru. Rozhodujícím je přitom stav nejen v době rozhodování soudu, ale i v době doručení výpovědi, tedy v době, kdy již má být výpovědní důvod dán. V dané věci měl obvodní soud za prokázané, že v případě nemovitosti v Jenči je jedna bytová jednotka obsazená rodinou J., další bytová jednotka užívána K. J. a nebytové prostory užívané jako kanceláře se sociálním zařízením. Jde přitom o kolaudovaný stav z roku 1929, aniž by podle sdělení stavebního úřadu v Hostivici byla zaznamenána pozdější rekolaudace. Nemovitost ve Vonoklasech zase sloužila k rekreačním účelům, přičemž ze znaleckého posudku, jakož i sdělení Obecního úřadu ve Vonoklasech vyplynulo, že vzhledem k nedostatku veřejného vodovodu a kanalizace a umístění v záplavové oblasti obce není určena pro trvalé bydlení. Stav a povahu nemovitostí v obou případech posoudil i soudem ustanovený znalec, který dospěl k závěru, že existující nebytové plochy nelze bez podstatných úprav změnit a užívat jako bytové plochy k trvalému bydlení. Na základě těchto skutkových zjištění nepovažoval obvodní soud vlastnictví uvedených nemovitostí za dostatečný důvod pro vyhovění žalobě, neboť musel rovněž přihlédnout k tomu, zda po vedlejších účastnících lze spravedlivě požadovat přestěhování se z vyhovujícího bytu do nevyhovujících prostor v jejich nemovitostech. Nelze jim totiž uložit povinnost dát nemovitost do takového či jiného stavu ani jim nařídit, aby dali nájemcům ve svých nemovitostech výpověď, a dosáhli tak uvolnění objektů pro případné rekonstrukce a nastěhování se do nich po jejich provedení.

4. Rozsudek obvodního soudu byl k odvolání stěžovatelů potvrzen ve výroku ve věci samé rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "odvolací soud") ze dne 2. listopadu 2007 č. j. 18 Co 355/2007-122. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky stěžovatelů směřující především proti závěrům, že předmětné nemovitosti ve vlastnictví vedlejších účastníků nebyly právně volné nebo neodpovídaly současným požadavkům na trvalé bydlení. V obecné rovině poukázal na právní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž lze po nájemci, jenž současně vlastní jiný byt, spravedlivě požadovat užívání pouze jednoho ze dvou či více bytů pouze tehdy, má-li objektivně možnost tento byt užívat k bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000 sp. zn. 26 Cdo 2471/99). Zároveň je třeba zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby nájemce a jeho rodiny, a bez povšimnutí nelze ponechat ani velikost, popř. vybavení takového bytu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2004 sp. zn. 26 Cdo 107/2004). Ve vztahu k jednotlivým nemovitostem ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví vedlejších účastníků odvolací soud uvedl, že v případě nemovitosti v Jenči vydal stavební úřad v Hostivici osvědčení podle § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdejším znění, neboť s ohledem na provedené stavební zásahy došlo k zásadním změnám oproti kolaudovanému stavu z roku 1929. Podle tohoto osvědčení se v nemovitosti nachází pouze jediná bytová jednotka v prvním nadzemním podlaží, která je od roku 1982 užívána rodinou J., jež v ní bydlí v tzv. regulovaném nájmu. Vedlejší účastníci proto tento byt objektivně nemohou užívat, a to i se zřetelem k tomu, že jsou menšinovými spoluvlastníky uvedené nemovitosti, což měl městský soud za prokázané a nesporné. Na rozdíl od obvodního soudu dospěl v případě nemovitosti ve Vonoklasech k závěru, že ji lze považovat za další byt ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., který mají vedlejší účastníci k dispozici z titulu vlastnického práva vedlejší účastnice. Není přitom podstatné, že byla její rodinou po desetiletí užívána pouze k rekreačním účelům. Na základě skutkových zjištění, že se jedná o 83 let starou nemovitost, v níž vzlíná vlhkost, tepelně i izolační schopnost zdiva v ní neodpovídá současným normám pro bydlení a je bez vodovodu a kanalizace, dospěl k závěru, že s ohledem na uvedený stav nelze na žalovaných spravedlivě požadovat, aby pouze tato nemovitost saturovala jejich trvalé bydlení. Pro přivolení výpovědi proto nebyly splněny zákonem stanovené podmínky.

5. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 28. února 2011 sp. zn. 26 Cdo 3127/2008-152 odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní právní význam. Ve svém odůvodnění ale přisvědčil právním závěrům odvolacího soudu ve vztahu k nemovitosti ve Vonoklasech, které považoval za jsoucí v souladu s hmotným právem a odpovídající jeho judikatuře, konkrétně rozsudkům ze dne 24. června 2008 sp. zn. 26 Cdo 3172/2006 a ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. 26 Cdo 3175/2009.

6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, která směřuje proti všem třem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, zdůrazňují, že obě nemovitosti byly prokazatelně kolaudovány za účelem bydlení. Ve své argumentaci zpochybňují, že se v nemovitosti v Jenči nacházejí "nebytové prostory", jakož i skutkové zjištění o tom, že v ní byly provedeny stavebně-technické změny mající za následek změnu oproti stavu kolaudovanému v roce 1929, který podle jejich názoru nemá oporu v dokazování. Závěr o nemožnosti bydlení v tomto domě navíc stěžovatelé považují za nepřezkoumatelný i z důvodu, že městský soud nepředvídatelně akcentoval jediný důkaz, kterým bylo vyjádření stavebního úřadu v Hostivici ze dne 7. září 2005. Toto vyjádření, které městský soud nesprávně vyhodnotil jako osvědčení podle § 104 odst. 1 stavebního zákona, v tehdejším znění, přitom vzniklo na základě nedbalého a z hlediska uskutečnění sporného místního šetření stavby, protože zcela pominulo existenci druhého bytu ve druhém nadzemním podlaží, a rovněž se vyhnulo jakémukoli hodnocení účelu, pro který by stavba mohla být užívána pro provoz kanceláří bez závad. Nejpodstatnější vadou v této souvislosti však bylo, že uvedené ustanovení stavebního zákona bylo možné aplikovat jen tehdy, pokud by neexistovalo předmětné kolaudační rozhodnutí. V dané věci přitom takovéto rozhodnutí prokazatelně vydáno bylo a je založeno i v soudním spise.

7. Ve vztahu k obecnému výkladu předmětného výpovědního důvodu stěžovatelé uvádějí, že přivolení k výpovědi neznamená současně uložení povinnosti vedlejším účastníkům nakládat se svými nemovitostmi určitým způsobem, neboť ti si mohou i nadále zvolit způsob realizace bytové potřeby, včetně případného nájmu nebo koupě nového bytu. Pouze se jím konstatuje, že existuje druhý byt, a po nájemcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt. Posléze uvedená podmínka však musí být interpretována v souladu s ústavním pořádkem, pročež je nezbytné vzít v úvahu i širší souvislosti předmětného nájemního vztahu. Jde především o to, že vedlejší účastníci v řízení před obecnými soudy nikdy netvrdili nutnost užívání více bytů a hájili se pouze stavebně-technickým stavem objektů. Zatímco stěžovatelé si za účelem údržby domu, který byl jejich širší rodině nezákonně státní mocí odňat a jako poničený vrácen v restitucích, musí brát úvěry a z důvodu regulace nájemného je splácet na úkor svých vlastních rodin, vedlejší účastníci svou nemovitost ve Vonoklasech užívají v rozporu s účelem stavby a závazným územním plánem pouze k rekreaci, přičemž ji současně dlouhodobě neudržují. Takovýto stav nelze ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu označit za objektivní a nadto mu ještě poskytnout soudní ochranu.

8. V případě nemovitosti v Jenči zas nelze interpretovat předmětné ustanovení občanského zákoníku tak úzce, aby tím byla pro stěžovatele znemožněna jeho aplikace. Není totiž v jejich možnostech zjistit, zda na byt nájemců není v předmětném období uzavřena nájemní smlouva, a tedy zda je právně volný. Vedlejší účastníci navíc v roce 2006, tedy po roce a půl od data podání žaloby za trvání řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, prodloužili na dalších deset let nájemní smlouvu společnosti, jež v této nemovitosti užívá první nadzemní podlaží v rozporu s kolaudačním účelem, což je nejen v rozporu s dobrými mravy, nýbrž též v rozporu se zákonem.

9. Výklad obecných soudů podle stěžovatelů poskytuje ochranu protiústavnímu stavu, jenž je dán již samotným faktem regulace nájmu, v jejímž důsledku jsou povinni trpět soustavné poškozování svých práv nakládat se svým majetkem a brát z něj užitek. Tato regulace může v individuálních případech učinit z pronajímatelů "holé" vlastníky s povinnostmi, avšak bez práva rozhodovat o využití svého majetku, čímž činí z nájemců v tzv. regulovaném nájmu "quasivlastníky" na dobu neurčitou a bez povinnosti pečovat o vlastní potřeby odpovídající správou vlastního majetku. Vedlejší účastníci tento stav zneužívají, když vědomi si povinnosti stěžovatelů zajistit jim bydlení využívají své další objekty k rekreaci nebo k pronájmu a realizaci zisku, zatímco u stěžovatelů je vynucováno tolerování ekonomicky ztrátového nájmu v jejich nemovitosti. Takovýto stav považují za nespravedlivý a představující nepřípustné omezení jejich vlastnického práva, jakož i zakládající nerovnost mezi vlastníky. Mají přitom za to, že po vedlejších účastnících lze spravedlivě požadovat, aby se o svůj majetek postarali a pečovali o něj, neboť k řádné péči pojmově patří i řádná údržba a modernizace objektů. Odpovědnost vlastníka nemovitosti za jejich stav je totiž běžnou součástí právního řádu a dobrých zvyklostí demokratické společnosti. Svou argumentaci stěžovatelé uzavírají konstatováním, že bylo porušeno jejich právo na nestranné projednání a rozhodování věci, neboť obecné soudy nepřihlížely k jejich stěžejním tvrzením a nezohlednily širší souvislosti celé věci. Napadenými rozhodnutími tak dochází k poškozování práv stěžovatelů, především jejich práva na ochranu majetku, včetně jeho užívání a braní plodů.

II.

Řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 5 C 166/2005, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí řízení před obecnými soudy, a vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

11. Nejvyšší soud, městský soud i obvodní soud ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě a ani poté nevyjádřili.

12. Účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Souhlas stěžovatelů byl presumován, neboť se k žádosti o vyslovení souhlasu s upuštěním od ústního jednání nevyjádřili, přestože byli náležitě poučeni ve smyslu § 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu. Ze stejného důvodu byl presumován i souhlas vedlejších účastníků.

III.

Vlastní posouzení

13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k následujícím závěrům.

14. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Takovýto případ představuje především porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

15. Stěžovatelé namítají především nesprávnost skutkových zjištění a na ně navazujících právních závěrů obecných soudů, podle nichž vlastnictví nebo spoluvlastnictví jiných nemovitostí ze strany vedlejších účastníků neodůvodňovalo v dané věci přivolení výpovědi nájemního vztahu podle § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění před účinností zákona č. 107/2006 Sb.

16. Ústavněprávní relevanci lze uplatněným námitkám přiznat v tom rozsahu, v jakém se týkají závěrů obecných soudů ohledně účelu užívání nemovitosti v Jenči. Odvolací soud založil své posouzení výlučně na vyjádření stavebního úřadu v Hostivici ze dne 2. dubna 2006 (č. l. 26 spisu), které si za účelem předmětného řízení vyžádal obvodní soud (obdobné vyjádření stavebního úřadu ze dne 7. září 2005 předložili i vedlejší účastníci, příloha č. 10). Podle tohoto vyjádření byla předmětná stavba postavena v roce 1929, poněvadž se však od ní nezachovaly doklady (plány a ani kolaudace), uskutečnil stavební úřad její ohledání a podle § 104 odst. 1 stavebního zákona konstatoval, že obsahuje pouze jednu bytovou jednotku v přízemí, a zbylé místnosti tvoří kanceláře. Ústavní soud nezpochybňuje, že předmětné vyjádření mohlo mít význam pro zjištění skutkového stavu, má však za to, že odvolací soud nedostatečným způsobem posoudil, zda byly splněny podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení.

17. Ustanovení § 104 odst. 1 stavebního zákona stanoví, že nejsou-li zachovány doklady, především ověřená dokumentace, z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně-technickým uspořádáním vybavena. Jestliže přitom vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad. Je zřejmé, že pokud by byly splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, byl by účel užívání stavby vymezen konkrétními skutkovými okolnostmi v době posouzení, aniž by musel být postaven najisto správním rozhodnutím. Tato skutečnost sice nebránila tomu, aby stavební úřad vydal osvědčení, ve kterém by po místním šetření konstatoval, k jakému účelu lze stavbu užívat, resp. k jakému účelu je ve skutečnosti užívána, toto osvědčení však z hlediska hodnocení důkazů nelze považovat za rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu § 135 odst. 2 občanského soudního řádu, kterým by byl obecný soud vázán. Otázku, zda jsou splněny podmínky pro stanovení účelu užívání stavby podle § 104 odst. 1 stavebního zákona, si tak pro účely svého řízení musí posoudit obecný soud sám, přičemž v případě, že účastníci řízení zpochybní skutková zjištění obsažená ve vydaném osvědčení, měl by se s jejich tvrzeními adekvátním způsobem vypořádat.

18. Odvolacímu soudu lze především vytknout, že při aplikaci § 104 odst. 1 stavebního zákona vůbec nepřihlédl k existenci kolaudačního rozhodnutí vydaného v roce 1929, na jehož základě bylo povoleno obývání i užívání přístavby a nástavby předmětné nemovitosti (příloha č. 5 spisu). Na toto rozhodnutí, jež sice v rámci dokazování předložili vedlejší účastníci, odkazovali stěžovatelé již v řízení před obvodním soudem, přičemž oba soudy vzaly za prokázanou existenci kolaudovaného stavu z roku 1929. Z výše uvedeného ustanovení vyplývá, že určení účelu užívání stavby podle toho, k čemu je stavba vybavena, případně čemu slouží, je možné toliko při absenci příslušných dokladů, mezi které patří i kolaudační rozhodnutí. Odvolací soud aplikoval výklad jiný, když podle jeho názoru nelze z tohoto rozhodnutí vycházet, neboť v důsledku stavebních zásahů v této nemovitosti došlo k zásadním změnám oproti kolaudačnímu stavu. Takovýto výklad však zcela odporuje dikci § 104 odst. 1 stavebního zákona, neboť rozšiřuje podmínky jeho aplikace i na případy, kdy faktický stav nemovitosti přestal být v souladu s původním kolaudačním rozhodnutím, aniž by přitom bylo vydáno nové kolaudační rozhodnutí nebo nastala jiná skutečnost, se kterou by zákon spojoval změnu účelu užívání stavby. V tomto smyslu jsou závěry odvolacího soudu v rozporu i s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se domněnka stanovená v tomto ustanovení "uplatní pouze podpůrně, tedy jen v případě, že nejsou zachovány žádné doklady (především ověřená dokumentace, nebo alespoň jakákoli jiná dokumentace), z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena." (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003 sp. zn. 22 Cdo 333/2002, ze dne 16. června 2006 sp. zn. 26 Cdo 1538/2004 a ze dne 29. ledna 2007 sp. zn. 28 Cdo 85/2007). Předmětné ustanovení by přitom mohlo být navzdory existenci těchto dokladů aplikováno pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že později došlo k vydání rozhodnutí o změně účelu užívání stavby, nezachovaly by se však doklady vztahující se právě k tomuto rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2007 sp. zn. 28 Cdo 85/2007).

19. Ústavní soud má za to, že odvolací soud ve svém rozsudku aplikoval § 104 odst. 1 stavebního zákona způsobem zcela vybočujícím z mezí přípustné interpretace právní normy, když navzdory konstatování, že oproti kolaudovanému stavu z roku 1929 nedošlo k rekolaudaci, spatřoval splnění podmínek pro určení účelu užívání podle tohoto ustanovení již v samotné existenci podstatných stavebně-technických změn, k nimž v minulosti došlo. Zároveň tento rozsudek postrádá náležité odůvodnění, neboť se vůbec nevypořádal s tím, zda kolaudační rozhodnutí z roku 1929, jež bylo v řízení před obvodním soudem provedeno jako důkaz, nebrání aplikaci uvedeného ustanovení v dané věci. Tato pochybení, k jejichž odstranění nedošlo ani ze strany Nejvyššího soudu, mají nepochybně charakter svévolného postupu ze strany odvolacího soudu, v důsledku čehož jsou způsobilé být důvodem porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ještě před tím, než mohl Ústavní soud takovéto porušení konstatovat, se však musel zabývat otázkou, zda předmětné pochybení dosahuje takové intenzity, že v jejímž důsledku nelze soudní řízení jako celek označit za spravedlivé (srov. nález ze dne 23. května 2007 sp. zn. III. ÚS 655/06; N 89/45 SbNU 303). Takovýto závěr ale Ústavní soud nesdílí.

20. Otázka účelu užívání prostor nacházejících se v nemovitosti v Jenči má v dané věci význam z hlediska posouzení existence výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., neboť pokud by tyto prostory nebyly právně určeny k bydlení, byla by vyloučena i existence druhého bytu podle uvedeného ustanovení. V důsledku pochybení odvolacího soudu nebylo postaveno najisto, zda se v dané nemovitosti nacházejí bytové nebo nebytové prostory. Na straně druhé nemohl Ústavní soud přehlédnout, že skutkové okolnosti prokázané v řízení před obecnými soudy v dané věci vylučují možnost, aby odvolací soud ve věci samé rozhodl jinak. Je nesporné, resp. vyplývá to z vyjádření obou stran obsažených v příslušném spisu, že v dané nemovitosti se v době rozhodování obecných soudů nacházel jeden byt a další prostor, jehož právní účel užívání sice není zřejmý, jenž však fakticky sloužil k bydlení. Rovněž nebylo rozporováno, že oba tyto prostory jsou předmětem tzv. regulovaného nájmu, pročež, jak správně uvedly obvodní soud i odvolací soud, nemohly být považovány za právně volné. V případě zbylých prostor zas již obvodní soud vyslovil na základě závěrů znaleckého posudku, že bez podstatných úprav existujících nebytových ploch nelze tyto prostory užívat jako bytové plochy k trvalému bydlení, přičemž námitky uplatněné ze strany stěžovatelů tento závěr zpochybňují pouze v rovině tvrzení.

21. Lze konstatovat, že uvedené skutečnosti by bez ohledu na účel užívání nemovitosti v Jenči neumožňovaly přisvědčit žalobě stěžovatelů ze strany odvolacíhosoudu. Ústavní soud opětovně připomíná, že je oprávněn přezkoumávat závěry obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku došlo k porušení základních práv nebo svobod. Zastává však názor, že v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. To znamená, že uvedené základní právo nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení. K zásahu do tohoto základního práva jednotlivce by mohlo dojít teprve tehdy, pokud by porušení těchto procesních pravidel skutečně omezilo jednotlivce v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovateli zamýšlený procesní úkon, čímž by byli v důsledku znevýhodněni oproti jinému účastníkovi nebo zkráceni na svých hmotných právech (srov. usnesení ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02; U 19/31 SbNU 327). V dané věci se však o takovýto případ nejedná, přičemž zrušení napadených rozhodnutí za účelem odstranění výše uvedeného pochybení by vedlo pouze k dalšímu prodlužování více než šest let trvajícího sporu, aniž by mohlo cokoliv změnit na výsledku řízení.

22. K ostatním námitkám stěžovatelů Ústavnísoud poznamenává, že z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout výkladu § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., který provedly obecné soudy, jakož ani jejich závěru, že vlastnictví nemovitosti ve Vonoklasech nebylo důvodem pro přivolení výpovědi nájmu bytu vedlejším účastníkům. Obecné soudy dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlily, z jakého důvodu skutečný stav této nemovitosti neumožňuje uspokojování bytových potřeb vedlejších účastníků.

23. Nakonec ve vztahu k námitce porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek v důsledku toho, že vedlejší účastníci užívají byt ve vlastnictví stěžovatelů v tzv. regulovaném nájmu, Ústavnísoud konstatuje, že tato skutečnost se v dané věci nemohla promítnout do výkladu předmětného výpovědního důvodu. Ve vztahu k případnému zásahu do tohoto práva tak nezbývá než odkázat na relevantní judikaturu, zejména nález ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), v němž Ústavní soud komplexně zhodnotil institut regulovaného nájemného a poskytl vlastníkům dotčených nemovitostí možnost domáhat se svých práv vůči nájemcům před obecnými soudy, a stanovisko pléna ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), v němž se vyjádřil k otázce nároku vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny.

24. Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavnísoud k závěru, že z hlediska základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces předmětné řízení před obecnými soudy obstojí. Poněvadž v dané věci neshledal ani žádný jiný důvod opodstatňující závěr o porušení jejich základních práv a svobod, rozhodl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru