Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 179/06 #1Nález ÚS ze dne 10.09.2008K doručování dovolání v trestním řízení faxem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDoručování
Podání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 153/50 SbNU 355
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.179.06.1
Datum vyhlášení15.10.2008
Datum podání06.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 147

141/1961 Sb., § 59


přidejte vlastní popisek
V případě, že obecný soud nedohledá obsah konkrétního faxového podání, obsahujícího dle tvrzení stěžovatele mimořádný opravný prostředek, nemůže být stěžovateli tato skutečnost přičítána k tíži, a musí proto obecný soud vycházet z presumpce jeho včasného podání, to však za podmínky, že stěžovatel prokáže odeslání i doručení takového podání; v opačném případě obecný soud poruší stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů D. F. a J. N. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 10. září 2008 podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech výrok I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2006 sp. zn. 11 Tdo 1425/2005. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech byli stěžovatelé zproštěni obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech podle § 226 písm. e) trestního řádu neboť uhradili dlužné částky, které měli odvést za zaměstnance předtím, než soud prvního stupně začal vyhlašovat rozsudek, a trestnost jejich jednání proto v souladu s ustavením § 147a trestního zákona zanikla. Odvolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku Krajský soud v Plzni usnesením zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud ve vztahu k stěžovateli D. F. odmítl pro opožděnost. Stěžovatel J. N. ve svém dovolání namítal, že jednání spočívající v neodvedení plateb za zaměstnance nebylo do 1. 1. 1998 trestné, a proto nemohla zaniknout trestnost takového jednání. Dovolání podané stěžovatelem J. N. Nejvyšší soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl, přičemž konstatoval, že skutek byl trestný i před 1 .1. 1998, a to jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona. Ve své ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé kromě výše uvedeného zejména poukazovali na to, že dovolání bylo ve vztahu k D. F. nesprávně odmítnuto pro opožděnost, jelikož Nejvyšší soud nevzal v potaz, že dovolání bylo podáno poslední den lhůty, tj. dne 7. 9. 2005, u Okresního soudu v Karlových Varech faxem. Následně bylo toto dovolání předáno dne 8. 9. 2005 k poštovní přepravě. Stěžovateli D. F. nebylo známo, zda okresní soud jeho faxové podání evidoval či nikoliv, a proto z důvodu opatrnosti předložil kopie faxové hlášenky a kopii hlášení o činnosti faxu, z nichž vyplývá, že podání bylo faxově doručeno dne 7. 9. 2005 v 17:14 hod.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Stran námitek stěžovatelů týkajících se trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení § 147 odst. 1 trestního zákona, jakož i trestnosti takového jednání před účinností citovaného ustanovení trestního zákona, odkázal Ústavní soud plně na svá dřívější rozhodnutí, v nichž se uvedenou problematikou hlouběji zabýval. Tuto část ústavní stížnosti Ústavní soud jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Problematickou doručování faxových podání se Ústavní soud v minulosti již opakovaně zabýval, přičemž nespatřuje důvodu se od své předchozí judikatury jakkoli odchylovat. Z ustanovení § 59 trestního řádu in fine je zřejmé, že podání v trestní věci lze učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem. Trestní řád přitom nepožaduje doplnění telefaxového podání písemnou formou, jako je tomu v případě ustanovení § 42 občanského soudního řádu.

V případě, kdy nelze v soudní evidenci dohledat obsah konkrétního faxového podání, obsahující dle tvrzení stěžovatele mimořádný opravný prostředek, nemůže být stěžovateli, jako účastníku řízení, tato skutečnost přičítána k tíži, a je proto nutno vycházet z presumpce jeho včasného podání. Základním předpokladem takového postupu je však unesení důkazního břemene ze strany účastníka řízení, spočívající v prokázání odeslání a též doručení takového podání. Dle náhledu Ústavního soudu je výpis činnosti telefaxu dostatečným důkazem jak o odeslání, tak i o doručení návrhu, a v tomto konkrétním případě lze tak mít doručení návrhu za prokázané. V projednávaném případě předložil stěžovatel Ústavnímu soudu kopii faxové hlášenky o činnosti faxu, z níž je patrné odeslání a také úspěšné doručení zprávy. Není sice zřejmý obsah tohoto podání, ale vzhledem k okolnostem případu a neprokázání skutečného obsahu takto došlé zprávy obecným soudem lze s největší pravděpodobností předpokládat, že se jednalo o sporné podání, které však nebylo ze strany okresního soudu řádně zaevidováno. Vzhledem k řečenému pak ani nelze klást Nejvyššímu soudu k tíži, že rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho usnesení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v předmětném případě došlo při posuzování včasnosti podání mimořádného opravného prostředku k procesnímu excesu, který nabyl ústavněprávního rozměru, a proto napadené usnesení Nejvyššího soudu ve výroku I. zrušil, neboť jím došlo k porušení základního práva stěžovatele, jež vyplývá z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Soudcem zpravodajem byla v dané věci Michaela Židlická. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 179/06 ze dne 10. 9. 2008

N 153/50 SbNU 355

K doručování dovolání v trestním řízení faxem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy - ze dne 10. září 2008 sp. zn. IV. ÚS 179/06 ve věci ústavní stížnosti D. F. a J. N. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2006 sp. zn. Tdo 1425/2005 (správně zřejmě 11 Tdo 1425/2005), usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. 6 To 225/2005 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. 1 T 106/2003 (správně zřejmě 1 T 113/2002), podle nichž stěžovatelé neodváděli za své zaměstnance daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků a pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, čímž měli spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona.

a) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2006 sp. zn. 11 Tdo 1425/2005 se ve výroku I. ruší.

b) Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

3. Z předmětné ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že stěžovatelé v období let 1994 až 2000 neodváděli za své zaměstnance daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění, čímž měli spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. z.").

4. Předmětná skutková podstata byla do trestního zákona zavedena s účinností od 1. 1. 1998. Do tohoto data nebylo jednání spočívající v nesplnění výše uvedené zákonné povinnosti bez dalšího trestné. Zavedením nové skutkové podstaty zákonodárce jednoznačně deklaroval, že do okamžiku zavedení nového trestného činu nebylo jednání naplňující znaky skutkové podstaty tohoto nového trestného činu vůbec trestné. Aplikace skutkové podstaty obsažené v ustanovení § 147 tr. z. na jednání, k němuž došlo před 1. 1. 1998, je dle stěžovatelů klasickým případem nepřípustné retroaktivity trestněprávní normy, jež se neslučuje s principy právního státu.

5. Stěžovatelé ve svém návrhu poukazují na to, že dovolání bylo ve vztahu k D. F. nesprávně odmítnuto pro opožděnost. Nejvyšší soud nevzal v potaz, že dovolání bylo podáno poslední den lhůty, tj. dne 7. 9. 2005, u Okresního soudu v Karlových Varech faxem. Následně bylo toto dovolání předáno dne 8. 9. 2005 k poštovní přepravě. Stěžovateli není známo, zda okresní soud jeho faxové podání evidoval či nikoliv, a proto z důvodu opatrnosti předložil kopie faxové hlášenky a kopii hlášení o činnosti faxu, z nichž vyplývá, že podání bylo faxově doručeno dne 7. 9. 2005 v 17:14 hod.

III.

6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Karlových Varech, který poukázal na skutečnost, že ve spise 1 T 113/2002 není založeno žádné faxové podání, kterým by stěžovatelé podávali dovolání proti usnesení krajského soudu. Pokud jde o vlastní právní argumenty, okresní soud konstatuje, že se jimi již zabýval jak nalézací, tak i odvolací soud.

7. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkázal na své odůvodnění a blíže se zabýval otázkou namítané retroaktivity.

8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že oba stěžovatelé byli zproštěni obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 12. 6. 2002 sp. zn. 4 Zt 314/2001, a to podle ustanovení § 226 odst. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř."), neboť uhradili dlužné částky, které měli odvést za zaměstnance na dani z příjmů, na pojistném na zdravotní pojištění, na pojistném na sociální zabezpečení a na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti předtím, než soud prvního stupně začal vyhlašovat rozsudek, a trestnost jejich jednání proto v souladu s ustavením § 147a tr. z. zanikla. K námitce faxového podání dovolání Nejvyšší soud uvádí, že v okamžiku rozhodování Nejvyššího soudu nebylo ze spisu patrno, že by stěžovatel D. F. podal své dovolání prostřednictvím faxu v zákonné lhůtě. Oba stěžovatelé naproti tomu podali svá dovolání společně v jednom dokumentu, který předali k poštovní přepravě a adresovali soudu prvního stupně dne 8. 9. 2005, tj. ve vztahu k D. F. již po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání. Navíc, pokud by dovolání bylo zasláno, jak je tvrzeno, neměl by D. F. s ohledem na znění ustanovení § 59 tr. ř. důvod k odeslání podání stejného znění poštou, neboť tr. ř. to oproti zákonu č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nevyžaduje. V dalším pak Nejvyšší soud argumentoval k výkladu a k aplikaci ustanovení § 147 tr. z.

9. Vyjádření účastníků řízení byla zaslána stěžovatelům k replice, kteří svého práva využili a ve svém přípise doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 9. 2008 uvedli, že nemají potřebu se vyjadřovat k vyjádření Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu. K vyjádření Okresního soudu v Karlových Varech stěžovatelé polemizovali o formálním pochybení soudu stran používané spisové značky. Stejně tak v souvislosti se zkoumáním otázky faxového doručení dovolání navrhli kontrolu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 T 106/2003.

IV.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je částečně důvodná, a to ve vztahu k výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2006 sp. zn. 11 Tdo 1425/2005.

11. Všichni účastníci řízení vyjádřili v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání.

12. Stran námitek stěžovatelů týkajících se trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení § 147 odst. 1 tr. z., jakož i trestnosti takového jednání před účinností citovaného ustanovení tr. z., odkazuje Ústavní soud plně na svá dřívější rozhodnutí, v nichž se uvedenou problematikou hlouběji zabýval. K tomu srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 ze dne 13. 12. 2000 (N 188/20 SbNU 303; 7/2001 Sb.) nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ve vztahu k této části ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

13. Co se týče otázky doručování faxových podání, Ústavní soud konstatuje, že se touto problematikou v minulosti již opakovaně zabýval, přičemž nespatřuje důvodu se od své předchozí judikatury jakkoli odchylovat; k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu: nález sp. zn. III. ÚS 237/97 ze dne 4. 12. 1997 (N 152/9 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 460/97 ze dne 6. 10. 1998 (N 114/12 SbNU 137), nález sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245), nález sp. zn. I. ÚS 548/03 ze dne 30. 5. 2006 (N 107/41 SbNU 343), nález sp. zn. I. ÚS 463/03 ze dne 17. 1. 2006 (N 13/40 SbNU 109).

14. Z ustanovení § 59 tr. ř. in fine je zřejmé, že podání v trestní věci lze učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem. Trestní řád přitom nepožaduje doplnění telefaxového podání písemnou formou, jako je tomu v případě ustanovení § 42 zákona č. 99/1963 Sb., občanskýsoudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

15. Ústavnísoud je toho názoru, že v případě, kdy nelze v soudní evidenci dohledat obsah konkrétního faxového podání obsahujícího dle tvrzení stěžovatele mimořádný opravný prostředek, nemůže být stěžovateli jako účastníku řízení tato skutečnost přičítána k tíži, a je proto nutno vycházet z presumpce jeho včasného podání. Základním předpokladem takového postupu je však unesení důkazního břemene ze strany účastníka řízení, spočívající v prokázání odeslání a též doručení takového podání. Dle náhledu Ústavního soudu je výpis činnosti telefaxu dostatečným důkazem jak o odeslání, tak i o doručení návrhu, a v tomto konkrétním případě lze tak mít doručení návrhu za prokázané. V projednávaném případě předložil stěžovatel Ústavnímu soudu kopii faxové hlášenky o činnosti faxu, z níž je patrné odeslání a také úspěšné doručení zprávy. Není sice zřejmý obsah tohoto podání, ale vzhledem k okolnostem případu a neprokázání skutečného obsahu takto došlé zprávy obecným soudem, lze s největší pravděpodobností předpokládat, že se jednalo o sporné podání, které však nebylo ze strany okresního soudu řádně zaevidováno. Vzhledem k řečenému pak ani nelze klást Nejvyššímu soudu k tíži, že rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho usnesení.

16. S přihlédnutím k veškerým pro věc podstatným zjištěním dospěl Ústavnísoud k závěru, že v předmětném případě došlo při posuzování včasnosti podání mimořádného opravného prostředku k procesnímu excesu, který nabyl ústavněprávního rozměru.

17. Z uvedeného důvodu nezbylo Ústavnímusoudu, než napadené usnesení Nejvyššího soudu ve výroku I. podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit, neboť jím došlo k porušení základního práva stěžovatele, jež vyplývá z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru