Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1784/17 #1Nález ÚS ze dne 13.09.2017Nepřiměřená délka řízení o finanční kompenzaci za nevydané věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích před nalézacím soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - financí - Česká republika
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projedn... více
Věcný rejstříkújma
odškodnění
nečinnost
restituční nárok
rozhodnutí meritorní
soud/jednání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 172/86 SbNU 773
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1784.17.1
Datum vyhlášení26.09.2017
Datum podání07.06.2017
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 132, § 114a odst.1, § 119 odst.1, § 157


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V demokratickém právním státě nelze akceptovat stav, kdy stěžovatelé, domáhající se kompenzace křivd a nepravostí spáchaných komunistickým režimem, nedisponují za osm let ode dne podání žaloby pravomocným meritorním rozhodnutím.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 13. 9. 2017 konstatoval IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky a) Mgr. Věry Zaoralové a b) Ing. Martina Zaorala, že Obvodní soud pro Prahu 1 průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 137/2009 zasáhl do práv stěžovatelů zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a uložil mu, aby nepokračoval v průtazích a v této věci neprodleně jednal a postupoval v řízení. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 byla též uložena povinnost zaplatit stěžovatelce a) na náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem 12 342 Kč.

Narativní část

Stěžovatelé se od dubna 2009 domáhají finanční náhrady za nemovitosti a movité věci, které nelze vydat podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu se věc v červnu 2012 ocitla zpět před nalézacím soudem. V průběhu doby se v řízení před nalézacím soudem třikrát změnila osoba soudkyně. Bylo nařízeno několik jednání, zadán znalecký posudek včetně dvou doplňujících dodatků, nicméně dosud nebylo meritorně rozhodnuto. V listopadu 2016 podala stěžovatelka a) návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nepřisvědčil námitce vedlejšího účastníka, že je stížnost nepřípustná pro nevyčerpání prostředků ochrany práv. Jednak stěžovatelé využili možnosti podat návrh na určení lhůty k provedení úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, jednak opakovaně podávali stížnosti na průtahy v řízení, aniž by jejich postup vedl k uspokojivému výsledku. Bylo tak zřejmé, že jiné prostředky ochrany se neukázaly být efektivními, čímž byla přípustnost ústavní stížnosti založena.

Ústavní soud k meritu věci připomněl, že „přiměřenost doby řízení“ se zvažuje podle okolností konkrétního případu, složitosti věci, chování účastníků řízení, zejména stěžovatele, a korektnost postupu orgánů veřejné moci. Časový horizont je přitom neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlivosti řízení. Nepřiměřená délka řízení se kromě toho přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a právní řád, což je základní podmínkou fungování legitimního demokratického právního státu.

Projednávané věci nešlo upřít skutkovou složitost, podtrženou trojí obměnou soudkyně a opakující se nutností nového seznamování s rozsáhlou spisovou dokumentací. Tyto skutečnosti však nelze klást k tíži stěžovatelům. Nadto Ústavní soud v kontextu předložené věci upozornil, že nepřiměřenou délku nezpůsobuje vždy výhradně nečinnost rozhodujícího tělesa, celková délka řízení může být prodlužována též neefektivními a nekoncentrovanými procesními úkony soudu, jako se stalo i v dané věci. Obvodnímu soudu bylo proto uloženo upustit od porušování práva stěžovatelů na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a neprodleně v řízení jednat a činit uvážené a efektivní úkony.

Stěžovatelce a) byla Ústavním soudem s ohledem na její osobní a majetkové poměry a též s ohledem na objektivní odpovědnost státu za vzniklé průtahy přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaromír Jirsa. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1784/17 ze dne 13. 9. 2017

N 172/86 SbNU 773

Nepřiměřená délka řízení o finanční kompenzaci za nevydané věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích před nalézacím soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 13. září 2017 sp. zn. IV. ÚS 1784/17 ve věci ústavní stížnosti a) Mgr. Věry Zaoralové, b) Ing. Martina Zaorala, zastoupených JUDr. Robertem Vargou, advokátem, se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 137/2009, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Obvodní soud pro Prahu 1 průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 137/2009 zasáhl do základního práva stěžovatelů na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se ukládá, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 24 C 137/2009 a v této věci neprodleně jednal a postupoval v řízení.

III. Obvodní soud pro Prahu 1 je povinen zaplatit stěžovatelce a) do tří dnů od právní moci tohoto nálezu na náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem 12 342 Kč k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

I. Rámec souzené věci

1. Stěžovatelé se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 15. 4. 2009 domáhají proti České republice - Ministerstvu financí České republiky (vedlejší účastnice) zaplacení částky 556 156,51 Kč každému jako finanční náhrady za nemovitosti a movité věci, které nelze vydat podle § 13 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Obvodní soud usnesením ze dne 19. 2. 2016 č. j. 24 C 137/2009-377 připustil rozšíření žaloby o dalších 242 499,78 Kč s příslušenstvím pro každého.

II. Řízení před obecnými soudy

2. Ústavní soud z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 137/2009 zjistil, že dne 21. 4. 2009 byl vydán platební rozkaz, proti kterému podalo ministerstvo odpor, a stejného dne byl stěžovatelce a) ustanoven zástupce. Po ústních jednáních konaných ve dnech 8. 10. 2010 a 28. 1. 2011 vyhlásil obvodní soud dne 16. 2. 2011 rozsudek č. j. 24 C 137/2009-92, kterým žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou osobami oprávněnými ve smyslu § 3 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a nemohou tak žádat o finanční náhradu. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 11. 2011 č. j. 11 Co 291/2011-158 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 1001/2012-189 zrušil rozsudky nalézacího i odvolacího soudu a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení; rozhodl, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými žádat finanční náhradu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Spis byl vrácen obvodnímu soudu dne 26. 6. 2012.

3. Změnou rozvrhu práce byla věc s účinností od 1. 1. 2013 přidělena jiné soudkyni; ta nařídila ve věci jednání na 16. 1. 2013, na němž poučila stěžovatele, aby ve lhůtě tří měsíců doplnili skutková tvrzení a navrhli či předložili důkazy ohledně (ne)existence nemovitostí, za které požadují finanční náhradu. Po reakcích účastníků řízení soud ustanovil dne 2. 8. 2013 znalecký ústav (Ústav soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně) za účelem ocenění zaniklých staveb, určení data jejich vzniku a zániku a revize znaleckých posudků předložených účastníky, to vše ve lhůtě 60 dnů. Přípisem ze dne 1. 2. 2014 soud prodloužil lhůtu pro vypracování znaleckého posudku o dalších 60 dnů; dne 8. 8. 2014 byl soudu doručen znalecký posudek. Následně stěžovatelé navrhli změnu žaloby, kterou obvodní soud připustil až usnesením ze dne 19. 2. 2016. Mezitím soud přiznal dne 1. 10. 2014 ústavu znalečné, avšak k odvolání Ministerstva financí Městský soud v Praze zrušil usnesení obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud o znalečném znovu rozhodl usnesením dne 4. 8. 2015 a odvolací soud toto usnesení potvrdil dne 26. 11. 2016. Stěžovatelka a) podala dne 20. 1. 2016 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a odst. 1 a 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, kterým se domáhala bezprůtahového postupu v řízení. Obvodní soud přípisem ze dne 22. 2. 2016 vyzval ústav, aby se písemně vyjádřil k připomínkám Ministerstva financí ke znaleckému posudku. K žádosti ústavu následně soud prodloužil lhůtu pro vypracování dodatku ke znaleckému posudku do 30. 4. 2016. Po doručení dodatku č. 1 ke znaleckému posudku obvodní soud zažádal Okresní soud Brno-venkov o zaslání rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 C 399/93. Následně se konalo ústní jednání, které soudkyně odročila za účelem vyžádání žaloby ve věci vedené u soudu v Brně a rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Po písemné komunikaci mezi soudkyněmi zaslal okresní soud obvodnímu soudu celý spisový materiál čítající 16 krabic písemností, který však obvodní soud obratem vrátil okresnímu soudu s tím, že žádal pouze žalobu včetně jejích doplnění, což opětovně urgoval. Poté se konalo dne 21. 10. 2016 ústní jednání, při kterém obvodní soud vyzval stěžovatele, aby doplnili skutková tvrzení ohledně dílčích staveb a navrhli či předložili důkazy k jejich prokázání.

4. Opatřením předsedkyně obvodního soudu byly věci napadlé do senátu 24 C do 31. 12. 2015 přiděleny k vyřizování další soudkyni, která nařídila jednání na 24. 4. 2017, jež následně odročila na neurčito, jelikož si na základě námitek Ministerstva financí vyžádala již druhý dodatek ke znaleckému posudku ve znění jeho dodatku č. 1.

III. Ústavní stížnost a vyjádření

5. Proti dosavadnímu postupu obvodního soudu se stěžovatelé brání ústavní stížností a navrhují, aby Ústavní soud deklaroval, že nepřiměřenou délkou řízení bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu a rozhodnutí jejich věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), a aby přikázal obvodnímu soudu nepokračovat v průtazích a ukončit řízení při aplikaci závazného právního názoru Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 1001/2012-181. Stížnost odůvodňují tím, že řízení před obecnými soudy trvá již osm let, je stále na svém počátku a obvodní soud se svými procesními úkony v posledních pěti letech vyhýbá vydání konečného rozhodnutí. Nalézací soud se navíc neřídí závazným stanoviskem Nejvyššího soudu a nepřípustně přezkoumává pravomocný rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 9. 2008 č. j. 5 C 399/93-2744.

6. Ministerstvo financí jakožto vedlejší účastník ve vyjádření uvedlo, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků (návrhu na určení lhůty k provedení úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích); k věci samé dále uvedlo, že jde o složitou věc propojenou s dalšími řízeními vedenými u téhož soudu, ve kterých se jedná o kompenzaci za spoluvlastnické podíly ke stejným stavbám jako v případě stěžovatelů. Proto ministerstvo navrhovalo spojení těchto věcí, avšak obvodní soud návrhu nevyhověl. Komplikovaná je rovněž věc vedená u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 399/93, v rámci které bylo vydáno několik rozhodnutí, jejichž některé výroky týkající se zaniklých staveb si navzájem odporují. Na délku řízení má rovněž vliv to, že stěžovatelé opakovaně podávali řadu stížností k různým institucím, které si k jejich posouzení vyžadovaly spis. Ministerstvo navrhlo ústavní stížnost zamítnout nebo odmítnout.

7. Za Obvodní soud pro Prahu 1 se vyjádřila soudkyně, která v současné době věc vyřizuje. Uvedla, že ve věci již rozhodovaly tři stupně soudní soustavy, věc je po skutkové stránce složitá, neboť stěžovatelé požadují kompenzaci za více než osmdesát zaniklých objektů, u nichž nebylo možné osobní prohlídkou zjistit jejich skutečný stav. S tím je spojen i velký počet námitek ministerstva k závěrům znaleckého posudku a jeho dodatku č. 1. S ohledem na výše uvedené je dosavadní délka řízení odpovídající složitosti sporu.

IV. Procesní podmínky

8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud se důkladně seznámil s ústavní stížností a shledal, že je opodstatněná; o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání, neboť v intencích § 44 věty první zákona o Ústavním soudu by od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci.

9. Námitku Ministerstva financí, že stěžovatelé nevyčerpali veškeré prostředky ochrany před podáním ústavní stížnosti, konkrétně nepodali návrh na určení lhůty k provedení úkonu podle § 174a odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích, Ústavní soud neshledal důvodnou. Stěžovatelé uvedený prostředek ochrany využili dne 20. 1. 2016, aniž by to vedlo k navrhovanému výsledku - vydání meritorního rozhodnutí v prvním stupni. Navíc stěžovatelé opakovaně podávali stížnosti na průtahy v řízení, avšak se stejným výsledkem jako v případě návrhu na určení lhůty k provedení úkonu. Je tedy zřejmé, že v dané věci jiné prostředky ochrany nejsou efektivní, a proto je ústavní stížnost přípustná.

V. Posouzení ústavní stížnosti

10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny. Ústavní soud se nezabývá porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud zároveň neznamená porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody [srovnej nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

11. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

12. Z judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 445/98 ze dne 12. 5. 1999 (N 73/14 SbNU 117)], konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [např. Kemmache proti Francii (1991), Philis proti Řecku (1997), Pélissier a Sassi proti Francii (1999), Punzelt proti České republice (2000), Bořánková proti České republice (2003)], vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba zvažovat okolnosti konkrétního případu, složitost věci, chování účastníků řízení, zejména pak stěžovatele, a korektnost postupu orgánů veřejné moci při projednávání věci.

13. Nepřiměřenou délkou řízení se Ústavní soud mnohokrát zabýval [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303) nebo sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)]. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Přijde-li spravedlnost pozdě, je to totéž, jako by byla odmítnuta. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu [k tomu srov. nález ze dne 23. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 1094/09 (N 209/54 SbNU 575)]. Při posuzování, zda bylo porušeno právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, není rozhodné, jakými konkrétními osobami vyřizujícími předmětnou agendu jsou průtahy zaviněné.

14. V nyní posuzované věci bylo řízení zahájeno dne 15. 4. 2009; předmětem řízení je finanční kompenzace za nemovitosti a věci movité, jež nemohly být vydány podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dne 26. 6. 2012 byla nalézacímu soudu posuzovaná věc vrácena s kasačním rozhodnutím soudu dovolacího. Za dobu trvání řízení se celkem třikrát změnila vyřizující soudkyně a byl vyžádán již druhý dodatek ke znaleckému posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně ohledně staveb, za které má být kompenzace poskytnuta. Ministerstvo spravedlnosti přiznalo dne 9. 9. 2016 k žádosti stěžovatelů každému zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.

15. Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou zejména pro celkovou délku řízení a postup obvodního soudu, který je neefektivní a nekoncentrovaný. V demokratickém právním státě nelze akceptovat stav, kdy stěžovatelé, domáhající se kompenzace křivd a nepravostí spáchaných komunistickým režimem, nemají za osm let ode dne podání žaloby pravomocné meritorní rozhodnutí. Je pravda, že v roce 2012 Nejvyšší soud vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení, nicméně, ani od té doby nebyl obvodní soud schopen věcně rozhodnout - tím bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu a rozhodnutí jejich věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Za tento stav odpovídá obvodní soud objektivně; v procesním postupu účastníků řízení nelze spatřovat znaky obstrukčního či právo zneužívajícího jednání.

16. Skutečnost, že se v průběhu řízení celkem třikrát změnila vyřizující soudkyně a nová soudkyně se musela opětovně seznámit s rozsáhlým spisovým materiálem, je sice pochopitelná, nelze ji však přičítat k tíži účastníků. Jak ostatně Ústavní soud opakovaně judikuje, je věcí státu, aby organizoval soustavu státních orgánů tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině byly respektovány. Odpovědnost státu za průtahy je objektivní a nelze se jí zprostit [k tomu blíže viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 188/06 ze dne 20. 12. 2006 (N 231/43 SbNU 609) a sp. zn. IV. ÚS 475/03 ze dne 22. 1. 2004 (N 7/32 SbNU 39)]. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudů a ostatních orgánů právem očekávají dodržování přiměřené doby řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 42/2 SbNU 35), nález sp. zn. IV. ÚS 466/97 ze dne 11. 3. 1998 (N 38/10 SbNU 251)]. Obsah právního řádu musí být stejně závazný pro občany i pro stát, a to nejen ve své abstraktní podobě, ale především konkrétně při výkonu soudní moci [usnesení sp. zn. II. ÚS 79/99 ze dne 10. 5. 1999 (v SbNU nepublikováno), nález sp. zn. IV. ÚS 193/03 ze dne 15. 10. 2003 (N 120/31 SbNU 85), nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (viz výše), vše dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Z tohoto hlediska jsou posuzovány též stížnosti podané proti České republice na průtahy řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku; nerespektování těchto požadavků by mohlo vést k mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003 a rozsudek ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003).

17. Ústavní soud rovněž uvádí, že nepřiměřená délka řízení nemusí být vždy způsobena pouze prostou nečinností rozhodujícího soudce či senátu. Někdy je celková délka řízení prodlužována i procesními úkony soudu, které jsou v celkovém kontextu řízení neefektivní a nekoncentrované. Soudkyně vyřizující danou věc by měla pečlivěji zvažovat provedení určitého procesního úkonu vzhledem k jeho potřebnosti pro řízení, stejně jako jeho vztahu k celkové délce řízení. Odročovat nařízená jednání není pravidlem, nýbrž výjimkou z obecného principu, že obecné soudy rozhodují věci zpravidla při jediném jednání (viz § 114a odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.). Je zřejmé, že posuzovaná věc je skutkově složitá, avšak nařízení jednání, které následně soud ještě před jeho konáním odročí (viz např. poslední odročení jednání ve věci), nelze považovat za procesní úkon, který je z pohledu ekonomie řízení nezbytný. Podobně též více než roční prodleva, během níž soud nejednal z důvodu rozhodování o znalečném (aniž by činil možné úkony v rámci přípravy jednání), nekonfrontace vyslýchaného znalce s připomínkami ministerstva ke znaleckému posudku při ústním jednání konaném dne 22. 6. 2016, či justiční "ping pong" ohledně spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 5 C 399/93 (posílání spisu se šestnácti krabicemi příloh z Brna do Prahy a zpět působí až tragikomicky, bylo-li možné požadovanou žalobu získat v elektronické podobě během několika minut), jistě nepřispěly k efektivitě řízení.

VI. Závěr

18. Ústavnísoud uzavírá, že Obvodní soud pro Prahu 1 porušil ústavně chráněné právo stěžovatelů na soudní ochranu a rozhodnutí soudu v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť se v řízení sp. zn. 24 C 137/2009 dopustil nepřiměřených průtahů tím, že vede řízení déle než osm let a po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 1001/2012-189 nebyl schopen za pět let rozhodnout věc samu, aniž by mu v tom bránil procesní postup účastníků řízení nebo jiné okolnosti posuzované věci.

19. Náklady řízení před Ústavnímsoudem si hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle § 62 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení. Stěžovatelka a) navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Jelikož je obvodní soud objektivně odpovědný za průtahy v řízení, se kterými jsou spojeny i náklady za zastoupení stěžovatelky a) v řízení o ústavní stížnosti, v němž byla úspěšná, a vzhledem k jejím osobním a majetkovým poměrům, Ústavní soud uložil obvodnímu soudu, aby zaplatil stěžovatelce a) na náhradě nákladů řízení 12 342 Kč (3 x 3 100 Kč, 3 x 300 Kč a DPH) podle § 9 odst. 4 písm. e) ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti, neboť v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 137/2009 došlo k nepřiměřeným průtahům, a tím k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu uložil obvodnímu soudu, aby nepokračoval v průtazích v řízení výše uvedené spisové značky, aby neprodleně jednal a po osmi letech řízení postupoval koncentrovaně, s nejvyšší možnou pozorností a vydal meritorní rozhodnutí.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru