Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 178/02Usnesení ÚS ze dne 07.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkDůkaz
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.178.02
Datum podání22.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

229/1991 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 178/02 ze dne 7. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 178/02

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Z. M., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 13 Cmo 59/2000-56, ze dne 19. 4. 2001, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 37 Cm 251/97-31, ze dne 23. 11. 1999,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku vrchního soudu, kterým byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby na určení existence pohledávky stěžovatele za úpadcem ve výši 342.319,- Kč.

Stěžovatel dále uvádí, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2001 (správně 15. 11. 2001), čj. 29 Odo 608/2001-72, odmítnuto jako nepřípustné. Lhůtu k podání ústavní stížnosti stěžovatel odvíjí od doručení tohoto usnesení, tj ode dne 27. 2. 2002.

Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního soudu v Praze), sp. zn. 37 Cm 251/97, Ústavní soud zjistil, že o dovolání stěžovatele bylo s ohledem na to, že rozsudek odvolacího soudu byl (ve shodě s bodem 15 hlavy prvé, části dvanácté zák. č.30/2000 Sb.) vydán po řízení, provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou, provedenou zák. č. 30/2000 Sb., Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto (v souladu s právní úpravou obsaženou v části dvanácté, hlavy první, bodu 17 o.s.ř.), podle dosavadních předpisů, tj. ve znění občanského soudního řádu, platného do 31. 12. 2000.

Vzhledem k tomu, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné, nejednalo se o situaci uvedenou v ust. § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., nebyly splněny podmínky ust. § 239 odst.1 a 2 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil a stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti nepodal a ani nebyly shledány vady řízení zakládající přípustnost dovolání dle ust. § 237 o.s.ř., bylo dovolání dle ust. § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto, jako nepřípustné.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 13 Cmo 59/2000-56, ze dne 19. 4. 2001, podaná k poštovní přepravě dne 21. 3. 2002, je podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání, neboť ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). Tímto posledním prostředkem ve stěžovatelově věci bylo odvolání, o němž odvolací soud rozhodl dne 19. 4. 2001, a které bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 31. 5. 2001. Proti pravomocnému rozhodnutí podal sice stěžovatel v zákonné lhůtě dovolání, to však bylo shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (např. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.Beck, sv. 6, usnesení č. 30, sp. zn. I. ÚS 213/96). V daném případě dovolání přípustné nebylo a stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu je proto podána po lhůtě stanovené zákonem, jinými slovy řečeno, věcně se znovu zabývat rozhodnutími soudů I. a II stupně by bylo možné pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání bylo shledáno jako protiústavní. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však ústavní stížností ani napadeno nebylo.

Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru