Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1775/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkbyt/výpověď
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1775.20.1
Datum podání25.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2308, § 2312, § 553


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1775/20 ze dne 18. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jiřího Roztočila, 2) Růženy Roztočilové a 3) Tomáše Roztočila, všech zastoupených JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 14, Podbořany, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2020 č. j. 26 Cdo 3111/2019-155 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019 č. j. 13 Co 27/2019-124, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti FARPOT s. r. o., sídlem Krouzova 3052/30, Praha 4 - Modřany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") dne 24. 5. 2017 se stěžovatelé jako žalobci domáhali určení neoprávněnosti výpovědi smlouvy o nájmu (dále též jen "smlouva") prostorů sloužících podnikání, umístěných na ulici B. (dále též jen "předmětné prostory"), s výpovědní dobou tři měsíce, kterou jim dala vedlejší účastnice jako žalovaná, a kterou obdrželi dne 31. 3. 2017. Obvodní soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 18 C150/2017-35 žalobu zamítl.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 27. 4. 2018 č. j. 13 Co 56/2018-60 napadený rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 18. 9. 2018 č. j. 18 C 150/2017-82 určil, že výpověď smlouvy o nájmu předmětných prostorů sloužících podnikání, s výpovědní dobou tři měsíce, kterou dala stěžovatelům vedlejší účastnice, je neoprávněná, a dále rozhodl o nákladech řízení.

5. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 4. 2019 č. j. 13 Co 27/2019-124 změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 18 C 150/2017-82 tak, že žalobu zamítl a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 25 716 Kč. Městský soud po doplnění dokazování zjistil, že vedlejší účastnice jako nájemce uzavřela se stěžovateli jako pronajímateli dne 30. 1. 2016 smlouvu o nájmu předmětných prostorů sloužících podnikání, nájem byl sjednán na dobu neurčitou a strany se mezi jiným dohodly, že smlouvu mohou vypovědět v šestiměsíční výpovědní době, bude-li však smluvní strana mít k výpovědi vážný důvod, bude výpovědní doba jen tříměsíční. Dne 27. 1. 2016 uzavřela vedlejší účastnice na dobu neurčitou s šestiměsíční výpovědní dobou smlouvu o obchodní spolupráci s obchodní společností Náš grunt s. r. o., která jí udělila právo provozovat - a to výhradně v předmětných prostorách - od 1. 2. 2016 prodejnu v rámci jejího konceptu, vedlejší účastnice se přitom zavázala, že nebude v prostorách vůči ní vyvíjet činnost mající konkurenční charakter, a to ani jeden rok po ukončení závazku. Dohodou ze dne 31. 3. 2017 vedlejší účastnice tuto spolupráci se společností Náš grunt s. r. o., ukončila, společnost se stala součástí obchodní společnosti SKLIZENO FOODS s. r. o., která již měla prodejnu v téže ulici a neměla zájem o další spolupráci. Výpovědí doručenou stěžovatelům dne 31. 3. 2017 vedlejší účastnice vypověděla předmětnou smlouvu, a to s tříměsíční výpovědní dobou, jako vážný důvod pro ukončení nájmu uvedla "změnu ve stavu vlastnické struktury obchodní společnosti Náš grunt s. r. o., jež je franšízorem společnosti jednatele provozujícího obchod v pronajímaných prostorách a neumožnění další podnikatelské činnosti". Dopisem ze dne 5. 4. 2017 zaslali stěžovatelé vedlejší účastnici námitky proti výpovědi, nesouhlasili s výpovědní dobou, měli za to, že vedlejší účastnice neměla pro výpověď vážný důvod, a proto měla být výpovědní doba šestiměsíční.

6. Městský soud v napadeném rozsudku shodně s obvodním soudem dovodil, že stěžovatelé uplatnili včas námitky proti výpovědi a rovněž včas podali žalobu na přezkum její oprávněnosti; za nesprávný však považoval jeho závěr, že vedlejší účastnice neměla k výpovědi vážný důvod. Měl za to, že za vážné důvody lze považovat výpovědní důvody uvedené v § 2308 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") nebo intenzitou s nimi srovnatelné. Vedlejší účastnice, která mohla v předmětných prostorách podnikat jen na základě smlouvy o obchodní spolupráci a byla vázána konkurenční doložkou ještě rok po jejím ukončení, tuto spolupráci ukončila, neboť došlo ke spojení obchodních společností Náš grunt s. r. o., a SKLIZENO FOODS s. r. o., a nadále nebyl zájem na tom, aby byly ve stejné ulici provozovány dvě prodejny jednoho podnikatelského subjektu. Městský soud uvěřil tvrzení vedlejší účastnice, že na ni byl vyvíjen nátlak, aby spolupráci ukončila a uzavřel, že vedlejší účastnice měla vážné důvody pro ukončení nájmu ve zkrácené výpovědní době a že její výpověď byla oprávněná.

7. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání. Namítali, že městský soud se nezabýval otázkou, zda musí být výpovědní důvod ve výpovědi formulován natolik určitě, aby měl adresát možnost již ze samotného textu výpovědi kvalifikovaně posoudit, jestli je výpověď oprávněná. Namítali, že vedlejší účastnice výpovědní důvod doplňovala a upřesňovala až v průběhu soudního řízení. Výpovědní důvod byl ve výpovědi uveden neurčitě, nemohli posoudit jeho vážnost a oprávněnost (§ 2312 občanského zákoníku), a to ani výkladem a patrně ani nejde o právní jednání (§ 553 odst. 1 občanský zákoník). Měli za to, že při neurčitě uvedeném výpovědním důvodu by neměl být aplikován § 553 odst. 2 občanského zákoníku, neboť by tím byl výrazně znevýhodněn adresát výpovědi. Výpovědní důvod navíc v době doručení výpovědi neexistoval, smlouva o ukončení spolupráce byla podepsána až následně. Dále namítali, že závěr městského soudu o vážnosti výpovědního důvodu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, poukázali přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. 26 Cdo 1811/2018. Vytýkali městskému soudu, že dostatečně nezkoumal, zda vedlejší účastnice byla nucena ukončit smlouvu o obchodní spolupráci dohodou a nemohla pokračovat v podnikání. Měli za to, že ani nešlo o "totožné" prodejny, vedlejší účastnice mohla rovněž výrazně změnit sortiment prodeje. Vedlejší účastnice při uzavření smlouvy znala obsah smlouvy o spolupráci, možnost ukončení nájmu však na její obsah nijak nevázala, ani je o ní neinformovala.

8. V záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů podle § 243d odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zamítl, neboť je shledal přípustným, ale nedůvodným, když dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu je správný. Nejvyšší soud poukázal na to, že v dané věci ze skutkových zjištění plyne, že vedlejší účastnice ve výpovědi uvedla důvody (změnu ve stavu vlastnické struktury obchodní společnosti Náš grunt s. r. o., jež je franšízorem společnosti jednatele provozujícího obchod v pronajímaných prostorách a neumožnění další podnikatelské činnosti), které považovala za vážné, a uvedla, že s ohledem na tyto důvody nájem vypovídá s tříměsíční výpovědní dobou. Takové vylíčení považoval Nejvyšší soud za dostatečně určité, umožňující stěžovatelům i soudu posoudit, zda jde o vážné důvody podle § 2312 občanského zákoníku. Nejvyšší soud stěžovatelům přisvědčil, že z textu smlouvy nevyplývá její provázanost se smlouvou o spolupráci, to však nevylučuje, že tato skutečnost byla známá oběma stranám, ač se v samotném textu smlouvy neprojevila. Protože při výkladu právních jednání je třeba podle § 556 občanského zákoníku upřednostnit před výkladem jen podle písemného projevu (užitých slov) skutečnou vůli jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017), je nezbytné se při zkoumání vážnosti důvodů, které vedlejší účastnici vedly k výpovědi předmětné smlouvy, zabývat i tím, co bylo stranám při uzavření předmětné smlouvy známo o spolupráci vedlejší účastnice se společností Náš grunt s. r. o., a o podmínkách této spolupráce. Protože důsledkem zjištění, že důvody, které vedly k výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání, nebyly vážné, je jen prodloužení výpovědní doby, nikoliv neplatnost výpovědi jako celku, má sice závěr, zda oběma stranám byla při uzavření smlouvy známa její provázanost se smlouvou o spolupráci, význam pro (ne)existenci vážnosti důvodů, pro něž byla smlouva vypovězena, podle Nejvyššího soudu však není důvod zabývat se tím v řízení o přezkumu oprávněnosti výpovědi podle § 2314 občanského zákoníku.

II.

Argumentace stěžovatelů

9. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že výpovědní důvod výslovně uvedený ve výpovědi je z hlediska možnosti posouzení jeho oprávněností jako důvodu vážného podle § 2312 ve spojení s § 2308 občanského zákoníku neurčitý a patrně ani nejde o právní jednání (§ 553 odst. l občanského zákoníku).

10. Stěžovatelé neměli možnost spolehlivě posoudit, zda ve výpovědi uvedený důvod je důvodem vážným, který zakládá právo na zkrácení výpovědní doby na tři měsíce, a to ani výkladem. Bylo-li by možné uvádět výpovědní důvod tak neurčitě, jak učinila vedlejší účastnice, a až mnohem později důvod upravovat a rozvádět, neměl by adresát výpovědi žádnou právní jistotu, jak se má vůči výpovědi zachovat.

11. Stěžovatelé se domnívají, že výpověď, resp. výpovědní důvod musí být formulován způsobem natolik určitým, aby měl adresát výpovědi možnost již ze samotného textu výpovědi kvalifikovaně posoudit, zda výpověď je či není oprávněná. Podle stěžovatelů v případě neurčitosti výpovědního důvodu neměl by být aplikován § 553 odst. 2 občanského zákoníku, neboť v opačném případě by byl adresát výpovědi významně znevýhodněn vůči vypovídajícímu, který by výše uvedeným způsobem mohl postupovat i záměrně a účelově, s cílem znemožnit adresátu výpovědi správnou právní reakci.

12. Stěžovatelé se domnívají, že umožňuje-li občanský zákoník nájemci ukončit nájemní vztah ze smlouvy o nájmu prostorů sloužících podnikání z vážných důvodů v kratší, tříměsíční výpovědní době, a umožňuje-li zákon pronajímateli, aby se proti takové výpovědi bránil námitkami a soudní žalobou, musí mít možnost již z obsahu samotné výpovědi poznat, zda jsou v konkrétním případě dány či nikoliv tzv. vážné důvody opravňující nájemce k využití ustanovení o zkrácené výpovědní době. Soudy by tedy měly od nájemce vyžadovat, aby byl obsah takové výpovědi nájmu natolik určitý (z hlediska existence vážného důvodu k výpovědi nájmu ve zkrácené tříměsíční výpovědní době), aby se mohl pronajímatel kvalifikovaně rozhodnout, zda se má či nemá proti výpovědi bránit soudní cestou. Připustily-li však soudy, aby mohla vedlejší účastnice až v průběhu soudního řízení původně neurčitě formulovaný výpovědní důvod upřesňovat a doplňovat, ocitli se stěžovatelé v nerovném postavení vůči vedlejší účastnici.

13. V důsledku neurčitosti výpovědního důvodu uvedeného ve výpovědi vedlejší účastnice stěžovatele vystavila riziku, že jejich případná žaloba o neoprávněnost výpovědi může být neúspěšná (se všemi negativními důsledky pro stěžovatele, tj. například jimi zbytečně vynaložené náklady související s podáním žaloby a s povinností nahradit náklady řízení vedlejší účastnice). Stěžovatelé mají za to, že v důsledku uvedeného postupu soudů byla významným způsobem zvýhodněna vedlejší účastnice na úkor stěžovatelů, když soudy tolerovaly neurčitost výpovědního důvodu uvedeného ve výpovědi nájmu a umožnily vedlejší účastnici až dodatečně specifikovat původně neurčitě formulovaný výpovědní důvod.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].

18. V posuzované věci městský soud dovodil, že vedlejší účastnice měla v souladu s § 2308 občanského zákoníku vážné důvody pro ukončení nájmu ve zkrácené výpovědní době a že její výpověď byla oprávněná. Vedlejší účastnice, která mohla v předmětných prostorách podnikat jen na základě smlouvy o obchodní spolupráci a byla vázána konkurenční doložkou ještě rok po jejím ukončení, tuto spolupráci ukončila, neboť došlo ke spojení obchodních společností Náš grunt s. r. o., a SKLIZENO FOODS s. r. o., a nadále nebyl zájem na tom, aby byly ve stejné ulici provozovány dvě prodejny jednoho podnikatelského subjektu, přičemž městský soud uvěřil tvrzení vedlejší účastnice, že na ni byl vyvíjen nátlak, aby spolupráci ukončila. I když z textu smlouvy přímo nevyplývá její provázanost se smlouvou o spolupráci, nevylučuje to, že tato skutečnost byla známá oběma stranám, ačkoli se v samotném textu smlouvy neprojevila, jak výstižně poukázal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí. Při zkoumání vážnosti důvodů, které vedlejší účastnici vedly k výpovědi předmětné smlouvy, je totiž nutné se zabývat i tím, co bylo stranám při uzavření předmětné smlouvy známo o spolupráci vedlejší účastnice se společností Náš grunt s. r. o., a o podmínkách této spolupráce. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

19. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně oprávněnosti výpovědi z nájmu předmětných prostorů, kterou jim dala vedlejší účastnice, resp. délky výpovědní doby. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu a městského soudu. Závěr městského soudu, potvrzený Nejvyšším soudem, že vedlejší účastnice měla vážný důvod pro ukončení nájmu ve zkrácené výpovědní době a že její výpověď byla oprávněná, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

20. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru