Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1760/15 #1Usnesení ÚS ze dne 18.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpozemek
osoba/oprávněná
Pozemkový úřad
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1760.15.1
Datum podání12.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 21


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1760/15 ze dne 18. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti 1) Jana Holubce a 2) Václava Picky, zastoupených JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem Buzulucká 6, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 130/2015-562 ze dne 17. 3. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 32/2012-412 ze dne 21. 5. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 16 C 490/2003-336 ze dne 22. 9. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí v jimi označených částech, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé vyzvali jako oprávněné osoby povinnou osobu k vydání nemovitého majetku (pozemků) dle zákona číslo 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha, rozhodlo, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky požadovaného nemovitého majetku (rozhodnutí PÚ 6350/92 ze dne 10. 10. 2003), neboť kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem 1) a právními předchůdci stěžovatele 2), na straně jedné, a státem, na straně druhé, na jejichž základě k převodu pozemků na stát došlo, nebyly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, jak předpokládá § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí žalobu, přičemž Obvodní soud pro Prahu 5 jim částečně vyhověl (výrok I.) a v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parcelní číslo X/1, 2, 3, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, v katastrálním území Košíře, na listu vlastnictví č. Y, a to v případě stěžovatele 1) ideálních 8/40 k celku, v případě stěžovatele 2) ideálních 7/40 k celku. Ve zbylé části (výrok II.), ve které se stěžovatelé domáhali též dalších podílů jiných oprávněných osob na základě argumentu tzv. přirůstání podílů dle § 21 zákona o půdě, nalézací soud žalobu zamítl, neboť v posuzovaném případě měl za prokázané, že nároky na další podíly jinými osobami uplatněny byly, ovšem neúspěšně, na což se § 21 zákona o půdě nevztahuje. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil vpředu citovaným rozsudkem ve výroku I. tak, že žalobu na určení vlastnictví zamítl. Ve výroku II., kterým byly zbylé nároky nalézacím soudem zamítnuty, byl rozsudek jako věcně správný potvrzen. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 127/2013-493 ze dne 12. 3. 2013 zamítl v části týkající se změny rozhodnutí soudu prvého stupně (výrok I.) a odmítl v části týkající se potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně (výrok II.).

Proti výše uvedeným rozhodnutím podali stěžovatelé ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, tak, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu v celém rozsahu zrušil, jakož i zrušil výrok I. a na něj navazující akcesorické výroky rozsudku odvolacího soudu. Ve zbývající části (tj. co do výroků II. rozsudků nalézacího i odvolacího soudu) Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost. Poté rozhodl Nejvyšší soud o dovolání směřující pouze proti nálezem nedotčenému meritornímu výroku II. rozsudku soudu druhé stolice a v záhlaví citovaným usnesením je dle § 243b odst. 5 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012 jako nepřípustné odmítl.

Proti novému rozhodnutí Nejvyššího soudu, výrokům II. až V. rozsudku Městského soudu v Praze a výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé tvrdí, že soudy všech stupňů postupovaly v této věci nesprávně, když neuznaly nárok žalobců přesahující rozsah 8/40 u stěžovatele 1) a 7/40 u stěžovatele 2) podle ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. o přirůstání podílů, aniž by byly braly v potaz skutečnost, že poté, co nároky vedlejších účastnic pro včasné nepodání žaloby proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy zanikly, bylo nutné na "volné podíly" pohlížet ve smyslu ustanovení § 21 citovaného zákona stejně, jako kdyby na ně žádné oprávněné osoby žádný nárok neuplatnily. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí ve vymezeném rozsahu zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nejprve pokládá za nutné podotknout, že jednak ústavní stížnost směřuje proti akcesorickým výrokům rozsudku odvolacího soudu, které však byly výše zmíněným nálezem Ústavního soudu zrušeny (výrok III. nálezu), a proto není v tomto rozsahu ústavní stížnost projednatelná, jednak směřuje proti meritorním výrokům II. jak rozsudku nalézacího, tak i rozsudku odvolacího, které však stěžovatelé napadli již předchozí ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 1550/13, kterou v této části Ústavní soud předmětným nálezem jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to s odůvodněním, že argumentace jak nalézacího, tak odvolacího soudu je dostatečná, a z hlediska ústavněprávního jí nelze vytknout jakoukoli interpretační libovůli, pakliže na jejím základě soudy dovodily, že byl-li nárok jinými restituenty uplatněn, byť neúspěšně, nelze § 21 zákona o půdě aplikovat.

Stěžovatelé tak de facto skrze procesní prostor, který se jim po vydání nového rozhodnutí Nejvyššího soudu naskytl, usilují o revizi tohoto závěru Ústavního soudu, což, jak dal ostatně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi najevo, neznamená, že "se takovýmto podáním vytváří pro stěžovatele procesní prostor, aby se mohl novým rozhodnutím Ústavního soudu v téže věci domoci přehodnocení podle jeho názoru nesprávných právních závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho původním usnesení v té samé věci. V této souvislosti přitom neobstojí ani poukaz stěžovatele na to, že senát Ústavního soudu je podle § 23 zákona o Ústavním soudu vázán jen právním názorem vysloveným v nálezu, a tedy a contrario se může od právního názoru vysloveného v usnesení odchýlit. Tento postup totiž lze použít jen v případě, že senát Ústavního soudu posuzuje jinou věc, na kterou by však s ohledem na její skutkové okolnosti měly být vztaženy právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu, od něhož se chce tento senát odchýlit, nikoliv však tehdy, je-li předmětem přezkumu ta samá konkrétní věc. Nemožnost takovéhoto přehodnocení totiž vyplývá z nepřípustnosti opravného prostředku (odvolání) jak proti nálezům (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), tak proti usnesením Ústavního soudu (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)" (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 625/11 ze dne 14. 7. 2011, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz).

K relevantnímu přezkumu tak zůstává způsobilé toliko napadené usnesení dovolacího soudu, na němž však Ústavní soud ničeho ústavně nekonformního neshledává. V nálezu sp. zn. I ÚS 1550/13 totiž Ústavní soud co do odmítnutí dovolání stěžovatelů Nejvyššímu soudu vytkl, že "pouze lakonicky a rekapitulací zákonných důvodů přípustnosti dovolání konstatuje, že neshledal ‚u této části dovolání dovolatelů přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (kterého tu bylo třeba použít ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu), neboť tu dovolací soud neshledal, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo spornou právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která by konkrétně byla v některých případech řešena rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem'" (sub C/25). Ústavní soud pak ke zrušení tehdejšího rozsudku Nejvyššího soudu v této části přikročil "z důvodu absence byť minimálního věcného zdůvodnění tohoto odmítnutí". Zbývá tedy posoudit, zda Nejvyšší soud ve svém novém rozhodnutí požadavkům na dostatečné odůvodnění dostál a zda tedy svůj původní přístup napravil. Z odůvodnění nyní napadeného usnesení plyne, že se tak stalo.

Nejvyšší soud uvedl, že k výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil s tím, že je aplikuje v situacích, kdy nárok nebyl v zákonem stanovené lhůtě (a postupem jím předepsaným) uplatněn jinou (spolu)oprávněnou osobou na téže úrovni, pokládaje ovšem přitom vždy za relevantní zjištění, že další oprávněné osoby, přicházející v úvahu, nepodaly výzvu k vydání věci před uplynutím zákonem stanovené lhůty. Nejvyšší soud pak odkázal na řadu svých judikátů, z nichž tyto závěry vyplývají. Protože stěžovatelé pro sebe nárokují i podíly, které v zákonem stanovené lhůtě uplatnily jiné oprávněné osoby, o jejichž nárocích již bylo takto i rozhodnuto, dovolací soud uzavřel, že Městský soud v Praze vyřešil právní otázku v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou, a proto bylo namístě dovolání jako nepřípustné odmítnout. Tento výklad, jakož i další argumentace Nejvyššího soudu, již požadavky na dostatečné ústavně konformní odůvodnění zjevně splňuje.

Za daných okolností tak Ústavní soud důvod k zásahu neshledal, a tudíž ústavní stížnost v části směřující proti akcesorickým výrokům Městského soudu v Praze odmítl za přiměřené aplikace § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný, ve zbývající části ji pak odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru