Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 176/96Nález ÚS ze dne 10.10.1996K principu rovnosti v právech ve vazbě na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
Věcný rejstříkhmotné zabezpečení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 102/6 SbNU 239
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.176.96
Datum podání01.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

1/1991 Sb., § 13 odst.1, § 17 odst.5, § 14 odst.1, § 17 odst.6, § 1, § 12 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 176/96 ze dne 10. 10. 1996

N 102/6 SbNU 239

K principu rovnosti v právech ve vazbě na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti J.F., bytem D., zastoupeného JUDr. F. P., advokátem se

sídlem v P. , proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 26. 4.

1996, sp. zn. 38 Ca 114/95, za účasti Městského soudu v P., jako

účastníka řízení, a za účasti Ministerstva práce a sociálních věcí

- Správy služeb zaměstnanosti, jako vedlejšího účastníka,

takto:

Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 26. 4. 1996, sp. zn. 38 Ca

114/95, a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze

dne 17. 2. 1995, zn. 44/601/4605/3.2.1995, sezrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 1996 se

stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v P. ze dne

26. 4. 1996, sp. zn. 38 Ca 114/95, kterým byla zamítnuta jeho

žaloba na zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí

ČR ze dne 17. 2. 1995, zn. 44/601/4605/3.2.1995. Tímto rozhodnutím

byla stěžovateli odmítnuta výplata hmotného zabezpečení před

nástupem do zaměstnání. Tento závěr odůvodnil správní orgán

a následně i soud tím, že stěžovatel sice formálně splňuje

podmínku pro přiznání hmotného zabezpečení, avšak poněvadž jeho

poslední zaměstnání bylo v cizině, bylo by možné hmotné

zabezpečení poskytnout pouze tehdy, pokud by byl účasten

sociálního zabezpečení v ČR. S tímto názorem stěžovatel

nesouhlasí, když podle jeho názoru pojem předchozí zaměstnání ve

smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. nepochybně vyjadřuje, že

všechna zaměstnání předcházející žádosti o zprostředkování

zaměstnání se z hlediska naplnění doby tímto ustanovením

požadované sečítají, zatím co pojem "poslední" zaměstnání užitý

v § 17 tohoto zákona znamená určení toho z předcházejících

zaměstnání, které se stává základem pro výpočet dávky. Podle

názoru stěžovatele soud vůbec nevysvětlil, proč nemůže obstát

tvrzení žaloby, že relevantním posledním zaměstnáním, ze kterého

je třeba výpočet provést, je to zaměstnání, ve kterém byl

stěžovatel naposledy účasten sociálního zabezpečení v ČR.

Stěžovatel chápe dobu, v níž své právo může uplatnit (§ 13 odst.

1 cit. zákona) jako jakousi " ochrannou lhůtu", ve které, podá-li

žádost musí mu být hmotné zabezpečení přiznáno. Postup správních

orgánů i soudu považuje za diskriminační, neboť ve svých

důsledcích omezuje právo občana svobodně si zvolit zaměstnání,

a to i v cizině. Dochází tak k porušení ústavního principu

rovnosti, neboť zde není žádný veřejný zájem na tom, aby občan,

který místo toho, aby zůstal nezaměstnaným si najde zaměstnání

v cizině byl v důsledku toho v podstatně nepříznivějším postavení

nežli ten, kdo zůstane doma.

Ze všech výše uvedených důvodů je stěžovatel toho názoru, že

městský soud tím, že se ztotožnil s diskriminačním výkladem

správního orgánu, porušil čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní

princip rovnosti v právech zakotvený v čl. 1 Listiny. V tomto

směru se dovolává stěžovatel též nálezu Ústavního soudu, sp. zn.

II. ÚS 135/93, který byl publikován pod č. 43, svazek 2, Sbírky

nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Ve vyjádření Městského soudu v P., které si Ústavní soud

vyžádal k podané ústavní stížnosti, se uvádí zejména, že soud na

daný případ řádně aplikoval příslušná ustanovení zákona

o zaměstnanosti a své rozhodnutí řádně odůvodnil, včetně toho,

z jakých důvodů neshledal porušení ústavního principu rovnosti

občanů ani omezení práva občana zvolit si zaměstnání v cizině.

Bylo zcela na vůli stěžovatele, aby si po dobu zaměstnání v cizině

zajistil účast na sociálním zabezpečení v České republice, neboť

takový postup právní úprava umožňuje. Pokud tak neučinil, nemohlo

mu být zabezpečení přiznáno, neboť nebyl dán základ, ze kterého by

mohlo být vypočteno. Ve vyjádření se dále uvádí, že šlo jen

o posouzení právní otázky a proto nebylo nutné nařizovat jednání.

Ve vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí - Správy

služeb zaměstnanosti se uvádí, že v § 17 odst. 5 zákona č. 1/1991

Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 1995, je upraven

postup ke stanovení výše hmotného zabezpečení v případě, že

poslední zaměstnání uchazeče je vykonáváno v cizině. Podmínkou je

souběžná účast na důchodovém zabezpečení v ČR a základem výpočtu

je +průměrný vyměřovací základ za posledních 12 kalendářních měsíců

pro účely sociálního zabezpečení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel

nebyl po dobu výkonu zaměstnání v cizině účasten na důchodovém

zabezpečení v ČR, nebylo mu možno přiznat hmotné zabezpečení pro

absenci základu k jeho výpočtu, přesto, že splnil podmínku celkové

doby předchozího zaměstnání. Posledním zaměstnáním nemůže být

jiné, nežli to, které bezprostředně časově předchází podání

žádosti o zprostředkování zaměstnání. Zákonná úprava je odvozena

z principu pojištění a plateb, které občan uhradil s cílem

zabezpečit se při řešení určité sociální události - v tomto

případě nezaměstnanosti. Z těchto důvodů vedlejší účastník

nepovažuje tvrzení o nerovnosti za oprávněné.

Ústavní soud si kromě výše uvedených vyjádření účastníka

řízení a vedlejšího účastníka vyžádal též spis Městského soudu

v P., vedený pod sp. zn. 38 Ca 114/95, a seznámil se podrobně

s jeho obsahem.

Po posouzení všech výše uvedených skutečností a vyjádření

dospěl Ústavní soud k názoru, že návrh je důvodný. Východiskem pro

řešení věci je především smysl a účel zákona č. 1/1991 Sb.,

o zaměstnanosti, ve znění platném do 31. 12. 1995 (dále jen

"zákon"), přičemž ne vždy musí nutně být tento smysl a účel

výslovně vyjádřen přímo v zákonném textu. Podle § 1 odst. 1 tohoto

zákona se právem na zaměstnání rozumí též právo na hmotné

zabezpečení před nástupem do zaměstnání a při ztrátě zaměstnání.

Přitom odst. 3 tohoto paragrafu výslovně stanoví, že občan má

právo svobodně si zvolit své zaměstnání na území ČR nebo

v zahraničí. Obecné podmínky pro nárok na hmotné zabezpečení jsou

pak stanoveny v § 12 odst. 1 zákona, který stanoví, že uchazeči

o zaměstnání, kterému do sedmi dnů od podání žádosti není

zprostředkováno vhodné zaměstnání nebo zabezpečena možnost

rekvalifikace, se poskytne hmotné zabezpečení. Bližší podmínky pak

stanoví § 13 odst. 1, který nárok na hmotné zabezpečení podmiňuje

tím, že uchazeč splňuje podmínku celkové doby předchozího

zaměstnání v délce alespoň 12 měsíců v posledních třech letech

před podáním žádosti o zprostředkování zaměstnání. Tuto podmínku

stěžovatel splňoval. Okolnosti vylučující nárok jsou pak stanoveny

v § 14 odst. 1 zákona, přičemž výpočet zde uvedený je nesporně

výpočtem taxativním. Žádný z těchto důvodů u stěžovatele dán

nebyl. Jednoznačně lze tedy dovodit, že stěžovatel měl právo na

hmotné zabezpečení podle cit. zákona.

Obě napadená rozhodnutí jsou postavena na konstrukci, že

stěžovateli sice nárok zřejmě vznikl, musel by však být přiznán

v nulové výši, neboť jej není z čeho vyčíslit. Tento názor

odvozují z § 17 odst. 5 zákona, v tehdy platném znění, podle

kterého u uchazeče o zaměstnání, který své poslední zaměstnání

vykonával v cizině a byl v této době účasten důchodového

zabezpečení v České republice, se při stanovení výše hmotného

zabezpečení vychází z průměrného vyměřovacího základu pro účely

sociálního zabezpečení za posledních 12 měsíců. Toto ustanovení

chápou obě rozhodnutí tak, že pokud stěžovatel vykonával své

poslední zaměstnání v cizině, avšak nebyl účasten sociálního

zabezpečení v ČR, zabezpečení mu nenáleží. Tento názor Ústavní

soud nesdílí. Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel v takových

případech vyloučit uchazeče o zaměstnání z hmotného zabezpečení,

pak by to nepochybně učinil výslovně v ustanovení § 14, kam by

takový vylučovací důvod systémově náležel. Všechna ustanovení §

17 zákona jsou pouze ustanoveními o výpočtu dávek. Tato ustanovení

jsou řazena obvyklou legislativní technikou, tedy od způsobu

výpočtu v případech obvyklých, k výpočtům v případech zvláštních.

Pro občany, kteří splňovali obě kumulativní podmínky, tj.

pracovali v cizině a byli v té době účastni důchodového

zabezpečení v ČR, stanovil zákon v § 17 odst. 5 jiný základ pro

výpočet nároku, pokud takový stav trval nejméně 12 měsíců.

Jestliže takový stav trval po dobu kratší, pak se podle dříve

platného ustanovení § 17 odst. 6 použil tzv. fiktivní výdělek.

Ústavní soud za tohoto legislativního stavu považuje interpretaci,

která vylučuje z nároku na hmotné zabezpečení právě jen občany,

kteří pracovali v cizině, avšak nebyli účastni důchodového

zabezpečení v ČR, za diskriminující.

Z hlediska principu rovnosti, jehož jádro v dané věci spočívá

v akceptovatelnosti odlišného zacházení s těmi, kdo jinak splňují

základní podmínku pro vznik nároku, je zřejmě jedině přijatelný

takový výklad, že pro osoby, které pod režim speciálního

ustanovení § 17 odst. 5 nespadají, se použije režim obecný. Pro

takový výklad svědčí i celý smysl zákona, zejména pak již zmíněné

ustanovení § 13 odst. 1, které by jinak ztrácelo v některých

případech jakýkoli význam. Jinak řečeno - jestliže občan splňuje

obecné podmínky stanovené zákonem pro hmotné zabezpečení, musí mu

být toto zabezpečení poskytnuto, ať již je výše tohoto zabezpečení

stanovena podle ustanovení zvláštních či podle ustanovení

obecných. Z těchto důvodů považuje Ústavní soud interpretaci

použitou v napadených rozhodnutích za rozpornou s principem

rovnosti v právech, který vyplývá z čl. 1 Listiny základních práv

a svobod, a proto obě rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. října 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru