Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1759/11 #2Usnesení ÚS ze dne 06.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
dovolání/otázka zásadního právního významu
Policie České republiky
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1759.11.2
Datum podání14.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13 odst.1

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1759/11 ze dne 6. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky INSTALAČNÍ MATERIÁL-HERMAN, s.r.o., se sídlem ve Vyškově, Masarykovo nám. 391/44, zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4422, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4192/2010-76 ze dne 11. května 2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 209/2010-64 ze dne 21. června 2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s poukazem na porušení práva na spravedlivý proces a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 88/2008 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro prahu 2 rozsudkem č. j. 20 C 88/2008-44 ze dne 28. ledna 2010 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení částky 202.000,- Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 209/2010-64 ze dne 21. června 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 4192/2010-76 ze dne 11. května 2011 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu dovolacího nákladů řízení

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20C 88/2008 domáhala po žalované náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Dne 28. července 2004 podala stěžovatelka zastoupená jednatelem S. H. na obvodní oddělení Policie ČR ve Vyškově trestní oznámení k prošetření odcizení částky 202.000,-Kč z majetku stěžovatelky. Z podnětu tohoto oznámení prováděla Policie šetření ve smyslu ustanovení § 158 trestního řádu, které ukončila dne 6. října 2004 vydáním usnesení o odložení věci s tím, že se nepodařilo ustanovit osobu možného pachatele trestného činu.

Postup Policie ČR při prošetřování skutečností uvedených v trestním oznámení stěžovatelky považuje stěžovatelka za nesprávný a v důsledku tohoto postupu nebyl podle stěžovatelky zjištěn pachatel předmětného trestného činu. Stěžovatelka pak nemohla v adhezním či jiném řízení uplatnit po pachateli škodu ve výši odcizené hotovosti 202.000,-Kč. Nesprávný úřední postup Policie je pak podle stěžovatelky kauzálně spjatý se vznikem škody stěžovatelce ve výši 202.000.- Kč.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně a odvolacího soudu, podle kterého v dané věci nebyl naplněn předpoklad pro náhradu škody spočívající v nesprávném rozhodnutí nebo nesprávném úředním postupu odůvodněný tím, že stížnost stěžovatelky proti postupu Policie ČR byla státním zástupcem zamítnuta a usnesení o odložení věci nebylo zrušeno. Dále pak stěžovatelka nesouhlasí též se závěrem, podle kterého neexistuje příčinná souvislost mezi postupem Policie ČR a vznikem škody stěžovatelce, neboť škoda vznikla stěžovatelce v důsledku trestného činu neznámé osoby, a nikoli v důsledku postupu Policie ČR.

Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že v řízení u odvolacího soudu došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud podle stěžovatelky nedal stěžovatelce, která se chtěla vedle svého právního zástupce vyjádřit k dokazování a k právní stránce věci, k tomuto vyjádření prostor. Na závěr jednání se k věci vyjádřil právní zástupce stěžovatelky s tím, že stěžovatelka sama, jednající jednatelem S. H., k věci taktéž podá své vyjádření. Předtím však senát rozhodl, že se uchýlí k poradě a za tím účelem jednání na pět minut přerušil. Senát podle stěžovatelky ani náznakem nesdělil, že se tak týká porady za účelem vyhlášení rozhodnutí. Po návratu do jednací síně soud okamžitě vyhlásil rozsudek a sdělil podstatné body odůvodnění svého rozhodnutí, načež jednání ukončil. Tím odvolací soud odňal stěžovatelce právo se ve věci vyjádřit. Kdyby senát soudu oznámil, že přerušuje jednání za účelem porady a následného vyhlášení rozhodnutí, byl by jeho postup správný. Postup soudu však podle stěžovatelky pouze účastníky navedl k názoru, že se soud chce poradit o dalším procesním postupu, který však nebude mít bezprostředně za následek vyhlášení rozsudku.

Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že postupoval nesprávně, když dovolání odmítl z důvodu, že stěžovatelka v dovolání, jehož přípustnost odvozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nepředložila otázku zásadního právního významu. Otázka zásadního právního významu byla v dovolání podle stěžovatelky vymezena, a to na str. 2 v posledním odstavci podaného dovolání, ve kterém navrhovatel uvádí, že touto otázkou je, zda vůbec je možné se účelně bránit proti postupu policie, která zničí důkazy a zda má občan v takovém případě právo domáhat se nároků z titulu náhrady škody jakožto oběť trestného činu vůči státu. Není tak pravdou, že by otázka zásadního právního významu nebyla v dovolání vymezena. Pokud se však dovolací soud domníval, že nebyla vymezena zcela podle jeho představ, pak neměl bez dalšího vydat rozhodnutí, které dovolání odmítá právě pro tuto okolnost. Pro dovolací řízení platí ustanovení § 209 občanského soudního řádu, které klade soudu povinnost postarat se o odstranění případných vad ve včas podaném dovolání. Teprve nezdaří-li se mu vady odstranit, může takové dovolání být odmítnuto. V tomto případě, pokud dovolací soud spatřoval vadu v tom, že nebyla zcela dle jeho představ vymezena otázka zásadního právního významu, měl tyto vady vytknout stěžovateli a dát mu prostor pro opravu. Dovolací soud podle stěžovatelky zjevně porušil právo na spravedlivý proces, když nepostupoval v souladu s procesním předpisem a své rozhodnutí založil na ne zcela objektivní vadě podání, která však mohla být v řízení, kdyby dovolací soud aktivně postupoval, odstraněna, a to lepší konkretizací otázky zásadního právního významu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Ústavní soud se zabýval nejprve námitkou stěžovatelky směřující proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud přezkoumal stěžovatelkou podané dovolání a ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v podaném dovolání nevymezila otázku zásadního právního významu, která by mohla otevřít prostor k dovolacímu přezkumu. Stěžovatelka v dovolání uvádí vícero námitek, které se ve většině shodují s jejími námitkami odvolacími, nicméně předmětnou otázku zásadního právního významu, byť se na ni odvolává, nevymezuje, a to ani v posledním odstavci na straně 2. předmětného dovolání. Tuto otázku stěžovatelka formuluje až v ústavní stížnosti, avšak podle náhledu Ústavního soudu položení této otázky ze stěžovatelkou podaného dovolání nevyplývá. Formulace otázky zásadního právního pak podle občanského soudního řádu nepatří mezi náležitostí dovolání, a to ani dovolání, jehož přípustnost je vyvozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Otevření dovolacího přezkumu však předložení této otázky předpokládá a je pouze na dovolateli, který navíc musí být ze zákona zastoupen advokátem, aby tuto otázku předložil. Pokud tak neučiní, je nutno důsledky přičítat k jeho tíži. Ústavní soud tak stran v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil.

Právě uvedený závěr je pak rozhodující pro posouzení zbývajícího rozsahu ústavní stížnosti.

Dovolací soud stěžovatelčino dovolání usnesením odmítl proto, že stěžovatelka v něm neformulovala právní otázku, jejíž zásadní právní význam by mohl Nejvyšší soud hodnotit, a neotevřela tak prostor pro dovolací přezkum. Jelikož se se závěry Nejvyššího soudu o této skutečnosti nezbývá než ztotožnit, Ústavní soud konstatuje, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu.

Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tímto posledním procesním prostředkem bylo v záhlaví citované rozhodnutí odvolacího soudu, a lhůta k podání ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet od doručení tohoto rozhodnutí. Na případ stěžovatelky totiž nelze za výše popsané situace aplikovat beneficium ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, které stanoví počítání lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (jelikož Nejvyšší soud neměl prostor k úvaze, zda dovolání stěžovatelky připouští).

Byla-li ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, dne 13. června 2011, stalo se tak ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, doručeného právnímu zástupci stěžovatelky dne 30. července 2010, zjevně opožděně.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zčásti zjevně neopodstatněnou a zčásti podanou po lhůtě stanované k jejímu podání dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru