Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1755/12 #2Nález ÚS ze dne 08.01.2013Rozhodování o povolení vydání k trestnímu stíhání do Gruzie (extradice cizince)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro nepříslušnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/zákaz mučení a ponižu... více
Věcný rejstříkazyl
cizinec
extradice
trestní stíhání
PoznámkaNálezu IV. ÚS 1755/12 z 8. 1. 2013 předchází usnesení III. ÚS 2816/11 z 27. 10. 2011;
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 4/68 SbNU 75
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.1755.12.2
Datum vyhlášení16.01.2013
Datum podání11.05.2012
Napadený akt

rozhodnutí jiné

zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 400b/5

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

143/1988 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb., čl. 7 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 3, #0 čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 399 odst.1, § 397, § 400b odst.5, § 393


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při rozhodování o povolení vydání osoby k výkonu trestu do cizího státu (extradice) je ministr spravedlnosti povinen zkoumat, zda neexistují podstatné důvody domnívat se, že v případě vydání hrozí porušení zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení; existují-li tyto důvody, nelze vydání povolit. Opačný postup je v rozporu s čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Georgii Khmelidze zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 8. ledna 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhodnutí Ministra spravedlnosti České republiky sp. zn. 381/2010-MOT-T/102 ze dne 30. dubna 2012 pro rozpor s čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Návrhy na zrušení ustanovení § 400b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů a na uložení povinnosti Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv včetně neprodleného propuštění z vazby Ústavní soud odmítnul.

Narativní část

Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhal zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno jeho vydání k trestnímu stíhání do Gruzie pro jeden ze dvou stíhaných skutků. Napadené rozhodnutí ministra navazovalo na předešlá rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti vydání stěžovatele. Tato rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, jež však byla usnesením sp. zn. III. ÚS 2816/11 ze dne 27. října 2011 Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatel podobně jako v předchozí stížnosti i nyní tvrdil, že existuje důvodná obava, že by v Gruzii nebyla respektována jeho lidská práva zaručená zejména čl. 3 a čl. 6 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení.


Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že v případě kolize závazku k vydání do ciziny vyplývajícího z mezinárodních smluv se základními právy a svobodami musí ochrana základních práv vždy převážit. Z čl. 3 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení vyplývá povinnost orgánů zkoumat, zda neexistují podstatné důvody domnívat se, že v případě vydání osoby do ciziny hrozí porušení zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení.
V předmětném případě Ústavní soud s přihlédnutím k vyjádření Ministerstva zahraničních věcí České republiky, dle kterého jsou podmínky v gruzínských vězeních mimořádně bezútěšné a v řadě případů s trvalými důsledky na zdraví vězněných osob, dovodil, že existují podstatné důvody obávat se, že stěžovateli v případě vydání hrozí porušování jeho základních práv. Vydání stěžovatele by tak dle Ústavního soudu bylo v rozporu s čl. 3 a čl. 6 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení.
Návrh na zrušení § 400b odst. 5 trestního řádu Ústavní soud odmítl jako návrh podaný neoprávněnou osobou, protože toto ustanovení nebylo v dané věci aplikováno. Ostatní návrhy Ústavní soud odmítnul pro nepříslušnost.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Vlasta Formánková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1755/12 ze dne 8. 1. 2013

N 4/68 SbNU 75

Rozhodování o povolení vydání k trestnímu stíhání do Gruzie (extradice cizince)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 8. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 1755/12 ve věci ústavní stížnosti G. K., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Praha 4, Doudlebská 1046/8, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 30. dubna 2012 sp. zn. 381/2010-MOT-T/102 o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 400b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Ministerstva spravedlnosti České republiky jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 30. dubna 2012 sp. zn. 381/2010-MOT-T/102 se ruší, neboť jím bylo porušeno ustanovení čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

II. Návrhy na zrušení ustanovení § 400b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a na uložení povinnosti Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv včetně neprodleného propuštění z vazby se odmítají.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. května 2012 a posléze opakovaně doplňovanou, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a uložení povinnosti Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv včetně neprodleného propuštění z vazby. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícími řízeními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, 3, 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.) a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhlášené pod č. 143/1988 Sb., dále jen "Úmluva proti mučení"), jakož i závazky vyplývající z ženevské Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (vyhlášené pod č. 208/1993 Sb.). Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení § 400b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť má za to, že napadené ustanovení vede k jeho neoprávněnému a nespravedlivému držení ve vazbě.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhoval odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a rovněž požádal o přednostní projednání věci ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud usnesením ze dne 17. května 2012 sp. zn. IV. ÚS 1755/12 návrhu stěžovatele vyhověl a vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Ústavní soud pak věc projednal přednostně mimo pořadí.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadené rozhodnutí je v zásadním rozporu se základními ústavními principy platného práva České republiky, jakož i se souvisejícími mezinárodními smlouvami, majícími přednost před zákonem. Po celou dobu vydávacího řízení totiž tvrdí, že v dožadující se zemi jeho vydání se zcela evidentně porušují lidská práva, kdy situace se od doby rozhodování obecných soudů nezlepšila, nejsou zde dány dostatečné záruky spravedlivého procesu a existuje důvodná obava, že by v dožadující zemi nebyla respektována lidská práva, zejména čl. 3 a 6 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení. Stěžovatel s odkazem na informace podané většinou mezinárodních monitorovacích orgánů má za to, že podmínky ve věznicích v Gruzii jsou mimořádně bezútěšné, v řadě případů s trvalými důsledky na zdraví vězněných osob. Napadené rozhodnutí proto považuje za právně vadný, nezákonný a nespravedlivý akt. Stěžovatel rovněž upozornil na probíhající azylové řízení, neboť dne 6. prosince 2011 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Protože mezinárodní ochrana nebyla stěžovateli rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 22. května 2012 č. j. OAM-38/LE-P12-ZA14-2012 udělena, stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal dne 26. června 2012 žalobu k Městskému soudu v Praze. Dále stěžovatel navrhoval provedení řady důkazů a na podporu svých tvrzení pak odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195) ve věci extradice do Gruzie, na nález sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 54/30 SbNU 65), ve kterém se jednalo o kolizi závazku smluvní strany vydávat osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující se strany trestní stíhání pro trestný čin, a závazku respektovat mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, a zejména poukazoval na nález vydaný pod sp. zn. II. ÚS 670/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 150/66 SbNU 269) ve věci vydání občana Gruzie k trestnímu stíhání do Gruzie. Stěžovatel argumentuje i zprávami a spisovým materiálem některých vládních a nevládních orgánů a organizací zabývajících se ochranou lidských práv, z nichž vyvozuje, že dodržení lidských práv v Gruzii v případě vydání stěžovatele nelze rozhodně zaručit - s tím, že tyto podklady má Ústavní soud k dispozici ve spise vedeném pod sp. zn. II. ÚS 670/12.

II. Rekapitulace průběhu řízení

4. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 423/2012 (dále jen "soudní spis").

5. Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel od 10. března 2010, kdy přicestoval do České republiky, do 9. května 2012 vykonával předběžnou vazbu a od 10. května 2012 do současné doby se nachází ve vydávací vazbě podle § 400b trestního řádu ve Vazební věznici Praha-Pankrác. Úřad nejvyššího státního zástupce Ministerstva spravedlnosti Gruzie požádal dopisem doručeným Ministerstvu spravedlnosti České republiky dne 25. března 2010 o vydání stěžovatele, státního občana Ukrajiny, k trestnímu stíhání pro trestné činy příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí podle čl. 223 § 2 a vydírání podle čl. 18 § 2 a), c) trestního zákoníku Gruzie. Pokud jde o průběh vydávacího řízení, ve věci opakovaně rozhodovaly jak Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, tak i Nejvyšší soud a Ústavní soud.

6. Městský soud v Praze naposledy rozhodl usnesením ze dne 26. července 2011 č. j. Nt 423/2012-721 tak, že podle § 397 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 393 písm. n) trestního řádu vydání stěžovatele do Gruzie přípustné není a stěžovatele podle § 397 odst. 2 trestního řádu propustil z předběžné vazby na svobodu.

7. Na základě stížnosti, kterou podal státní zástupce, Vrchní soud v Praze rozhodnutí městského soudu v obou výrocích zrušil a rozhodl usnesením ze dne 8. září 2011 č. j. 14 To 150/2011-761 tak, že vydání stěžovatele do Gruzie je přípustné pro skutek spočívající v tom, že v postavení zločince organizujícího podsvětí s využitím svého vedoucího postavení se měl dopustit trestných činů vydírání podle čl. 181 § 2 a), c) trestního zákoníku Gruzie a příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí podle čl. 223 § 2 trestního zákoníku Gruzie.

8. Stěžovatel citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 27. října 2011 sp. zn. III. ÚS 2816/11 (dostupným stejně jako všechna další v nálezu citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že shodně s Vrchním soudem v Praze považoval z hlediska přípustnosti vydání stěžovatele za rozhodující, že Gruzie není státem, v němž by k porušování lidských práv docházelo ve větším měřítku či soustavně, s podporou úředních orgánů veřejné moci, a že gruzínské orgány jsou odhodlány přísně postihovat porušování práv obviněných a vězněných osob ze strany policie. Ústavní soud rovněž za zásadní považoval konkrétní záruky, jež byly gruzínskými orgány poskytnuty české straně ohledně osoby stěžovatele a možnosti české strany dodržení těchto podmínek v budoucnu ověřit. Vydané usnesení nicméně nebrání Ústavnímu soudu v rámci nyní podané ústavní stížnosti znovu ověřit, zda v konkrétním případě stěžovatele existují důvody, pro které by v případě vydání hrozilo stěžovateli porušení jeho základních lidských práv a svobod v oblasti justice a vězeňství.

9. Ministr spravedlnosti České republiky (dále též jen "ministr spravedlnosti") podal v trestní věci vydání stěžovatele do ciziny opravný prostředek dle § 397 odst. 3 trestního řádu k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. prosince 2011 č. j. 11 Tcu 160/2011-18 napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2011 č. j. 14 To 150/2011-761 nezrušil, ale doplnil je o chybějící výrok, konkrétně že není přípustné vydání stěžovatele do Gruzie pro trestný čin příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí (vor v zakoně) podle článku 223 § 2 trestního zákoníku Gruzie, pro skutek, kterého se měl jako vedoucí osoba zločinecké skupiny aktivně účastnit nejméně od prosince 2005 do 10. října 2009 z Ukrajiny, vedení nebo ovládání aktivity kriminálních kruhů, což je skupina lidí žijících podle pravidel jimi přijatých a uznávaných, jejichž účelem je získat prospěch pro ně samé nebo pro jiné prostřednictvím hrozeb, zastrašováním, nátlakem, pravidlem mlčení, řešením sporů kriminálním způsobem, získáváním mladých lidí a pácháním zločinů nebo nabádáním jiných k páchání zločinů. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

10. Ministr spravedlnosti pak rozhodnutím napadeným ústavní stížností:

1. povolil vydání stěžovatele do Gruzie k trestnímu stíhání podle zatýkacího rozkazu Městského soudu v Tbilisi ze dne 9. ledna 2010 č. 10a/106, a to pro spáchání trestného činu vydírání podle čl. 181 § 2 a), c) trestního zákoníku Gruzie, který měl být spáchán v době od 11. října 2009 do konce prosince 2009;

2. nepovolil vydání stěžovatele do Gruzie k trestnímu stíhání podle zatýkacího rozkazu Městského soudu v Tbilisi ze dne 9. ledna 2010 č. 10a/106, a to pro trestný čin příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí podle čl. 223 § 2 trestního zákoníku Gruzie, který měl být spáchán v době od prosince 2005 do 10. října 2009.

11. V soudním spise je dále založeno:

- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012 č. j. Nt 423/2010-776, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení,

- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2012 sp. zn. Nt 423/2012, kterým se předběžná vazba stěžovatele mění na vazbu vydávací,

- návrh stěžovatele na obnovu extradičního řízení ze dne 3. června 2012,

- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2012 č. j. 14 To 109/2012-936, kterým se stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení zamítá,

- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2012 č. j. Nt 423/2010-941, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele na propuštění z vydávací vazby na svobodu,

- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2012 č. j. 14 To 131/2012-951, kterým vrchní soud zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu o zamítnutí žádosti stěžovatele na propuštění z vydávací vazby na svobodu. Toto rozhodnutí nebylo dosud stěžovateli doručeno.

III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření

12. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření ministra spravedlnosti České republiky a vyjádření Ministerstva zahraničních věcí České republiky.

13. Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. září 2012 uvedl, že v průběhu extradičního řízení byly podrobně posuzovány podklady shromážděné za účelem posouzení otázky, zda vydání stěžovatele není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod, které jsou ve vnitrostátním právu vyjádřeny v ustanovení § 393 písm. k) a l) trestního řádu, tedy zda neexistuje důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám čl. 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) nebo by vazba či trest nebyly vykonávány v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy proti mučení.

14. Co se týče upozornění stěžovatele na dosud probíhající azylové řízení, ministr spravedlnosti uvedl, že podle trestního řádu i judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva je nutno otázky ochrany před porušováním lidských práv a soulad vydání se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv v oblasti ochrany základních lidských práv a svobod posoudit již v extradičním řízení, což obecné soudy i Ministerstvo spravedlnosti České republiky provedly podrobným zkoumáním otázek existence případných důvodných obav z porušení lidských práv v případě vydání stěžovatele do Gruzie, jak ukládají ustanovení čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy proti mučení, jakož i § 393 písm. k) a l) trestního řádu, a to na základě důkazů provedených soudy obou stupňů. Postup Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze shledal v tomto směru dostatečný také Nejvyšší soud. Dodatečné posouzení důsledků žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu pro extradiční řízení, která byla podána až po pravomocném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o přípustnosti vydání, provedlo Ministerstvo spravedlnosti České republiky před rozhodnutím ministra spravedlnosti o povolení vydání a dospělo k závěru, že podání žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu v České republice jeho vydání do Gruzie nebrání. K tomu Ministerstvo vnitra České republiky vydalo dne 22. května 2012 správní rozhodnutí č. j. OAM-38/LE-P12-ZA14-2012, kterým mezinárodní ochrana stěžovateli udělena nebyla. Ministr spravedlnosti v této souvislosti upozornil, že v daném případě není s realizací vydání stěžovatele vyčkáváno na výsledek azylového řízení. Ministerstvo spravedlnosti České republiky již dopisem ze dne 15. května 2012 vyzvalo gruzínskou stranu k převzetí stěžovatele (v zákonem stanovené tříměsíční lhůtě). K přerušení sjednávání data a dalších podrobností realizace vydání došlo až v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o povolení vydání. Z tohoto důvodu lhůta tří měsíců podle ustanovení § 400b odst. 4 trestního řádu dosud neuplynula, neboť stěžovatel v době, kdy byl vzat do vydávací vazby, resp. kdy bylo rozhodnuto o přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací (10. května 2012), se již nacházel v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (nejpozději od 6. prosince 2011), a došlo tedy ke stavění běhu této lhůty podle § 400b odst. 5 trestního řádu, které dosud trvá.

15. Pokud jde o napadenou protiústavnost ustanovení § 400b odst. 5 trestního řádu z důvodu absence výslovného časového omezení vydávací vazby, po dobu, po kterou se na osobu, o jejíž vydání jde, hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu, ministr spravedlnosti ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že samotná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání, a nikoli proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2012 sp. zn. Nt 423/2012, kterým bylo rozhodnuto o přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací, a nesměřuje ani proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2012 sp. zn. Nt 423/2012, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby. K tomu předmětem ústavní stížnosti je údajná protiústavnost rozhodnutí o povolení vydání stěžovatele, které je projevem uplatnění § 399 odst. 1 trestního řádu, nikoli ustanovení § 400b odst. 5 trestního řádu.

16. Pokud stěžovatel argumentuje nálezem Ústavního soudu vydaným pod sp. zn. I. ÚS 2462/10 (viz výše), kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání i rozhodnutí Krajského soudu v Brně o přípustnosti vydání do Gruzie, přičemž Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že v případě kolize závazků České republiky ze smluv extradičních se závazky ze smluv o ochraně lidských práv musí závazky ze smluv o ochraně lidských práv převážit, tento závěr Ústavního soudu ministr spravedlnosti nezpochybňuje, nelze z něj však dovozovat, že by azylové řízení mělo mít automatickou přednost. Naopak toto rozhodnutí podporuje interpretaci, že i v extradičním řízení je nutno posuzovat závazky ze smluv o ochraně lidských práv. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, přesto však nebyla shledána kolize mezi závazky vyplývajícími z Evropské úmluvy o vydávání (vyhlášené pod č. 549/1992 Sb.) a z úmluv o ochraně lidských práv. V neposlední řadě ministr spravedlnosti připomenul, že Ústavní soud ve skutečnosti v případě nálezu vydaného pod sp. zn. I. ÚS 2462/10 nezrušil napadené usnesení krajského soudu z důvodu neskončeného azylového řízení, nýbrž z důvodu nedostatečnosti dokazování před krajským soudem.

17. K námitkám stěžovatele vzneseným k jeho označení jako "vora v zakoně" ministr spravedlnosti uvedl, že dává stěžovateli za pravdu, že takový pojem trestní právo České republiky nezná, stěžovatel však pomíjí, že posuzování oboustranné trestnosti se týká skutku, a nikoli jeho právní kvalifikace podle práva dožadujícího státu. K tomu vydání pro trestnou činnost, kterou gruzínská strana označila jako trestný čin účasti na zločinném spolčení v období od prosince 2005 do 10. října 2009, pak povoleno nebylo, protože jednání stěžovatele v tomto období, jak je popsaly gruzínské orgány, nenaplnilo znaky žádného trestného činu podle práva České republiky.

18. Ministr spravedlnosti se rovněž vyjádřil k zamítnutí návrhu na obnovu řízení o přípustnosti vydání, kterou stěžovatel podal podle § 277 trestního řádu, s tím, že se ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, že návrh na obnovu řízení o přípustnosti vydání přípustný není a že analogie, na kterou stěžovatel ve svém návrhu odkazuje, není namístě.

19. Závěrem svého vyjádření ministr spravedlnosti uvedl, že v rámci řízení a ani v rozhodnutí ve věci vydání stěžovatele do Gruzie nedošlo k stěžovatelem vytýkanému ani jinému porušení ústavního pořádku ani k porušení jiných právních předpisů České republiky či mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a návrh na zrušení ustanovení § 400b odst. 5 trestního řádu byl odmítnut jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Pro případ, že tomuto návrhu nebude vyhověno, vyslovil ministr spravedlnosti souhlas s upuštěním od případného ústního jednání podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 400b odst. 5 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

20. Dne 1. listopadu 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření Ministerstva zahraničních věcí České republiky, které pro hodnocení informací o předmětné situaci v Gruzii nevládními organizacemi odkázalo na Human Rights Watch World Report 2012: Georgia a Amnesty International Annual Report 2012. Obecně pak Ministerstvo zahraničních věcí České republiky shrnulo, že pokud jde o podmínky trestního řízení a respektování práva na spravedlivý proces, zprávy mezinárodních organizací, navzdory pomalu se lepšící situaci, zmiňují téměř vždy nepatřičné vměšování exekutivy do soudní moci a vytváření prostředí beztrestnosti. Podle zpráv monitorovacích orgánů soudy v mnohých případech jen formálně potvrzují rozhodnutí učiněná předtím prokurátory. Kritizovaná je i nedostatečná kvalifikace soudců, mj. v oblasti ochrany lidských práv, jakož i systém výběru soudců, který je náchylný ke korupci. Podmínky ve věznicích jsou podle většiny mezinárodních monitorovacích orgánů mimořádně bezútěšné, v řadě případů s trvalými důsledky na zdraví vězněných osob.

21. Ústavní soud doručil citovaná vyjádření ministra spravedlnosti a Ministerstva zahraničních věcí České republiky stěžovateli k podání repliky. Stěžovatel v podané replice ze dne 26. října 2012 a v jejím doplnění ze dne 24. listopadu 2012 uvedl, že celé obvinění vůči jeho osobě v Gruzii považuje za zcela uměle vytvořené gruzínskými mocenskými orgány na politickou objednávku. Nikdy nebyl "vorem v zakoně" a nikdy nevydíral rektora Gruzínské národní univerzity. Stěžovatel upozornil, že je od 6. prosince 2011 žadatelem o azyl a z důvodu neudělení mezinárodní ochrany rozhodnutím ze dne 22. května 2012 podal v zákonné lhůtě správní žalobu. Stěžovatel má za to, že ministr spravedlnosti se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti opírá o značně zastaralé informace a všechny navíc hodnotí v neprospěch stěžovatele a v kontextu vyhovět závazku vyplývajícímu z mnohostranné mezinárodní dohody (Evropské úmluvy o vydávání). Tento postup považuje za velmi rozporuplný a především alibistický. K tomu stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 2221/07 ze dne 19. 3. 2008 (N 58/48 SbNU 857), I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499), Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), I. ÚS 2443/08 ze dne 29. 12. 2009 (N 259/55 SbNU 499), I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), III. ÚS 534/06 ze dne 3. 1. 2007 (N 1/44 SbNU 3) a IV. ÚS 353/12 ze dne 10. 10. 2012 (N 171/67 SbNU 97).

IV. Rozhodování bez ústního jednání

22. V souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s připomenutím sdělení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012 č. Org. 72/12 k účinkům zákona č. 404/2012 Sb. na neskončená řízení před Ústavním soudem zahájená před 1. lednem 2013, publikovaného pod č. 469/2012 Sb., Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.

V. Právní východiska k ústavní stížnosti

23. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva orgánem veřejné moci za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda orgány veřejné moci v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda neaplikovaly podústavní právo svévolně [srov. kupř. nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03 (N 90/33 SbNU 371), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a do aplikace podústavního práva je vedle nerespektování kogentní normy také nerespektování záruky spravedlivého procesu obsažené v Listině a Úmluvě.

24. Podle ustanovení § 393 písm. k) trestního řádu je vydání osoby do cizího státu nepřípustné, jestliže je důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám článků 3 a 6 Úmluvy, anebo trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě by nebyl vykonán v souladu s požadavky článku 3 této Úmluvy; podle písmene l) téhož ustanovení vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, je-li důvodná obava, že vyžádaná osoba by v dožadujícím státě byla vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory, nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení anebo při výkonu trestu odnětí svobody.

25. Ustanovení čl. 3 Úmluvy stanoví, že nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, a v čl. 6 Úmluvy je zakotveno právo na spravedlivý proces. V čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení se pak smluvní strany zavázaly, že nevypoví, nevrátí či nevydají osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení. V odstavci 2 téhož třetího článku Úmluvy proti mučení je uvedeno, že pro účely stanovení toho, zda existují takové důvody, vezmou příslušné orgány v úvahu veškeré související okolnosti, včetně, v odůvodněných případech, existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě.

26. Ústavní soud v nálezu ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12, bodu 26, na který stěžovatel odkazuje, ohledně případné kolize závazků z mezinárodních smluv s ústavněprávními kautelami ochrany základních práv a svobod konstatoval, že ochrana základních práv musí vždy převážit. Vydání není přípustné, pokud by jeho provedení kolidovalo s ústavními předpisy a se závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom výčet okolností působících nepřípustnost vydání do ciziny uvedený v zákoně nelze považovat za vyčerpávající, a proto musí být zvažovány i další okolnosti, které by vydání mohly bránit, protože celá řada okolností bránících vydání osoby může být podřazena pod pojem rozporu s veřejným pořádkem, čímž se tradičně rozumí základní principy státního zřízení České republiky, ať už jsou vyjádřeny v ústavních předpisech a zákonech, nebo mají povahu obecných principů právního řádu v pozitivním právu nevyjádřených. To protože vydání osoby do ciziny k trestnímu stíhání či výkonu trestu znamená zpravidla velmi razantní zásah do práv takové osoby a jejích poměrů a jeho přípustnost nemůže být posuzována bez uplatnění zásady přiměřenosti.

27. Ústavní soud v nálezu ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 28/12 (N 72/65 SbNU 17), bodu 31, uvedl, že při výkladu Listiny a Úmluvy musí být brán ohled na jejich zvláštní povahu jako záruk lidských práv a základních svobod, což vyžaduje, aby jejich ustanovení byla vykládána a aplikována tak, aby se jednalo o záruky skutečné a účinné. Navíc každý výklad Listiny a Úmluvy musí být souladný s jejich "obecným duchem" jako nástrojů určených k udržování a podpoře ideálů a hodnot demokratické společnosti.

28. Ve vztahu k čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 3 Úmluvy proti mučení pak Ústavní soud zdůraznil, že mu nepřísluší konstatovat faktické porušování zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení či trestání v cizozemských věznicích, ale je třeba zkoumat, zda jsou podstatné důvody domnívat se, že porušení tohoto zákazu v případě vydání hrozí (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 752/02).

29. V nálezu ze dne 10. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12, bodu 20, Ústavní soud ve vztahu k vyčerpání opravných prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, uvedl, že rozhodnutí ministra spravedlnosti není stricto sensu rozhodnutím o opravném prostředku, který stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje; jinými slovy, nejde o řízení, které by bylo stěžovateli k dispozici.

VI. Posouzení ústavní stížnosti

30. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné zodpovězení otázky, zda by s určitou mírou pravděpodobnosti relevantně existující porušování základních práv a svobod v Gruzii na poli základních práv a svobod v justici a vězeňství mohlo stěžovatele postihnout.

31. Touto otázkou se aktuálně Ústavní soud zabýval v již zmiňovaném řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 670/12, jež mimo jiné směřovalo i proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie. Ústavní soud zde dovodil, že ústavní stížnost je důvodná, neboť v řízení bylo dostatečně prokázáno, že existují podstatné důvody obávat se, že stěžovateli v případě vydání hrozí porušování základních práv v oblasti justice a vězeňství (bod 38).

32. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, s ohledem na aktuálně zjištěné skutečnosti, zejména s přihlédnutím k závěrům uvedeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 670/12, též s přihlédnutím k obsahu vyjádření Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 31. října 2012, dle jehož obsahu podmínky ve věznicích v Gruzii jsou podle většiny mezinárodních monitorovacích orgánů mimořádně bezútěšné, v řadě případů s trvalými důsledky na zdraví vězněných osob, po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.

33. V řízení bylo dostatečným způsobem prokázáno, že existují podstatné důvody obávat se, že stěžovateli v případě vydání hrozí porušování základních práv v oblasti justice a vězeňství uvedených v čl. 3 a 6 Úmluvy a v čl. 3 Úmluvy proti mučení. Ministr spravedlnosti dle názoru Ústavního soudu nedostatečně zvážil míru případných negativních dopadů v případě vydání stěžovatele do Gruzie, a je proto třeba, aby znovu učinil spolehlivě závěr, zda by s určitou mírou pravděpodobnosti relevantně existující porušování základních práv a svobod v Gruzii v oblasti justice a vězeňství mohlo stěžovatele postihnout.

34. Pokud jde o návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, nebylo pro posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí provádění důkazů Ústavním soudem třeba. O povolení vydání stěžovatele totiž nerozhoduje Ústavní soud, nýbrž ministr spravedlnosti podle ustanovení § 399 trestního řádu. Ústavní soud se ze stejného důvodu nezabýval ani dalšími námitkami stěžovatele v ústavní stížnosti vznesenými, neboť tyto je třeba aktuálně posoudit ve vydávacím řízení.

35. Návrh stěžovatele, konkrétně aby Ústavní soud uložil povinnost Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv včetně neprodleného propuštění z vazby, se pak vymyká striktně kasační pravomoci Ústavního soudu, navíc za situace, kdy žádné rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Vrchního soudu v Praze nebylo předmětnou ústavní stížností napadeno. Proto je v této části ústavní stížnost nutno odmítnout jako část návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

36. Stěžovatel ústavní stížnost spojil i s návrhem na zrušení ustanovení § 400b odst. 5 trestního řádu, neboť má za to, že napadené ustanovení vede k jeho neoprávněnému a nespravedlivému držení ve vazbě. Napadené ustanovení, kterým je upravena vydávací vazba a provedení vydání, zní: "Doba, po kterou se na osobu, o jejíž vydání jde, hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle jiného právního předpisu4) (pozn.: zákon č. 325/1999 Sb., o azylu), se nezapočítává do lhůty uvedené v odstavci 4.". V § 400b odst. 4 trestního řádu je pak stanoveno, že vydávací vazba může trvat nejdéle tři měsíce.

37. Podle ustanovení § 74 zákona o Ústavnímsoudu může spolu s ústavní stížností být podán návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. K tomu, aby mohl stěžovatel zpochybnit ústavnost jakéhokoliv ustanovení zákona, je tedy nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace na daný případ. Tak tomu však v projednávané věci není. Ústavní soud v této části souhlasí s argumentací uvedenou ve vyjádření ministra spravedlnosti (bod 15) s tím, že ústavní stížnost směřuje toliko proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele dle § 399 odst. 1 trestního řádu. Ministr spravedlnosti přitom tak může učinit jen tehdy, jestliže soud podle § 397 trestního řádu pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné. Za situace, kdy ústavní stížností není napadeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2012 sp. zn. Nt 423/2012, kterým bylo rozhodnuto o přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací, ani usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2012 sp. zn. Nt 423/2012, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z předběžné vazby, lze mít za to, že napadené ustanovení nebylo v posuzované věci aplikováno.

38. Návrh na zrušení ustanovení § 400b odst. 5 trestního řádu, podaný podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímsoudu, nesplňuje tedy uvedenou podmínku přímé aplikace napadeného ustanovení dle § 74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto tento návrh odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

39. Z důvodů výše uvedených pak Ústavnísoud ústavní stížnosti v části, v níž napadá rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 30. dubna 2012 sp. zn. 381/2010-MOT-T/102, podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru