Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1752/12 #2Nález ÚS ze dne 07.01.2013K stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání bytového prostoru

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkBezdůvodné obohacení
nájemné
Byt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 3/68 SbNU 69
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.1752.12.2
Datum vyhlášení16.01.2013
Datum podání11.05.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 157 odst.2, § 451


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nereflektování judikatury Nejvyššího soudu obecnými soudy bez řádného odůvodnění takového postupu zakládá porušení práva na spravedlivý proces.


Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů Ing. Petra Heyduška a Veroniky Dyer – Hykšové zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. 1. 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 č. j. 28 Cdo 4236/2010-551 pro rozpor s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaní na konci sedmdesátých let při výstavbě svých družstevních bytů zabrali prostor pod střechou domu a vytvořili v něm obyvatelný prostor spojený s jejich byty. Jejich žalobě však bylo vyhověno jen zčásti, neboť obecné soudy při určení výše bezdůvodného obohacení vyšly z výše nájemného stanoveného pro byty s regulovaným nájemným v daném místě a čase.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v odůvodnění nálezu citoval dřívější judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plynulo, že jsou-li bytové prostory užívány bez platné nájemní smlouvy a je-li žádáno vydání bezdůvodného obohacení za období, ve kterém již cenová regulace neplatila, má být vydána peněžitá částka odpovídající částkám obvykle vynakládaným v daném místě a čase na užívání takové věci zpravidla formou nájmu.

Úvaha obecných soudů, podle níž se při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení mělo vycházet z regulovaného nájemného s ohledem na dobu vzniku nájemního vztahu k bytům, s nimiž byly užívané prostory spojeny, postrádala dle Ústavního soudu racionální jádro. Na užívání předmětných prostor totiž žádná nájemní smlouva s vedlejšími účastníky uzavřena nebyla a vydání bezdůvodného obohacení bylo požadováno za období, v němž již cenová regulace nájemného neplatila.

Tím, že obecné soudy nereflektovaly Ústavním soudem citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, porušily za daného stavu dle názoru Ústavního soudu právo stěžovatelů na spravedlivý proces.

IV.ÚS 1752/12 ze dne 7. 1. 2013

N 3/68 SbNU 69

K stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání bytového prostoru

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 7. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 1752/12 o ústavní stížnosti 1. Ing. Petra Heyduška a 2. Veroniky Dyer-Hykšové, obou zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, 120 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 č. j. 28 Cdo 4236/2010-551 vydanému v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytového prostoru bez platné nájemní smlouvy, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1. Miroslava Ferkla a 2. Hany Richterové, obou zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 č. j. 28 Cdo 4236/2010-551 se ruší, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.

II.

2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 210/98 vyplynulo, že stěžovatelé se domáhali vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 12. 1996 do 31. 12. 2006, které u žalovaného Miroslava Ferkla vyčíslili částkou 450 202 Kč a u žalované Hany Richtrové částkou 247 158 Kč. Předmětem sporu bylo užívání prostoru pod střechou domu, který žalovaní na konci sedmdesátých let (při výstavbě svých družstevních bytů) zabrali a vytvořili v něm obyvatelný prostor spojený pod uzamčením s jejich byty. Nalézací soud rozhodoval ve věci opakovaně a poté, vázán právním názorem soudu druhého stupně, žalobě vyhověl jen co do výše 185 700 Kč u prvého žalovaného a co do výše 125 075 Kč u druhé žalované; ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, mimo jiné i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2003/2008. Podle obecných soudů byl rozhodný bytový charakter užívaných prostor, a proto při určení výše bezdůvodného obohacení vyšly z výše nájemného stanoveného pro byty s regulovaným nájemným v daném místě a čase. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odkazem na podrobné odůvodnění odvolacího soudu a s tím, že neměl důvod věc posoudit po právní stránce odlišně. Odkaz na právní závěry obsažené v označeném rozsudku označil za zcela případný a odpovídající skutkovému stavu, jak byl v této věci zjištěn.

3. Stěžovatelé právnímu názoru obecných soudů oponovali a zdůraznili, že vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaných) nejsou a nikdy nebyli nájemci bytu s tzv. regulovaným nájemným. Namítli, že se Nejvyšší soud s jejich námitkami řádně nevypořádal a při svém rozhodování nesledoval - a to bez vysvětlení - svoji vlastní judikaturu. Stěžovatelé též nesouhlasili s přiznáním příslušenství bezdůvodného obohacení až od května 2007 (ode dne následujícího po doručení podání posledního připuštěného rozšíření žaloby), a nikoliv již od února 1998, kdy žalované vyzvali k plnění, či od okamžiku, kdy jim byla doručena žaloba.

4. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 7. 2012 konstatoval, že stěžovatelé v podstatě reprodukují argumentaci již uplatněnou v řízení před obecnými soudy, aniž by podali zřetelný a přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení jejich práv chráněných Listinou. Ve věci samé Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a požádal, aby toto bylo považováno za součást jeho vyjádření. Poněkud nekonzistentně dodal, že "k odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné úpravy přípustnosti dovolání".

5. Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 11. 2012 označili napadený rozsudek Nejvyššího soudu za věcně správný a úplný, v souladu s jeho dosavadní rozhodovací praxí a ve vztahu k rozhodnutí o výši přiznané peněžní hodnoty i řádně odůvodněný. Vedlejší účastníci připomněli, že předmětné prostory užívali od konce 70. let minulého století v dobré víře a podle toho je také zhodnotili. Půdní prostory neměly vlastní vstup, vlastní vodovod a nebyly ani zkolaudované, takže za takové prostory "v daném místě a čase" by stěžovatelé nemohli účtovat ničeho, natož tržní nájemné. Vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněnou.

6. V replice ze dne 3. 12. 2012 stěžovatelé reagovali na vyjádření vedlejších účastníků a na svém tvrzení o nedostatečném odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu setrvali. Odkaz soudu na právní závěry obsažené v rozhodnutí, o které se opíral, označili za nedostatečný a napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Absenci jakékoliv protiargumentace dovolacího soudu k jejich námitkám považovali za závažný nedostatek, neboť rozhodnutí o výši bezdůvodného obohacení vycházelo z právního názoru odvolacího soudu, jímž byl soud prvního stupně vázán, a s ohledem na zásadu dvojinstančnosti soudního řízení měl být přezkoumán další soudní instancí - Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Proto i když dovolací soud neshledal jejich námitky důvodnými, bylo jeho povinností rozvést, z jakého důvodu nemohly obstát. Stěžovatelé chápou, že judikatura může být měněna nebo doplňována, nicméně změna rozhodovací praxe nejvyšší soudní instance by měla být výjimečná, důkladně odůvodněná a přesvědčivě vysvětlená.

III.

7. Podle ustanovení § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť neočekával od ústního jednání další objasnění věci (k tomu srov. též sdělení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012 č. Org. 72/12, publikované pod č. 469/2012 Sb.).

IV.

8. Ústavní soud ověřil, že formálně bezvadnou ústavní stížnost podaly včas osoby oprávněné a řádně zastoupené. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Po přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V.

9. V řízení před obecnými soudy bylo postaveno najisto, že přestavěné půdní prostory užívané vedlejšími účastníky jako součást jejich bytů, je třeba považovat za bytové prostory. Při úvaze o výši bezdůvodného obohacení Městský soud v Praze zaujal názor, že je třeba ji odvíjet od výše regulovaného nájemného stanoveného pro byty s regulovaným nájemným v daném místě a čase (č. l. 321 verte). Po zjištění, že předmětné prostory byly užívány bez platné nájemní smlouvy, Městský soud v Praze svůj názor dále rozvedl a opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2003/2008 (č. l. 512), což Nejvyšší soud výslovně označil za zcela případné (č. l. 553).

10. Vzhledem k námitce stěžovatelů o neodůvodněném odklonu Nejvyššího soudu od své vlastní rozhodovací praxe, zaměřil se Ústavní soud na rozhodovací důvody rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2003/2008. Zjistil, že jím bylo rozhodnuto v řízení, kde spor byl o nájemné za nebytové prostory; v citovaném rozsudku soud výslovně uvedl, že "výši bezdůvodného obohacení je třeba posuzovat v tomto případě ... z hlediska úhrady, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného objektu, tedy tržnímu nájemnému". Citovaný rozsudek obsahuje odkazy na dřívější rozsudky Nejvyššího soudu (ze dne 29. 8. 2000 č. j. 26 Cdo 84/99-152 a ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 33 Odo 394/2004), stvrzující správnost výše bezdůvodného obohacení odvozené od nájemného za užívání obdobného objektu obvyklého v daném místě a čase, kdy nájemné z nebytových prostor již nebylo regulováno, tedy od tržního nájemného.

11. Ústavní soud tak nepovažuje v projednávané věci odkaz Městského soudu v Praze potvrzený soudem Nejvyšším za odklon od rozhodovací praxe, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2003/2008, bylo rozhodováno o vydání bezdůvodného obohacení nikoliv za užívání bytových prostor, ale prostor nebytových, a to ve výši odvozované nikoliv od regulovaného nájemného, ale od tržního nájemného. Je tedy patrno, že namísto odklonu od uvedeného rozhodnutí jde o nepřípadnou (nepřiléhavou) citaci judikatury k projednávané věci se pro skutkovou mimoběžnost nevztahující. Uvedené však samo o sobě ke kasaci napadeného rozsudku nepostačuje.

12. V projednávané věci bylo stěžejním skutkové zjištění obecných soudů, že vedlejší účastníci užívali předmětné (bytové) prostory bez platné nájemní smlouvy, resp. bez právního titulu, což znamená, že majetkovým vyjádřením jejich prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného bytu (věci), kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy.

13. Problematiky obvykle vynakládané částky za užívání obdobných (bytových) prostor se dotkl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo Odo 394/2004 (publ. in Právní rozhledy č. 21/2006, str. 795), ve kterém potvrdil jako správné stanovení tržního nájemného za užívání domu (s bytovou jednotkou) a přilehlých pozemků bez platné nájemní smlouvy a k výši bezdůvodného obohacení formou peněžité náhrady mimo jiné výslovně uvedl: "... má-li plnění představující neoprávněně získaný majetkový prospěch nehmotnou povahu a nelze je proto fyzicky vydat, musí být poskytnuta náhrada rovnající se peněžitému ocenění takového nehmotného obohacení. V judikatuře soudů se ustálil názor, že byl-li získán prospěch užíváním cizí věci bez právního důvodu, je majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka odpovídající částkám obvykle vynakládaným v daném místě a čase na užívání takové věci zpravidla formou nájmu. Náhrada se tudíž poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Pokud by v období, za které je vydání bezdůvodného obohacení požadováno, bylo nájemné regulováno cenovým předpisem, a účastníci případné nájemné smlouvy by tedy nebyli oprávněni sjednat nájemné vyšší, by nebylo možno požadovat peněžitou náhradu podle § 458 odst. 1 obč. zák. v částce vyšší, než připouští cenový předpis. ... V daném případě je požadováno vydání bezdůvodného obohacení za období od 28. 4. 1999 do 28. 5. 2003, tedy za období, v němž pro nově uzavírané nájemní smlouvy na byty již nebylo nájemné regulováno cenovým předpisem".

14. Shora uvedený právní závěr Ústavní soud zcela respektuje a konstatuje, že jeho závěry dopadají i na projednávanou věc. Vedlejší účastníci rovněž užívali bytové prostory (představující část bytu) bez platné nájemní smlouvy a stěžovatelé žádali vydání bezdůvodného obohacení za období, ve kterém již cenová regulace neplatila pro byty, o nichž se sjednávala nájemní smlouva s novým nájemcem [srov. ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) části věty před středníkem vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění vyhlášky č. 30/1995 Sb.].

15. Obecnésoudy odůvodnily svůj náhled na nutnost vztáhnout na předmětné bytové prostory cenovou regulaci tím, že kdyby v případě vedlejších účastníků nešlo o byty z družstevní výstavby, s ohledem na datum vzniku nájmu bytu by na ně dopadala právní úprava regulovaného nájemného. Taková úvaha však postrádá racionální jádro, protože žádná nájemní smlouva s vedlejšími účastníky uzavřena nebyla. Judikoval-li Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, že výši majetkového prospěchu určí soud podle nájemného za užívání srovnatelných prostor v daném místě a čase, bylo namístě, aby projednávanou věc posoudil ve všech souvislostech, tj. včetně úvahy, zda za srovnatelné prostory bylo vůbec možné v daném místě, ale i čase (od 1. 12. 1996 do 31. 12. 2006) požadovat i neregulované nájemné.

16. Neposkytnutí přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí, jež nereflektuje právní názor již dříve v rozhodovací praxi Nejvyššíhosoudu prezentovaný, představovalo podle hodnocení Ústavního soudu porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, umocněné i tím, že Nejvyšší soud dostatečně zřetelně nevyložil důvody svého postupu a rozhodnutí ani ve vyjádření k ústavní stížnosti.

17. Pokud šlo o námitku stěžovatelů týkající se příslušenství bezdůvodného obohacení přiznaného od jiného data, než požadovali, Ústavnísoud ji neshledal z hlediska dotčení ústavních kautel za relevantní. Má za to, že dovolací soud poskytl stěžovatelům dostatečnou argumentaci, kterou není důvodu nerespektovat.

18. Z výše vyložených důvodů Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru