Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 175/08 #1Nález ÚS ze dne 09.09.2008K rozsahu poučovací povinnosti soudů při žalobách pronajímatelů proti státu na náhradu škody v souvislosti s regulací nájemného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - financí
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/právní následky rozhodnutí Úst... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
poučení
škoda/odpovědnost za škodu
nečinnost
nájemné
PoznámkaStanovisko pléna Pl. ÚS-st 27/09 pro řízení sp. zn. I. ÚS 2220/08 překonává právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08, sp. zn. II. ÚS 1133/08, sp. zn. IV. ÚS 474/05, sp. zn. IV. ÚS 156/06, sp. zn. 662/08, sp. zn. II. ÚS 1483/08, sp. zn. IV. ÚS 2191/08, sp. zn. IV. ÚS 1253/08, sp. zn. III. ÚS 3158/07, sp. zn. III. ÚS 905/06, sp. zn. III. ÚS 696/07, sp. zn. III. ÚS 95/08 a sp. zn. III. ÚS 1129/07 a sp. zn. IV. ÚS 2525/07.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 152/50 SbNU 345
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.175.08.1
Datum vyhlášení09.09.2008
Datum podání21.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb.

82/1998 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 5, § 43 odst.1, § 79 odst.1, § 92 odst.2, § 95 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V případě žaloby pronajímatele bytu ve věci dlužného nájemného, podané podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučiní-li tak, poruší svým postupem § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu v rovině práva jednoduchého a základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod v rovině práva ústavního.

Návrh a řízení před Ústavním soudem
Na návrh stěžovatelky obchodní společnosti ESTULA, s. r. o., zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 9. září 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007 č. j. 54 Co 244/2007 47 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2007 č. j. 24 C 81/2006-29.

Narativní část

Stěžovatelka se obrátila na Ministerstvo financí dopisem, jímž ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) uplatnila nárok na náhradu škody dané rozdílem mezi ekonomickým a regulovaným nájemným za dobu od 1. července 2002 do 30. listopadu 2005. Ministerstvo uplatněný nárok neuznalo. Poté stěžovatelka uvedený nárok uplatnila žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1, který její návrh rozsudkem zamítl. Podle obvodního soudu se úhrady škody vzniklé rozdílem mezi regulovaným a tržním nájemným nelze domáhat podle speciálního zákona č. 82/1998 Sb.. Ve svém rozhodnutí vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05, v němž je zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy, avšak teprve poté, kdy se pronajímatel nedomůže uspokojení svých majetkových nároků vůči nájemcům bytů (dle obecných ustanovení občanského zákoníku - § 420 a následující občanského zákoníku), přičemž současně je deklarována povinnost obecných soudů rozhodnout o zvýšení nájemného bez ohledu na nedostatek zákonné úpravy. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem zamítl. Odvolací soud odmítl námitku stěžovatelky týkající se poučovací povinnosti dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, protože žaloba sama by musela být založena na zcela jiných skutkových tvrzeních než žaloba projednávaná a navíc ani provedené dokazování neumožňovalo skutkový stav posoudit po právní stránce jinak.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (jakož i v nálezech dalších) Ústavní soud vyslovil, že „výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.“ Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k ústavně konformní interpretaci ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu. Zejména zdůraznil, že pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník obecným soudem vyzván. Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně. Nepřesné označení účastníka řízení tak lze odstranit a obecný soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle § 5 a § 43 občanského soudního řádu poučit. V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 vymezil Ústavní soud speciální rámec pro aplikaci § 5 občanského soudního řádu pro zvláštní případy, kdy je soud povinen „dotvořit právo“. Uvedl, že obecný soud „musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu.“ Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že mají-li být naplněny kautely, plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného), sp. zn. I. ÚS 489/05 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak ve smyslu právního názoru, plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05, ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu nutno interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranu subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu, v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucímu z čl. 36 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008

N 152/50 SbNU 345

K rozsahu poučovací povinnosti soudů při žalobách pronajímatelů proti státu na náhradu škody v souvislosti s regulací nájemného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 9. září 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ESTULA, s. r. o., se sídlem Praha, Jana Zajíce 5, IČ: 46990976, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2007 č. j. 24 C 81/2006-29, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zaplacení náhrady škody-ušlého zisku v přesně vymezené výši spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a nájemným v tržní výši uplatněné podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2007 č. j. 24 C 81/2006-29 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci dle ústavní stížnosti

Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu dne 21. ledna 2008, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2007 č. j. 24 C 81/2006-29 o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základním právu plynoucím z čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a z čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

II.

Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 81/2006 a obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2007 č. j. 24 C 81/2006-29 byl zamítnut návrh stěžovatelky na zaplacení náhrady škody-ušlého zisku v přesně vymezené výši spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a nájemným v tržní výši uplatněné podle zákona č. 82/1998 Sb. Protiprávnost úředního postupu navrhovatelka spatřovala v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného. Soud prvního stupně předně v odůvodnění předmětného rozhodnutí odkázal na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, dle níž úhrady škody vzniklé rozdílem mezi regulovaným a tržním nájemným se nelze domáhat podle speciálního zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dodal však zároveň, že ve svém rozhodnutí vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz níže), v němž je zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy, avšak teprve poté, kdy se pronajímatel nedomůže uspokojení svých majetkových nároků vůči nájemcům bytů (podle obecných ustanovení občanského zákoníku - § 420 a následujících občanského zákoníku), přičemž současně deklaruje povinnost obecných soudů rozhodnout o zvýšení nájemného bez ohledu na nedostatek zákonné úpravy. V předmětné věci se ale dle soudu navrhovatelka domáhala náhrady své majetkové újmy nikoli vůči nájemcům, nýbrž vůči státu, a nikoli podle občanského zákoníku, nýbrž podle speciálního zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

V odvolání do uvedeného rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelka akcentovala nerespektování právního názoru Ústavního soudu k otázce regulace nájemného vyjádřeného v řadě nálezů, jakož i svoje přesvědčení, že tuto skutečnost lze podřadit pod rámec § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

Soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47 předmětné odvolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, dle něhož v postupu Ministerstva financí při vydání obecně závazných předpisů regulujících nájemné z bytů nelze shledat nesprávný úřední postup, jenž by byl v příčinné souvislosti s poškozením žalobkyně, jelikož ze samotné skutečnosti, že tyto předpisy byly zrušeny Ústavním soudem pro jejich věcný nesoulad s ústavními zákony, nesprávnost úředního postupu dovozovat nelze. V této souvislosti poukazuje městský soud na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, z čehož vyvozuje závěr, dle něhož "pro dobu předcházející ústavním nálezům se jednalo o platné právní předpisy, jejichž dodržování nemohlo založit odpovědnost za škodu". Nesprávný úřední postup pak dle odvolacího soudu nelze spatřovat ani v následném období do vydání zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 31. března 2006, jelikož ze skutečnosti, že se po zrušení předpisů o regulaci nájemného z bytu až do vydání zákona č. 107/2006 Sb. nedařilo zákonodárnému sboru přijmout zákon o nájemném z bytů (s poukazem na nepřijaté opakované vládní návrhy, např. ze dne 20. března 2003, nepřijat na schůzi Poslanecké sněmovny dne 9. dubna 2004), nelze dovozovat nečinnost státu s dopadem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud v Praze pak interpretuje výrok pod bodem I. nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz níže) v tom smyslu, že z něj nutno vyvodit odpovědnost státu za majetkovou újmu, k níž by v poměrech jiných osob došlo v důsledku uvedené nečinnosti, z hlediska ustanovení § 420 a následujících občanského zákoníku, a nikoli podle specifických pravidel zákona č. 82/1998 Sb. Ze závěru odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz níže) dle soudu plyne, že "nárok na náhradu škody vůči státu v důsledku jeho nečinnosti vznikne pronajímateli pouze tehdy, jestliže se nedomohl saturování své majetkové újmy na nájemcích bytu, když povinnost obecného soudu rozhodnout o zvýšení nájemného bez ohledu na nedostatek zákonné úpravy citovanými nálezy Ústavní soud deklaruje".

Odvolací soud dále odmítl námitku týkající se poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř., protože "žaloba sama by musela být založena na zcela jiných skutkových tvrzeních než žaloba projednávaná a navíc ani provedené dokazování neumožňovalo skutkový stav posoudit po právní stránce jinak". Konečně jako nedůvodnou shledal i argumentaci stěžovatelky, že s ohledem na ustálenou judikaturu v období od 1. července 2002 do 30. listopadu 2005, za něž se náhrady škody domáhá, bylo zcela nadbytečné domáhat se úhrady rozdílu mezi nájemným ekonomickým a regulovaným vůči jednotlivým nájemcům, neboť zamítavý výsledek byl zcela předvídatelný. Učinil tak jednak s poukazem na zásadu vigilantibus leges sunt scriptae, jednak s poukazem na právní závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05.

III.

Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti

Po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka namítá protiústavnost postupu státu (Ministerstva financí), již spatřuje v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného z bytů, zakládajícího porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. V této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz níže).

Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. neobsahuje taxativní výčet definující pojem nesprávný úřední postup, zastává názor, že pod rámec uvedeného pojmu nutno zařadit i nerespektování nálezů Ústavního soudu, jež má přímý dopad do majetkové sféry subjektů. V právním státě nelze dle ní připustit stav protiústavní mezery v zákonodárství, v jejímž důsledku jsou porušována lidská práva, ovšem žádný státní orgán není povinen učinit úkon směřující k jeho neprodlenému odstranění. Nastane-li takovýto případ, z principu dělby moci plyne povinnost moci soudní vůči moci zákonodárné ingerovat - vzhledem k nemožnosti nahradit normotvornou činnost moci zákonodárné rozhodnutím o náhradě takovýmto stavem způsobené škody.

V ústavní stížnosti je vysloveno přesvědčení o možnosti posoudit žalobu stěžovatelky i podle ustanovení § 420 a následujících občanského zákoníku. K poukazu obou soudů na možnost pronajímatele uspokojit svoje nároky přímo vůči druhému účastníku nájemního vztahu ve smyslu předpokladu uplatnění své pohledávky proti státu z titulu náhrady škody stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, dle kterého její nárok na odškodnění za období od 1. července 2002 do 30. listopadu 2005 není možno uspokojit jiným způsobem, než požadavkem na náhradu škody vůči státu. Poukazuje přitom na judikaturu obecných soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005 č. j. 26 Cdo 867/2004-69 a další). V době vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz níže) již pak byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., upravující postup při jednostranném zvyšování nájemného z bytu pronajímatelem, v důsledku čehož podávat žalobu o zvýšení nájemného z bytu pronajímatelem by tedy bylo nadbytečné. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se žalobou domáhala náhrady škody od 1. července 2002 do 30. listopadu 2005 a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz níže), dle něhož "při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo (v tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou)".

Tvrzený nárok nemůže dle stěžovatelky směřovat vůči nájemcům i z důvodu ochrany jejich právní jistoty při absenci explicitní právní úpravy.

Závěrem pak stěžovatelka odkazuje nejen na právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, nýbrž i v nálezu dřívějším, a to sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.).

Pro uvedené, tj. pro porušení základních práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, domáhá se stěžovatelka zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2007 č. j. 24 C 81/2006-29.

IV.

Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka, vedlejšího účastníka a repliky stěžovatelky

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 25. března 2008 Městský soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Poukazuje v něm na shodu odvolacích a stížnostních důvodů, přičemž odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Účastník řízení vyslovuje dále přesvědčení, že svým rozhodnutím ani postupem v řízení neporušil ústavní práva stěžovatelky, pročež nejsou dle něj dány důvody pro vyhovění předmětné ústavní stížnosti.

K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se k ústavní stížnosti obchodní společnosti ESTULA, s. r. o., podáním ze dne 11. března 2008 vyjádřil i vedlejší účastník. Po stručné rekapitulaci věci k meritu uvádí, že dle jeho názoru není možné hovořit o nečinnosti Parlamentu České republiky, jak tvrdí stěžovatelka, protože Parlamentu České republiky byly opakovaně překládány návrhy zákona upravujícího nájemní vztahy, avšak tyto nebyly přijaty (vládní návrh zákona o nájemném, předložený Poslanecké sněmovně dne 20. března 2003, návrh skupiny poslanců ze dne 22. června 2004, další návrh vlády ze dne 26. července 2005, jenž byl schválen Poslaneckou sněmovnou dne 2. ledna 2006, dne 3. února 2006 byl Senátem vrácen, dne 14. března 2006 přijat Poslaneckou sněmovnou v opakovaném hlasování, vyhlášen ve Sbírce zákonů byl pak pod č. 107/2006 Sb.). Vedlejší účastník dále zastává stanovisko, dle něhož "výsledek hlasování poslanců a senátorů v zákonodárném sboru není nesprávným úředním postupem a nelze z něj dovozovat odpovědnost za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům". Odkazuje v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, dle něhož přijímaní zákonů Parlamentem České republiky nelze vzhledem k ustanovení čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy, jakož i vzhledem k principu suverenity zákonodárné moci odpovědné lidu považovat za úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. přezkoumatelný soudní mocí. Konečně vedlejší účastník poukazuje na ústavní roli Ústavního soudu jako negativního zákonodárce, a nikoli orgánu oprávněného ukládat povinnosti zákonodárnému sboru. Pro uvedené navrhuje předmětnou ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

Ve své replice, doručené Ústavnímu soudu dne 8. srpna 2008, stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapska proti Polsku a Soler, Camilleri, Edwards a Ghig proti Maltě. V souvislosti s těmito případy projednávanými před Evropským soudem pro lidská práva stěžovatelka poukazuje na potřebu dodržení mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a to zejména čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy. V dalším pak odkázala na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti včetně jejího petitu.

V.

Ústní jednání

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, vyzval účastníky k vyjádření souhlasu s upuštěním od ústního jednání. Účastník řízení svůj souhlas vyslovil ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. března 2008, stěžovatelka ale v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 8. srpna 2008 sdělila, že na ústním jednání trvá. Pro uvedené Ústavní soud ve věci nařídil jednání, a to na den 9. září 2008.

VI.

Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva

Ústavní soud nálezem ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení § 685-695, § 696 odst. 2 a § 697-716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.

K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. února 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (N 34/40 SbNU 281) a dále také v nálezech ze dne 21. března 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 (N 64/40 SbNU 635), ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59), ze dne 16. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06 (N 102/41 SbNU 303), ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (N 118/41 SbNU 475), ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (N 137/42 SbNU 109) a dalších.

V nálezu ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05 byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. srpna 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. 38 C 154/2004).

V nálezu ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005 sp. zn. 26 Cdo 819/2005 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. března 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. července 2006 sp. zn. 26 Cdo 32/2006 (a dále ze dne 31. srpna 2006 sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 20. září 2006 sp. zn. 26 Cdo 1213/2006, ze dne 10. října 2006 sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. října 2006 sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a dalších).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 (jakož i v nálezech dalších - např. nález sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. května 2006) - oba viz výše - Ústavní soud vyslovil následující tezi: "výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.". Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům.

Jak plyne ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 81/2006, v posuzované věci se stěžovatelka obrátila na Ministerstvo financí dopisem ze dne 5. ledna 2006, jímž ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnila nárok na náhradu přesně určené výše škody, dané rozdílem mezi ekonomickým a regulovaným nájemným za dobu od 1. července 2002 do 30. listopadu 2005 podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstvo dopisem ze dne 8. února 2006 uplatněný nárok na náhradu škody neuznalo. Poté žalobou, doručenou dne 24. února 2006, stěžovatelka uvedený nárok uplatnila u Obvodního soudu pro Prahu 1.

Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k ústavně konformní interpretaci ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1 a § 95 odst. 2 o. s. ř.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31) uvedl: "Pokud tedy je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. ... Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). ... Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.".

Obdobně již konstatoval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 139/99 ze dne 8. 1. 2003 (N 3/29 SbNU 21): "Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem podle § 5 a 43 o. s. ř. poučit.".

V kontextu posuzované věci pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše) vymezil speciální rámec pro aplikaci § 5 o. s. ř. Uvedl, že obecný soud "musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu ... V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 o. s. ř.". Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004 sp. zn. 29 Odo 227/2002: "Poučení, že ve věci ... namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba (ve vazbě na institut záměny účastníků obsažený v § 92 odst. 2 o. s. ř.), součástí poučovací povinnosti soudů nebylo a není.".

Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu

- sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (o povinnosti obecnýchsoudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného),

- sp. zn. I. ÚS 489/05 (o povinnosti obecnýchsoudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům),

pak ve smyslu právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2 a § 95 odst. 2 o. s. ř. nutno interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecnésoudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranou subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2 a § 95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny.

Pro uvedené Ústavnísoud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2007 č. j. 24 C 81/2006-29 zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru