Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1748/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - KÚ Ústeckého kraje
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Plná moc
zmocnění
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1748.20.1
Datum podání23.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.4

500/2004 Sb., § 37 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1748/20 ze dne 18. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Komárka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2020 č. j. 9 As 371/2018-23, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti (podané dne 23. 6. 2020 jako blanketní ústavní stížnost a doplněné dne 22. 7. 2020) a napadeného rozhodnutí se podává, že Magistrát města Mostu (dále jen "magistrát") vydal dne 16. 5. 2014 rozhodnutí, jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku v silniční dopravě, uložil mu pokutu ve výši 6 000 Kč a trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel v délce trvání šesti měsíců. Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen "krajský úřad") zamítl stěžovatelovo odvolání proti uvedenému rozhodnutí pro opožděnost rozhodnutím ze dne 27. 7. 2015 č. j. 4170/DS/2015, JID: 105045/2015/KUUK/Hyk. Podle krajského úřadu bylo rozhodnutí magistrátu stěžovateli doručeno dne 27. 5. 2014, odvolací lhůta uplynula ke dni 11. 6. 2014, stěžovatel odvolání podal dne 30. 6. 2014. Podání stěžovatelova zmocněnce nadepsané jako odvolání doručené dne 30. 5. 2014 krajský úřad vyhodnotil jako podané neoprávněnou osobou, neboť bylo učiněno e-mailem bez platného elektronického podpisu a zmocněnec nedoložil bezvadnou plnou moc. Stěžovatelovo odvolání doručené dne 30. 6. 2014 proto vyhodnotil jako opožděné.

3. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), ve kterém namítal, že odvolání nebylo podáno opožděně, neboť zastoupení zmocněncem doložil kopií (scanem) plné moci, k jeho podání proto měl krajský úřad přihlížet. Měl-li pochybnosti, zda byla plná moc skutečně udělena, měl vyzvat k nápravě vady přímo stěžovatele, nikoli zmocněnce, jak učinil. Jeho nezákonný postup proto vedl ke zmeškání odvolací lhůty.

4. Krajský soud zamítl žalobu stěžovatele celkem třemi rozsudky (první dva byly zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu), naposledy ze dne 10. 9. 2018 č. j. 78 A 18/2015-187. V něm uvedl, že magistrát v průběhu správního řízení opakovaně neakceptoval podání zmocněnce a jemu udělenou plnou moc pro chybějící platný podpis stěžovatele, přičemž magistrát vyrozumění, kterými zmocněnce vyzval k doložení bezvadné plné moci, doručil na adresu jeho trvalého pobytu. Neboť magistrát v průběhu správního řízení zastoupení daným zmocněncem neakceptoval, svoje rozhodnutí ve věci doručil přímo stěžovateli. Nadto byl znovu vyrozuměn zmocněnec stěžovatele při doručení podání ze dne 30. 5. 2014, že k němu nebude přihlíženo, nedoručí-li následně bezvadnou plnou moc k zastupování stěžovatele. Krajský soud uvedl, že daný postup je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí správních soudů. Mezi stěžovatelem a krajským úřadem již bylo nesporné, že podání zmocněnce stěžovatele ze dne 30. 5. 2014 bylo opatřeno platným elektronickým podpisem.

5. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. V kasační stížnosti stěžovatel zejména namítal, že nebylo sporu o tom, koho zmocnil k jeho zastupování. Správní orgán nemusí akceptovat kopii plné moci vždy, nýbrž pouze vzniknou-li pochybnosti o existenci zmocnění, což se v jeho věci nestalo. Skutečným motivem krajského úřadu bylo chybné přesvědčení, že je nutné vždy vyžadovat originál plné moci. Krajský úřad nadto nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel doložil originál plné moci v odvolacím řízení dne 30. 6. 2014. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozsudku uvedl, že většinu jeho námitek uplatněných v kasační stížnosti řádně vypořádal již krajský soud. Dvěma námitkami o 1) povinnosti krajského soudu přihlédnout k originálu plné moci přiloženému v odvolacím řízení a 2) skutečném motivu správního orgánu k vyzývání zmocněnce stěžovatele v průběhu správního řízení pro chybnou domněnku, že originál plné moci musí být doložen vždy, se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť byly uplatněny poprvé až v kasační stížnosti [§ 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.")].

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud pouze převzal odůvodnění krajského úřadu v jeho rozhodnutí, což nelze považovat za "skutečný soudní přezkum." Nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud shledal dvě jeho námitky nepřípustnými, neboť je uplatnil poprvé až v kasační stížnosti. K tomu cituje příslušnou pasáž své žaloby, podle které tam již uvedenou námitku uplatnil. Proto se Nejvyšší správní soud měl vypořádat s tvrzením stěžovatele, že neměly-li správní orgány pochybnosti o skutečném zastoupení stěžovatele daným zmocněncem a pouze lpěly na doložení originálu plné moci, jde o postup nezákonný. V důsledku svých rozhodnutí správní soudy chrání postup správních orgánů, kdy odmítají přijmout kopii plné moci, aniž by jakkoli vyjádřily pochybnost o skutečném zastoupení účastníka správního řízení, čímž má docházet k účelovému "zakrývání" nesprávného závěru o nutnosti vždy doložit plnou moc v originále.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je založena v prvé řadě na nesouhlasu s tím, že Nejvyšší správní soud podle § 104 odst. 4 s. ř. s. odmítl jako nepřípustné jeho kasační námitky o 1) povinnosti krajského soudu přihlédnout k originálu plné moci přiloženému v odvolacím řízení a 2) skutečném motivu správního orgánu k vyzývání zmocněnce stěžovatele v průběhu správního řízení pro chybnou domněnku, že originál plné moci musí být doložen vždy, neboť je uplatnil poprvé až v kasační stížnosti. Uvedená námitka stěžovatele je neopodstatněná.

11. K prvně uvedené kasační námitce stěžovatel v ústavní stížnosti nepřekládá žádnou argumentaci a ani nijak konkrétně netvrdí a nedokládá, kdy ji měl v průběhu soudního řízení uplatnit. Ani z jiných podkladů doručených k ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí uvedené nevyplývá. Jde-li o druhou námitku, je pravdou, že z citace žaloby uvedené stěžovatelem vyplývá, že v ní uvedl, že magistrát pochybnosti o existenci zastoupení "nevyjádřil, a tedy je neměl." Další část uvedené citace však míří k tomu, že magistrát měl k doložení originálu plné moci vyzývat jak zmocněnce, tak stěžovatele. Ústavní soud proto námitku stěžovatele v ústavní stížnosti považuje za účelovou, neboť sám Nejvyšší správní soud v bodu 20 napadeného rozsudku uvádí, že "tímto směrem se [stěžovatelova] argumentace ... neubírala," nikoli že se o chybějících pochybnostech správních orgánů o skutečném zastoupení stěžovatel v žalobě vůbec nezmiňuje. Ústavní soud nemá, co by z ústavněprávního hlediska vytknul Nejvyššímu správnímu soudu, posoudil-li stěžovatelova žalobní tvrzení s přihlédnutím k průběhu řízení a okolnostem posuzované věci a nesoustředil se toliko na izolovaný výrok uvedený v žalobě, čehož se stěžovatel chybně domáhá. Nejvyšší správní soud proto odmítnutím kasačních námitek stěžovatele podle § 104 odst. 4 s. ř. s. neporušil jeho ústavně zaručená práva.

12. Namítá-li stěžovatel v souvislosti s tím, že správní soudy aprobují postup správních orgánů, kterým ve svém důsledku neuznávají závěr o zásadní přípustnosti kopií plných mocí pro zastupování ve správním řízení (v rozporu s judikaturou správních soudů), nutno uvést, že z ničeho nevyplývá, že správní orgány postupovaly motivovány nesprávným právním názorem o bezvýhradném požadavku na originál plné moci. Již krajský soud v bodu 18 svého rozsudku ze dne 10. 9. 2018 uvedl, že magistrát vyrozuměl zmocněnce o chybějícím podpisu plné moci, nikoli o tom, že bez dalšího neakceptuje kopii plné moci. Uvedenou námitku stěžovatele proto Ústavní soud považuje za účelovou a nedůvodnou.

13. Další námitky stěžovatele představují polemiku s právními závěry Nejvyššího správního soudu bez ústavněprávní relevance a jsou pouhým opakováním těch námitek, které řádně, tj. srozumitelně a logicky, vypořádaly krajský soud a Nejvyšší správní soud. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou, že krajský soud toliko nekriticky převzal tvrzení správních orgánů. Správní soudy dostatečně reagovaly na tvrzení stěžovatele a jejich rozsudky jsou přiměřeným a dostatečným způsobem s odkazem na konkrétní okolnosti věci odůvodněny, a proto neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Samotná skutečnost, že stěžovatel se závěry správních soudů nesouhlasí, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

14. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru