Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1745/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Karlovy Vary
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a... více
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1745.11.1
Datum podání13.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1745/11 ze dne 26. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. M., právně zastoupeného JUDr. Karlem Křížem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Chomutov, Štefánikovo náměstí 1702/18, směřující proti usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. února 2011, č.j. 40 PP 1445/2010-16, a Krajského soudu v Plzni ze dne 9. března 2011, č.j. 6 To 129/2011-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2009, č. j. 32 T 4/2008-3250, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2009, č.j. 5 To 31/2009-3362, byl pro trestný čin podvodu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, s počátkem výkonu tretu dne 26. října 2007 a předpokládaným koncem dne 26. dubna 2014. S ohledem na toto vymezení podal stěžovatel před vykonáním poloviny trestu žádost o podmínečné propuštění, které bylo odmítnuto, jak výše uvedeno.

Okresní soud přitom uvedl, že v projednávaném případě nebyly naplněny veškeré zákonné předpoklady, přičemž kladl důraz na předchozí majetkovou trestnou činnost stěžovatele. Na základě toho soud dospěl k přesvědčení, že nelze mít za to, že se stěžovatel polepšil, ačkoliv stěžovatel byl ve výkonu trestu hodnocen pozitivně. Závěrům okresního soudu přisvědčil i stížnostní soud.

Zásah do svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že soudy jeho možnou nápravu odvozují od jeho trestné minulosti, která byla z části v roce 2004 zahlazena, a proto jí stěžovatel neměl být nadále stigmatizován. Je sice pravda, že, po uložení alternativních trestů po osvědčení se, se stěžovatel dopouštěl i nadále trestné činnosti, tato okolnost však byla zohledněna ve výši uloženého trestu. Takovým postupem je však zcela vyloučena možnost polepšení se. Podle stěžovatelovy interpretace uvedeného postupu je zcela nemožné aplikovat podmínečné propuštění na jiné osoby než prvotrestané, což je v rozporu s daným institutem. Soudy by podle stěžovatele měly posuzovat skutečnou možnost nápravy a tato by měla mít podstatný vliv na rozhodování o žádosti. V jeho případě však soudy k věci takto nepřistupovaly. Tím jej zkrátily v možnosti domáhat se stanoveným způsobem jeho práv u nezávislého a nestranného soudu. Soudy se přitom dostatečně nevypořádaly s předloženou argumentací, citovou vazbou na rodinu a se závažnou chorobou jeho manželky. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 40 PP 1445/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzeném právu, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat. Ústavní stížnost je tak především vyjádřením nesouhlasu se závěry obecných soudů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze bez dalšího očekávat, že jej trest již dostatečně napravil a tedy nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován.

Právo na spravedlivý proces pak zaručuje každému, že jeho věc bude projednávána příslušným nestranným a nezávislým soudem, který bez vnějších vlivů a působení, zákonem stanoveným postupem posoudí, zda nastaly okolnosti, pro které je na místě vyhovět požadavku navrhovatele, případně takový požadavek odmítnout.

Pokud není ústavní stížnost založena na pochybení soudu či jeho opomenutí některého zákonem předvídaného kroku či náležitosti, ale jen a výhradně na nesouhlasu s rozhodnutím, které neodpovídá očekávání navrhovatele, není možno ústavní stížnost považovat za důvodnou. V projednávaném případě právě taková situace nastala.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho předchozí trestná činnost se zobrazila již v odsuzujících rozsudcích a nové uplatnění při rozhodování o jeho současné žádosti jej zkracuje v jeho právech. Dle Ústavního soudu se však nejedná o nové "přitvrzení" při posuzování jeho žádosti, ale posouzení, zda, právě s ohledem na předchozí, i zahlazená odsouzení, a jejich deklaraci v odsuzujících rozsudcích, skutečně došlo k nápravě či nikoliv. Stěžovatel sám svým jednáním, kdy navodil dojem nápravy, která se však nepotvrdila, vede soudy k tomu, aby důkladněji a hlouběji prověřily, zda okolnosti skutečně nasvědčují tomu, že v případě stěžovatele došlo k opravdové nápravě, která by mohla vést k odůvodněnosti podmíněného propuštění.

Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že postup obecných soudů byl způsobilý zkrátit jej v naříkaném právu.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru