Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1744/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
přípravné řízení
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1744.17.1
Datum podání05.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79e, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1744/17 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., se sídlem Suite 319-3 1 Royal Exchange Avenue, EC3V 3LT London, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4115679, zastoupené Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem, se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017 sp. zn. 6 To 48/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 5. června 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. (dále také jen "stěžovatelka" nebo "LCCD") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Policie České republiky, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor korupce, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 6. ledna 2016 č. j. OKFK-5029-1133/TČ-2014-251002 rozhodla tak, že:

a) Podle § 79e odst. 1 tr. řádu, ve znění do 17. března 2017, se po předchozím souhlasu státního zástupce zajišťují ve výroku blíže specifikované pohledávky LCCD (dříve TROWMART LIMITED) z úvěrových smluv a z kupní smlouvy o prodeji nemovitosti a současně se zakazuje uvedené obchodní společnosti tyto pohledávky převést na jiného nebo je zatížit. Zajištění se vztahuje i na příslušenství těchto pohledávek, včetně veškerých práv s nimi spojených, zejména zástavních práv k nemovitým a movitým věcem zajišťujících tyto pohledávky (výrok I).

b) Podle § 79a odst. 2 tr. řádu se LCCD zakazuje jakékoliv nakládání s originální smluvní a jinou dokumentací vztahující se k úvěrovým smlouvám uvedeným blíže ve výroku I, včetně listin představujících jejich zajištění a práva s nimi spojená, ve výroku blíže specifikovanou (výrok II).

2) Své usnesení o zajištění policejní orgán odůvodnil tím, že zjištěné skutečnosti důvodně nasvědčují tomu, že uvedené pohledávky byly užity ke spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se měli dopustit statutární zástupci spořitelního družstva WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci, IČ: 25780450 (dále také jen "WPB"), v souvislosti s postoupením části úvěrového portfolia WPB na obchodní společnost TROWMART LIMITED.

3) Proti usnesení policejního orgánu podala LCCD stížnost, na jejímž základě Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") zrušil napadené usnesení a znovu rozhodl takto:

a) Podle § 79e odst. 1 tr. řádu se zajišťují pohledávky vzniklé z blíže specifikovaných úvěrových smluv a jedné kupní smlouvy uzavřené mezi WPB a ve výroku blíže specifikovanými dlužníky, ke kterým uplatnila opční právo obchodní společnost LCCD na základě Smlouvy o odborné spolupráci a finanční záruce ze dne 20. listopadu 2002 ve znění dodatků č. 1 až 3. O vlastnictví těchto pohledávek přitom bylo rozhodnuto ve prospěch LCCD rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu Hospodářské komory ČR a Agrární komory ČR ze dne 2. června 2014 sp. zn. Rsp 286/14, jehož vykonatelnost byla odložena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. července 2014 č. j. 65 C 101/2014-22. Současně se zajišťuje i příslušenství pohledávek a veškerá práva s nimi spojená, zejména v podobě zástavních práv k nemovitým a movitým věcem, ve výroku blíže specifikovaným (první výrok).

b) Podle § 79e odst. 2 tr. ř. se LCCD, popřípadě WPB, zakazuje, aby nakládaly s těmito pohledávkami, jejich příslušenstvím a právy s nimi spojenými, převedly je na někoho jiného nebo je zatížily (druhý výrok).

c) Podle § 79e odst. 3 se majiteli těchto pohledávek ukládá, aby policejnímu orgánu do 15 dnů od oznámení tohoto usnesení sdělil, zda a kdo má k těmto pohledávkám předkupní nebo jiné právo nebo zda je jiným způsobem omezen výkon práva s nimi nakládat (třetí výrok).

d) Podle § 79e odst. 3 se majitel těchto pohledávek vyzývá, aby to 15 dnů od oznámení tohoto usnesení vydal všechny listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění určitého práva k pohledávkám, a to zejména originální smluvní a jinou dokumentaci vztahující se k úvěrovým smlouvám specifikovaným v prvním výroku tohoto usnesení, originály listin představujících zajištění pohledávek a práv s nimi spojených včetně související dokumentace (čtvrtý výrok).

4) Stran námitek stěžovatelky stížnostní soud uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá důvodné podezření, že dodatky ke Smlouvě o odborné spolupráci a finanční záruce ze dne 20. listopadu 2002 (dále jen "smlouva") byly antedatovány a podepsány neoprávněnými osobami. Z dosavadních skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení přitom (mimo jiné) vyplývá, že předmětná smlouva byla v době uzavření druhého a třetího dodatku již zrušena dohodou jejích účastníků a spolupráce mezi WPB a LCCD probíhala na základě individuálních dohod a v důsledku provázanosti osob, které druhý a třetí dodatek podepsaly. Dle stížnostního soudu byl dostatečně odůvodněn závěr, že mohl být spáchán trestný čin v souvislosti s vyváděním majetku z WPB ve prospěch LCCD. V neposlední řadě stížnostní soud připomenul, že skutečnost, že nadále probíhá soukromoprávní spor mezi osobami, které měly či stále mají rozhodující vliv na WPB, popřípadě mezi WPB a LCCD, nijak nebrání prověřování důvodného podezření ze spáchání trestného činu. V tomto směru vydání usnesení o zajištění nehmotných věcí nevylučuje ani souběžná existence předběžného opatření vydaného v civilním řízení.

5) Jako důvodnou shledal stížnostní soud námitku LCCD, že usnesení o zajištění je třeba směřovat nejen vůči ní, ale i vůči WPB, neboť vlastnictví daných pohledávek je v současné době nadále sporné. Z tohoto důvodu stížnostní soud zrušil usnesení policejního orgánu a rozhodl o zajištění jak ve vztahu k LCCD, tak i vůči WPB. Stížnostní soud rovněž napravil pochybení policejního orgánu, který výrok II svého usnesení opřel o ustanovení § 79a odst. 2 tr. řádu, upravující zcela odlišný typ zajištění. V neposlední řadě stížnostní soud do výroku svého usnesení zahrnul i výzvu dle § 79e odst. 3 tr. řádu, již policejní orgán zahrnul toliko do nečíslované výrokové části svého rozhodnutí, ačkoliv bylo zapotřebí tuto výzvu formulovat jako samostatný výrok.

6) Ze všech shora uvedených důvodů proto stížnostní soud i přes dílčí procesní pochybení shledal zajištění nehmotných věcí dle § 79e tr. řádu, důvodným.

III.

Stran zajištění nehmotných věcí (pohledávek) stěžovatelka namítá, že ke spáchání žádné trestné činnosti v souvislosti s uplatněním opčního práva k těmto pohledávkám, sjednaného ve smlouvě ve znění dodatků č. 1 až 3, nedošlo. Podle stěžovatelky není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl stížnostní soud k závěru o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, 3 tr. zák. Ve vztahu k odůvodnění usnesení o zajištění stěžovatelka poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/), na jehož základě dovozuje, že usnesení o zajištění postrádá zákonný podklad a je evidentně projevem svévole.

Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že v souvisejícím civilním řízení bylo vydáno usnesení, jímž byla odložena vykonatelnost rozhodčího nálezu, a že bylo vydáno i předběžné opatření, kterým jí byla uložena povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by nakládala s pohledávkami, které jsou předmětem usnesení stížnostního soudu o zajištění nehmotných věcí.

Z těchto důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že napadeným usnesením stížnostního soudu je nepřiměřeně zasahováno do jejího vlastnického práva. Případný spor o vlastnictví pohledávek jsou přitom oprávněny posoudit civilní soudy, nikoliv orgány činné v trestním řízení. Stěžovatelka závěrem upozorňuje na "spornost" postupu stížnostního soudu, který v prvním výroku svého usnesení neuvádí, komu jsou dané pohledávky zajištěny, avšak následně označuje za jejich majitele stěžovatelku i WPB.

IV.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadené usnesení, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti usnesení stížnostního soudu o zajištění nehmotných věcí, jež stěžovatelka označuje za nezákonné a svévolné.

Ústavní soud připomíná závěry formulované jeho dosavadní rozhodovací praxí stran požadavků, jež jsou z hlediska ústavních kautel kladeny na rozhodování o zajištění majetkových hodnot v trestním řízení. Platí, že takové rozhodnutí musí být vydáno na základě zákona (článek 2 odst. 2 Listiny), příslušným orgánem (článek 2 odst. 2 a článek 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (článek 1 odst. 1 Ústavy a článek 2 odst. 2 a 3 Listiny).

Poslední z uvedených kritérií znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (viz stěžovatelkou označené usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 379/03).

Na počátku trestního řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout přísné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajišťované majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný; takový závěr může být dalším šetřením vyvrácen.

V tomto ohledu proto postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že zajištěné majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo že jsou výnosem z trestné činnosti, odůvodněný konkrétními zjištěnými skutkovými okolnostmi (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. října 2007 sp. zn. I. ÚS 105/17, ze dne 28. listopadu 2008 sp. zn. II. ÚS 2475/08, ze dne 23. října 2012 sp. zn. I. ÚS 1758/12, ze dne 7. května 2014 sp. zn. II. ÚS 776/14, ze dne 7. srpna 2014 sp. zn. III. ÚS 2017/14, či ze dne 15. srpna 2017 sp. zn. I. ÚS 2445/17; viz také ŠÁMAL, P., RŮŽIČKA, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1031. a TREŠLOVÁ, L. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. s. 661). Je plně na orgánech činných v trestním řízení, aby podle stavu a průběhu trestního řízení rozpoznaly, kdy již zajištění majetkových hodnot není třeba a zajištění buď zrušily, nebo omezily (srov. § 79a odst. 3 až 5, § 79b, § 79c odst. 5, § 79d odst. 7 a 8 a § 79e odst. 8 tr. ř., ve znění do 17. března 2017 a § 79f tr. řádu, ve znění od 18. března 2017; viz také nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, pod bodem 50 nebo usnesení ze dne 14. května 2008 sp. zn. II. ÚS 2061/17).

Přezkum Ústavního soudu se dále zaměřuje na posouzení otázky, zda zásah do vlastnického práva je v dané věci zásahem přiměřeným ve smyslu poměru mezi závažností prověřované trestné činnosti a rozsahem zajištění ve vztahu k možnostem stěžovatele jako podnikatele dále vykonávat činnosti, jež s tímto podnikáním souvisí (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 30. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07, sp. zn. I. ÚS 2485/13, či ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. III. ÚS 24/17). Obdobný standard přezkumu uplatňuje i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") při sledování zákonnosti zásahu, jeho legitimity a přiměřenosti mezi použitými prostředky, a cílem, kterého má být opatřením zasahujícím do majetkových práv dosaženo (rozsudek ESLP ve věci Forminster Enterprises Limited proti České republice ze dne 9. října 2008, č. stížnosti 38238/04, rozsudek ESLP ve věci Benet Czech, spol. s r. o., proti České republice ze dne 21. října 2010, č. stížnosti 31555/05).

Jsou-li popsané požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetkových hodnot za protiústavní zásah do vlastnických práv dotčené osoby.

Ve světle shora uvedených judikatorních závěrů Ústavní soud posoudil ústavní stížností napadené usnesení, přičemž žádné vady, pro které by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu, neshledal.

V.

Co se týče základních požadavků na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení bylo vydáno na základě zákona [§ 79e odst. 1 a 2, ve spojení s § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu], příslušným orgánem [§ 79e odst. 1, ve spojení s § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu] a nepředstavuje ani projev nepřípustné svévole.

Ve vztahu k poslednímu z uvedených kritérií je třeba říci, že ze skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení se zcela důvodně podával závěr o tom, že dosud blíže neustanovené osoby mohly svým jednáním spočívajícím v antedatování dodatků ke smlouvě způsobit neoprávněné vyvedení majetku (pohledávek z hypotečních úvěrů) z WPB ve prospěch stěžovatelky. Na základě těchto předběžných závěrů (trestní řízení doposud nebylo skončeno) bylo možné uzavřít, že je vysoce pravděpodobné, že došlo ke spáchání trestného činu a že zajištěné pohledávky mohly představovat výnos z trestné činnosti. Ústavní soud nemá pochyb o tom, že odůvodnění stížnostního soudu zákonným nárokům dostálo.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud pouze doplňuje, že orgány činné v trestním řízení se v dané věci zabývají prověřováním trestné činnosti, při níž měla být způsobena škoda přesahující 2,5 miliardy Kč, přičemž je dotčeno celkem 122 subjektů, s nimiž WPB uzavřela úvěrové smlouvy a jejichž pohledávky jsou zajištěny desítkami nemovitostí, 29 směnkami a řadou účastnických cenných papírů.

Co se týče poměru mezi zásahem do vlastnického práva v dané věci a závažností prověřované trestné činnosti, a následně poměru těchto dvou kategorií vůči možnosti stěžovatelky nadále podnikat, je třeba připomenou, že již otázka vlastnictví zajištěných pohledávek je v tomto směru sporná. Právě z tohoto důvodu stížností soud (zcela logicky, byť stěžovatelka namítá opak) zakázal dle § 79e odst. 2 tr. řádu nakládat se zajištěnými pohledávkami jak WPB, tak i stěžovatelce, neboť doposud není postaveno najisto, která z dotčených právnických osob je vlastnicí předmětných pohledávek.

Stran námitky stěžovatelky k formulaci třetího a čtvrtého výroku usnesení stížnostního soudu Ústavní soud považuje za nutné říci, že jestliže v těchto výrocích je namísto označení "WPB a LCCD" užito neutrální označení "majitel", nespatřuje v takové formulaci jakékoliv, natožpak ústavněprávně relevantní, pochybení stížnostního soudu.

Poukazuje-li stěžovatelka na vydání předběžného opatření, jímž jí byla uložena povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by nakládala s danými pohledávkami, je třeba odkázat na závěr stížnostního soudu, dle něhož existence předběžného opatření v civilním řízení nijak nebrání zajištění téže majetkové hodnoty prostřednictvím zajišťovacích institutů v řízení trestním. Smysl obou institutů je totiž odlišný. Prostřednictvím zajištění v trestním řízení nelze dosáhnout zatímní úpravy poměrů mezi dotčenými osobami až do doby, než bude pravomocně vyřešena otázka vlastnictví k zajištěné majetkové hodnotě. Smyslem zajištění v trestním řízení je zabránit tomu, aby s majetkovou hodnotou, která je určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, případně která představuje výnos z trestné činnosti, bylo jakkoliv nakládáno, a to až do doby, kdy bude možné rozhodnout o jejím dalším osudu (§ 80, ve spojení s § 81a tr. řádu, ve znění do 17. března 2017).

Závěrem Ústavní soud dodává, že ačkoliv stěžovatelka v petitu své ústavní stížnosti navrhovala zrušit i usnesení policejního orgánu o zajištění nehmotných věcí ze dne 6. ledna 2016 č. j. OKFK-5029-1133/TČ-2014-251002, nemohl se tímto jejím návrhem zabývat. Je tomu tak proto, že dané usnesení policejního orgánu bylo zrušeno a nahrazeno usnesením stížnostního soudu, jehož kasace se stěžovatelka domáhá. Případný prostor pro zrušení - již zrušeného - rozhodnutí policejního orgánu Ústavní soud nemá.

Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení o zajištění nehmotných věcí nezasáhlo do základních práv stěžovatelky. Proto byl nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru