Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1744/14 #2Usnesení ÚS ze dne 28.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Promlčení
dovolání/přípustnost
Náklady řízení
dovolání/důvody
Nájem
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1744.14.2
Datum podání20.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 112

99/1963 Sb., § 43, § 132, § 241a odst.2, § 238 odst.1 písm.d, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1744/14 ze dne 28. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Oty Schütze a 2) JUDr. Jaroslavy Šafránkové, obou zastoupených Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 3560/2013-596, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 62 Co 134/2013-551, 62 Co 135/2013, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2012, č. j. 11 C 310/2003-507, a ústavní stížnosti stěžovatele 3) Ing. Oldřicha Taraby, CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II. 1718/8, proti části výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 3560/2013-596, jíž bylo odmítnuto dovolání 3) stěžovatele, a části výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 62 Co 134/2013-551, 62 Co 135/2013, jíž byl změněn výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2012, č. j. 11 C 310/2003-507, tak, že náklady řízení činí 61.300,- Kč, která byla původně vedena pod sp. zn. I. ÚS 1881/14, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2014 a vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1744/14 se stěžovatelé 1) MUDr. Ota Schütz a 2) JUDr. Jaroslava Šafránková domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené jim čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Dne 30. 5. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele 3) Ing. Oldřicha Taraby, CSc., která byla zaevidována pod sp. zn. I. ÚS 1881/14 a jíž se 3) stěžovatel domáhal zrušení výše specifikovaných výroků téhož usnesení Nejvyššího soudu a téhož rozsudku Městského soudu v Praze, a to rovněž s tvrzením, že předmětnými výroky těchto rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované mu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na ochranu vlastnictví zaručené mu čl. 11 odst. 1 Listiny.

3. Protože obě ústavní stížnosti směřují proti totožným rozhodnutím (byť tato nenapadají ve stejném rozsahu), týkají se týchž účastníků a souvisejí spolu též skutkově, byly usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1744/14, spojeny ke společnému řízení, když zároveň bylo rozhodnuto o tom, že nadále bude řízení o nich vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 1744/14.

II.

4. Z ústavních stížností, jež splňují všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jimi napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 310/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující.

5. Stěžovatelé 1) a 2) se svou žalobou, která byla v průběhu řízení několikrát měněna, domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil 3) stěžovateli a Mgr. Ivaně Tarabové (zde vedlejší účastnice) povinnost uhradit jim společně a nerozdílně částku v celkové výši 97.596,07 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla sestávat z dlužného nájemného a nedoplatků za služby v bytě v Praze 4 ve výši 33.535,54 Kč za období let 2005 - 2006, bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, na kterém stojí neoprávněná stavba garáže za dobu od 6/2001 - 5/2006, ve výši 49.998,93 Kč a nákladů za vyklizení sklepa ve výši 14.061,60 Kč.

6. O této žalobě bylo rozhodnuto v pořadí již třetím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2012, č. j. 11 C 310/2003-507, tak, že 3) stěžovateli a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům 1) a 2) společně a nerozdílně částku ve výši 20.705,- Kč (výrok I.). Ve zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.). Soud prvního stupně k tomu uvedl, že jako částečně důvodný posoudil pouze nárok stěžovatelů 1) a 2) na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, když ve zbývající části stěžovatelé 1) a 2) buď neunesli břemeno tvrzení (nárok na náhradu škody v souvislosti s vyklizením sklepa) nebo se jednalo o promlčené právo, které tak nebylo možno stěžovatelům 1) a 2) přiznat (dlužné nájemné a nedoplatky za služby a částečně též právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku).

7. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 62 Co 134/2013-551, 62 Co 135/2013, ve výrocích I., II. a IV. jako věcně správné potvrzeno, když změněny byly výroky III., V. a VI. rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení. Dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Dovolání všech stěžovatelů byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 3560/2013-596, odmítnuta. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelů 1) a 2) není s přihlédnutím k § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné, neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto o samostatných peněžitých plněních, z nichž žádné nepřevýšilo částku 50.000,- Kč. V části, v níž směřovalo proti výroku o náhradě nákladů řízení, pak bylo dovolání stěžovatelů 1) a 2) odmítnuto pro vady, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, neboť v této části dovolání neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatelé 1) a 2) spatřovali naplnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, a dále nebyl vymezen důvod dovolání. Rovněž dovolání 3) stěžovatele směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení bylo dovolacím soudem odmítnuto pro vady, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, když ani 3) stěžovatel ve svém dovolání dle názoru dovolacího soudu nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, ani dovolací důvod.

III.

9. Stěžovatelé 1) a 2) svou ústavní stížností napadli rozhodnutí soudů všech stupňů, jimž vytýkali, že tyto nezhodnotily v celém svém souhrnu všechny posuzované skutečnosti, jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, když z nich nevyplývají soudy učiněná skutková zjištění, řízení je zatíženo vadami (nebylo rozhodnuto o celém žalobou uplatněném nároku a vyhlášený rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku neshoduje s jeho písemným vyhotovením) a věc byla nesprávně právně posouzena. V souvislosti s nesprávným právním posouzením věci pak stěžovatelé brojili zejména proti právnímu názoru odvolacího soudu, že jimi uplatněné právo na zaplacení dlužného nájemného a úhrad za služby je promlčeno, když stěžovatelé toto své právo dle názoru odvolacího soudu uplatnili až v rámci svého podání ze dne 31. 8. 2011, a tedy až tímto dnem došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Dovolacímu soudu pak stěžovatelé vytkli, že tento nesprávně odmítl jejich dovolání pro nepřípustnost dle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, s poukazem na to, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika samostatných peněžitých plněních, z nichž žádné nepřevyšovalo částku 50.000,- Kč. K tomu uvedli, že dovolací soud zde patrně nedostatečně zkoumal skutkový důvod žaloby, když tento byl u všech tří jimi uplatněných nároků totožný, když odlišné bylo pouze jejich právní posouzení. Dovolací soud dle jejich názoru pochybil rovněž tím, že uvedl, že v rámci svého dovolání nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti.

10. Stěžovatel 3) svou ústavní stížností brojil proti části výroku I. usnesení dovolacího soudu, v níž bylo odmítnuto jeho dovolání, a dále proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž tento změnil výrok III. rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že náklady řízení, které mu stěžovatelé 1) a 2) byli povinni společně a nerozdílně zaplatit, činí 61.300,- Kč. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýkal, že tento provedl nesprávný výpočet výše náhrady nákladů řízení, když dle názoru stěžovatele mu opomněl přiznat náklady právního zastoupení za celkem 8 úkonů právní služby, v důsledku čehož byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení v částce, která byla o 31.337,- Kč nižší než kolik stěžovateli, který je navíc poživatelem invalidního důchodu s minimálními příjmy, přiznáno být mělo. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že tento odmítl jeho dovolání s odůvodněním, že toto neobsahuje vymezení, v čem stěžovatel spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, a neobsahuje ani vymezení dovolacího důvodu, a to přesto, že dovolání stěžovatele dle jeho názoru uvedené obligatorní náležitosti obsahovalo.

IV.

11. Po přezkoumání všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost 3) stěžovatele představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Jak plyne z výše uvedeného, je podstatou ústavní stížnosti 3) stěžovatele zejména jeho nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu ohledně výše náhrady nákladů řízení, která by tomuto stěžovateli měla náležet. Takto pojatá ústavní stížnost však zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, v níž se rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces již opakovaně zabýval, přičemž uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se takové rozhodnutí může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02; U 25/27 SbNU 307, a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí stran uložení povinnosti (resp. přiznání práva) k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování výše náhrady nákladů řízení dospějí. Výjimku představují pouze situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, tj. situace, kdy Ústavní soud zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo.

13. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci však Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento se otázkou výše náhrady nákladů řízení zabýval, přičemž své rozhodnutí též podrobně odůvodnil. Tvrzení stěžovatele, že odvolací soud pochybil, když mu patrně v důsledku administrativního pochybení opomněl přiznat náhradu nákladů za dalších osm úkonů právní služby, pak není z pohledu Ústavního soudu relevantní, neboť stěžovatel se tímto po Ústavním soudu fakticky domáhá toliko přezkumu věcné správnosti výpočtu náhrady nákladů řízení odvolacím soudem, což však Ústavnímu soudu nepřísluší.

14. Důvodnou pak není ani námitka 3) stěžovatele směřující vůči rozhodnutí dovolacího soudu. Tomu stěžovatel vytýkal, že tento se dopustil formalismu a odepření spravedlnosti, když odmítl jeho dovolání s tím, že toto dovolání trpí vadami (absence vymezení, v čem stěžovatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a vymezení dovolacího důvodu), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní soud k tomu v podrobnostech uvádí následující.

15. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.

16. Jak bylo Ústavním soudem z příslušného spisového materiálu zjištěno, stěžovatel ve svém dovolání ze dne 8. 7. 2013 mj. uvedl, že má za to, že výrok II. rozsudku odvolacího soudu v napadené části "spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že dovolacím soudem měla být vyřešená (právní) otázka procesního práva posouzena jinak, jak je dále v článku III. tohoto dovolání uvedeno". V článku III. však stěžovatel nevymezuje, jaká konkrétní právní otázka související s výpočtem výše náhrady nákladů řízení měla být odvolacím soudem nesprávně právně posouzena, když zde stěžovatel pouze obecně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky náhrady nákladů řízení. Takové vymezení předpokladů přípustnosti dovolání však s přihlédnutím k výše uvedenému nelze považovat za řádné, když z dovolání nelze učinit závěr, jakou konkrétní právní otázku související s otázkou náhrady nákladů řízení mínil stěžovatel v rámci svého dovolání dovolacímu soudu předložit a zda se mělo jednat o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo se mělo jednat se o otázku, která již byla dovolacím soudem vyřešena, avšak dle názoru stěžovatele měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Ústavní soud se ztotožňuje rovněž se závěrem dovolacího soudu stran řádného nevymezení dovolacího důvodu, když stěžovatel ve svém dovolání sice uvádí, že namítá nesprávné právní posouzení, aniž by však uvedl konkrétní právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a vyložil, v čem nesprávnost tohoto posouzení dle jeho názoru spočívá. Ústavní soud proto nemá za to, že by závěr dovolacího soudu o absenci těchto dvou obligatorních náležitostí byl závěrem svévolným, který by vyžadoval jeho kasační zásah.

V.

17. Závěr o zjevné neopodstatněnosti návrhu ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud učinil, i pokud jde o ústavní stížnost stěžovatelů 1) a 2).

18. Stejně jako v případě ústavní stížnosti 3) stěžovatele, neshledal Ústavní soud důvodnými námitky stěžovatelů 1) a 2), jimiž tito brojili proti rozhodnutí dovolacího soudu, jemuž vytýkali, že tento nesprávně odmítl jejich dovolání dílem pro jeho nepřípustnost s tím, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o několika samostatných nárocích, přičemž žádný z nich nepřesáhl částku 50.000,- Kč, a dílem proto, že stěžovatelé ve svém dovolání nevymezili dovolací důvod a to, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud se však s námitkou tvrzené nesprávnosti rozhodnutí dovolacího soudu neztotožňuje, když závěr dovolacího soudu stran toho, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o více samostatných peněžitých plněních, z nichž žádné nepřevýšilo 50.000,- Kč, považuje za věcně správný. Za mající oporu v obsahu dovolání stěžovatelů považuje Ústavní soud též závěr dovolacího soudu, že stěžovatelé ve svém dovolání nevymezili dovolací důvod a to, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Byť se stěžovatelé této otázce ve svém dovolání skutečně věnovali, učinili tak pouze ve vztahu k výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nimž bylo jejich dovolání shledáno nepřípustným dle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nikoli však ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k němuž nebyla přípustnost dovolání a priori vyloučena. Dovolací soud proto nepochybil, pokud dovolání stěžovatelů i v této části odmítl.

19. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že obecné soudy při svém rozhodování nezhodnotily v celém svém souhrnu všechny posuzované skutečnosti, neboť takovou skutečnost ze spisového materiálu nezjistil, přičemž stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nespecifikovali, o které konkrétní skutečnosti se mělo jednat. Ústavní soud má naopak za to, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy a svá rozhodnutí též dostatečným způsobem odůvodnily, přičemž stěžovateli namítanou libovůli v jejich rozhodování Ústavní soud neshledal. S námitkou, že vyhlášený rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku neshoduje s jeho písemným vyhotovením, se ve svém rozhodnutí zabýval již odvolací soud. Ústavní soud na odůvodnění tohoto rozhodnutí v této části pro stručnost pouze odkazuje.

20. Neobstojí konečně ani námitka, jíž stěžovatelé brojili proti závěru odvolacího soudu (který se v této části ztotožnil se závěry soudu prvního stupně), že ke stavení běhu promlčecí doby došlo teprve poté, co byla žaloba k výzvě soudu stěžovateli doplněna (tedy až podáním došlým soudu prvního stupně dne 31. 8. 2011). S tímto závěrem však stěžovatelé vyslovili nesouhlas, když poukazovali na to, že podmínku pro stavení běhu promlčecí doby splnili již podáním žaloby (tedy již dne 15. 5. 2003), nikoli až tím, že žalobu k výzvě soudu doplnili tak, aby tuto bylo možno považovat za bezvadnou ve smyslu § 43 občanského soudního řádu. K tomu Ústavní soud uvádí, že závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo až doplněním žaloby ze dne 31. 8. 2011, odvolací soud učinil pouze ve vztahu k nároku stěžovatelů na zaplacení dlužného nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu za roky 2005 a 2006, což odvolací soud odůvodnil tím, že teprve v rámci tohoto podání stěžovatelé toto své právo v řízení uplatnili. Tento závěr odvolacího soudu pak dle názoru Ústavního soudu plně odpovídá obsahu vyžádaného spisového materiálu, když zmínka o tom, že stěžovatelé požadují zaplacení dlužného nájemného a úhrad za služby rovněž za období roku 2005 a 2006, se skutečně ve spise poprvé objevuje až v rámci podání stěžovatelů ze dne 31. 8. 2011. Tvrzení stěžovatelů, že ke stavení běhu promlčecí doby mělo rovněž ve vztahu k této části jejich nároku dojít již podáním žaloby (a nikoli až jejím doplněním), nemůže obstát již z toho důvodu, že žaloba byla stěžovateli podána v roce 2003, tedy o několik let dříve, než předmětné nároky vážící se k období let 2005 a 2006 vůbec vznikly. Na správnosti závěru odvolacího soudu stran promlčení předmětného nároku nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelé svou žalobu rozšířili též podáním ze dne 21. 6. 2006. To proto, že stěžovatelé tímto svým podáním rozšířili žalobu o částku 37.683,22 Kč, která měla dle jejich tvrzení představovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, na němž byla zřízena neoprávněná stavba garáže, a to za roky 2003 - 2006. Nárok na zaplacení dlužného nájemného a úhrad za služby ve výši 33.535,54 Kč za období let 2005 - 2006 však v rámci tohoto podání stěžovatelé neuplatnili.

VI.

21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud rozhodl o návrzích mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že oba návrhy jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru