Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1741/12 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Havlíčkův Brod
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
reformatio in peius
In dubio pro reo
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1741.12.1
Datum podání10.05.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 256, § 250

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 222


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1741/12 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 1 T 40/2009-2029 ze dne 19. 5. 2011, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 274/2011-2127 ze dne 26. 10. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 35/2012-2196 ze dne 4. 4. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "právo na presumpci neviny", garantované v čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 40 odst. 6 Listiny, který stanovuje, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Mimo to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu "přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody", maje na mysli zjevně odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Z připojeného spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem č. j. 1 T 40/2009-2029 ze dne 19. 5. 2011 shledal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř let za současného vyslovení dohledu, dále mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci jednatele na dobu čtyř let a zavázal jej k náhradě škody jednotlivým poškozeným. Stěžovatel se vytýkaného jednání, zkráceně řečeno, dopustil tak, že jako jednatel společnosti Styl.Renta s. r. o. uzavřel s poškozenými kupní smlouvy o prodeji nemovitosti (případy pod bodem 1 a 2 rozsudku, poškození Karel Kostka a manželé Šimonovi), nebo smlouvy o půjčce, na základě nichž se jim tato společnost zavázala půjčit určitou finanční hotovost, přičemž poškození na společnost převedli vlastnické právo ke svým nemovitostem s rozvazovací podmínkou vyjádřenou tak, že pokud půjčené peníze v termínu s příslušným úrokem vrátí, vlastnické právo k nemovitostem získají zpět (případy pod bodem 3 a 4 rozsudku, poškozené Slavíková a Pecnová). Stěžovatel však již v době podpisu předmětných smluv měl v úmyslu tyto dohody nedodržet, což také učinil, neboť poškozeným neuhradil celou kupní cenu nemovitosti, resp. nepůjčil celou finanční částku, ke které se ve smlouvě o půjčce zavázal, poté nepřevedl vlastnické právo k zajištěným nemovitostem zpět a neprovedl ani finanční vyrovnání ze zajišťovacího převodu práva, namísto toho si opatřil výdajové pokladní doklady podepsané poškozenými, které měly prokazovat, že jmenovaným veškerou finanční hotovost dle příslušných smluv uhradil. Popsaným jednáním způsobil poškozeným škodu v celkové výši 2.567.872,72 Kč.

Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 14 To 274/2011-2127 ze dne 26. 10. 2011 zrušil částečně rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Odvolací soud stěžovateli také znovu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárních orgánů a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu čtyř let. Pod bodem II. výroku soud zamítl odvolání stěžovatele s tím, že ostatní výroky v napadeném rozsudku nalézacího soudu zůstávají nezměněny.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 4 Tdo 35/2012-2196 ze dne 4. 4. 2012, ve kterém dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl.

Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V předložené ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že za důkazní situace, kdy proti sobě stály v příkrém rozporu usvědčující výpovědi poškozených proti výpovědi jeho samotného a svědků Gory, R. K. a JUDr. Košmidera, nevyužily všech možností k ověření věrohodnosti výpovědi poškozených a jednaly tak v rozporu s intencemi danými nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09. Jmenovitě odvolací soud porušil své povinnosti, pokud neprovedl důkaz soudním protokolem, ve kterém byl zaznamenán výslech svědkyně Neubergové u civilního soudu, která v něm popisovala okolnosti předání peněz poškozené Pecnové odlišně od toho, co tvrdila posléze v trestním řízení. Obdobně nebyl k ověření údajů uváděných touto svědkyní proveden vyšetřovací pokus, jehož se stěžovatel domáhal v rámci odvolacího řízení. Na jeho provedení stěžovatel trval i při svém vystoupení před odvolacím soudem, přestože tento ve svém rozhodnutí uvádí opak. Důkladná prověrka výpovědí nejen této svědkyně pak byla podle stěžovatele na místě proto, že poškození patří mezi lidi, kteří si své finanční problémy zavinili sami z nejrůznějších důvodů. Přitom je známo, že lidé, kteří takto z nedostatku soudnosti upadají do tzv. dluhových pastí, jsou připraveni lhát i podvádět, jen aby - třebaže očividně na krátkou dobu a přechodně - zlepšili svou finanční situaci. Z tohoto pohledu bylo třeba podnikání stěžovatele chápat v širším kontextu a hodnotit všechny obchodní případy za celé období.

Pochybení Nejvyššího soudu stěžovatel spatřoval v tom, že se náležitě nevypořádal s dovolacími námitkami. Pominul například, stejně jako oba nižší obecné soudy, že pokud se stěžovateli podařilo při následném prodeji nemovitostí dosáhnout lepší než předpokládané ceny, poskytoval další prostředky původním vlastníkům. Při respektování zásady "in dubio pro reo" je tedy zřejmé, že jeho úmysl obohatit se nesměřoval k získání celé nemovitosti, ale právě jen k rozdílu danému předstíráním potvrzení o přijetí platby, tj. že nezaplatí část kupní ceny. Jednalo se tak o předstírané splnění závazků, což bylo nutno kvalifikovat jako trestný čin poškozování věřitele dle § 222 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. s ohledem na časovou působnost trestních norem bylo na místě toto jednání, za užití extenzivního výkladu, podřadit pod ustanovení § 256 odst. 1 trestního zákona. Nejvyšší soud měl dále porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že, byť shledal výtky stěžovatele stran určení výše škody za důvodné, nepostupoval podle ustanovení § 265k odst. 2 trestního řádu a zjevně nezákonný výrok v bodě 4 rozsudku nalézacího soudu nezrušil.

V přípise nazvaném "Podnět a doplnění ústavní stížnosti...", u něhož nebyl naplněn požadavek povinného advokátního zastoupení, stěžovatel informoval Ústavní soud o nových skutečnostech, které hodlá uplatnit v návrhu na povolení obnovy řízení a současně o ně doplňuje ústavní stížnost. Poukázal na to, že protokoly o hlavním líčení neodpovídají zvukovým záznamům, zejména v té části, která se týká poučování některých svědků a poškozených. V rozporu s provedenou protokolací svědci nebyli především řádně poučeni o právu odepřít výpověď, případně nebyli vyzváni, aby se k jednotlivým způsobům poučení vyjádřili. Výsledkem nezákonného postupu okresního soudu jsou veřejné listiny, jejichž obsah prokazatelně neodpovídá skutečnosti. S odvoláním na právní názor vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 270/2001 stěžovatel závěrem vyslovil přesvědčení, že byl odsouzen na základě neúčinných a nezákonných důkazů, a to v důsledku chybného poučování svědků.

Na podkladě oznámení o podání návrhu na obnovu řízení ze dne 2. 11. 2012 se Ústavní soud rozhodl vyčkat skončení daného řízení a za tím účelem dne 5. 12. 2012 vrátil připojený spisový materiál nalézacímu soudu.

Usnesením č. j. 1 T 40/2009-2283 ze dne 22. 5. 2014 Okresní soud v Havlíčkově Brodě stěžovatelův návrh na povolení obnovy trestního řízení zamítl. Podanou stížnost navrhovatele Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením č. j. 13 To 528/2014-2293 ze dne 18. 11. 2014 rovněž jako nedůvodnou zamítl.

V reakci na toto zjištění Ústavní soud přistoupil k meritornímu projednání ústavní stížnosti, pročež ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, pokud tyto postupují ve shodě s Ústavou České republiky, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.

Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], event. mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel je nadále přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.

Navzdory opakujícím se výhradám stěžovatele Ústavní soud nezjistil v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny. Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, obecné soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyznívají logicky a konzistentně, přičemž obecné soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelem.

Patřičné pozornosti ze strany obecných soudů se tak mimo jiné dostalo hodnocení věrohodnosti stěžovatelem sporovaných svědeckých výpovědí, ze kterých obecné soudy vycházely, nemajíce pochybnosti o jejich pravdivosti, a to s ohledem na řadu dalších provedených důkazů, které tyto výpovědi objektivizovaly. Za rozhodující obecné soudy považovaly dále skutečnost, že svědci jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení vypovídali bez výrazných rozporů, zejména poškození zcela shodně popisovali podstatu věci týkající se navázání kontaktu se stěžovatelem, opatření podkladů, jednání se stěžovatelem, podpisů listin, následných návštěv stěžovatele a úsilí získat zpět od stěžovatele finanční prostředky, případně nemovitosti. Ve snaze vyčerpat všechny možnosti k ověření jejich věrohodnosti byli poškození dokonce podrobeni fyziodetekčnímu vyšetření a rovněž znaleckému zkoumání z oboru psychologie, kdy znalec nezjistil nic, co by svědčilo o jejich lhavosti či motivaci ke křivému obvinění stěžovatele. Naproti tomu obecné soudy neuvěřily tvrzením stěžovatele, který se zjevně zaměřoval na osoby sociálně slabé, nacházející se v těžké životní situaci, jež následně zneužil ke svému obohacení. Stěžovatel si precizně vše připravil tak, aby mu to souhlasilo jak po účetní stránce, tak po stránce výběrů peněz v den jejich předání a kromě podstrčení pokladních dokladů se jistil i tím, že u údajných předávek peněz měli být buď svědek Gora, nebo svědek R. K., tedy osoby, které na podnikání stěžovatele výrazně participovaly. Jejich výpovědi hodnotily obecné soudy jako nevěrohodné, účelové a naučené.

Pakliže se na základě shora popsaných skutečností obecné soudy přiklonily spíše k verzím poškozených, považujíce je za reálné, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.

Ve vztahu k nevyslyšeným návrhům stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti přitom odvolací soud beze zbytku dostál, jestliže vyslovil nadbytečnost dalšího dokazování s ohledem na zjištěný skutkový stav. Lze nadto přisvědčit krajskému soudu, že stěžovatel na provedení vyšetřovacího pokusu ohledně "výhledu" svědkyně Neubergové na předání peněz poškozené Pecnové v odvolacím řízení netrval, což dokládá nejen obsah protokolu o veřejném zasedání ze dne 12. 10. 2011, ale i zvukový záznam z tohoto jednání. Stran důkazu soudním protokolem, ve kterém byl zaznamenán výslech svědkyně Neubergové u civilního soudu, je nutno poznamenat, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce na něj v odvolání poukazoval, nicméně jeho provedení nenavrhoval. Zmiňovaný protokol byl ostatně k důkazu čten již v hlavním líčení dne 9. 9. 2010 (č. l. 1971 spisu).

Neobstojí rovněž výtky stěžovatele vztahující se k právní kvalifikaci spáchaného skutku. Otázku, zda stěžovatel svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, zodpověděl velmi přiléhavě Nejvyšší soud, a to v návaznosti na argumentaci uvedenou již soudem odvolacím. Na jejich rozhodnutí, v nichž zcela vyvrátily obhajobu stěžovatele založenou na tvrzení, že na počátku žádný úmysl obohatit se na úkor poškozených neměl, a jednalo se pouze o občanskoprávní záležitost z titulu nevyplacených částek dle uzavřených smluv, Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje. Oba obecné soudy shodně spatřovaly úmysl stěžovatele v tom, že si vyhlédl osoby sociálně slabé, které se dostaly do finančních, dá se říci i existenčních problémů, navíc neznalé právních záležitostí, vůči nimž pak použil praktik podle totožného scénáře, připraven vždy reagovat na budoucí, případně se měnící a vyvíjející situaci, a to podle následné, konkrétní reakce protistrany (poškozeného). Precizní způsob provedení a jeho sladění po stránce dokladové, účetní a k tomu potvrzující výpovědi svědků Jana Gory a R. K. dle obecných soudů prozrazují, že stěžovatel měl vše od počátku připravené a naplánované. Nejvyšší soud proto odmítl námitky stěžovatele směřující ke zpochybnění právní kvalifikace vytýkaného jednání a snahu o docílení jeho případné překvalifikace na trestný čin poškozování věřitele podle § 256 trestního zákona, resp. dle § 222 trestního zákoníku, jako nepřiléhavou.

Pokud jde o přetrvávající nesouhlas stěžovatele se samotným výkladem problematiky provedeným Nejvyšším soudem, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Ústavní soud v mezích ústavněprávního přezkumu zvažuje pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. Nic takového však zjištěno nebylo. Rozhodnutí obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů o naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu.

Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, přestože shledal dovolání stěžovatele částečně důvodné. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil naplnění kumulativních podmínek ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, dávající mu relativně široký prostor pro nezávislou diskreci, kterou Ústavní soud z hlediska ústavního vymezení svých kompetencí respektuje (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 91/08 ze dne 21. 2. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V rámci této diskrece dovolací soud usoudil, že zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů a přikázání věci k novému projednání není procesně efektivní, neboť nové meritorní rozhodnutí by nebylo pro stěžovatele příznivější co do výroku o vině i trestu, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud v této souvislosti dodal, že výše škody způsobená trestným činem stěžovatele, a to u všech útoků, jimiž byl uznán vinným, by při naznačeném správném postupu byla nepochybně vyšší, než jak ji stanovil soud prvního stupně a potvrdil soud odvolací. Jistému podstatnému zhoršení postavení stěžovatele by bránil pouze princip zákazu reformationis in peius. Tento závěr lze označit za průmět nezávislého, logického a přesvědčivého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, do něhož Ústavní soud zasahovat nemíní.

Výhradami stěžovatele směřujícími proti údajným nepřesnostem v protokolaci hlavního líčení, resp. proti způsobu, jakým nalézací soud poučoval svědky, se Ústavní soud nezabýval, neboť nejsou přípustné. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Předmětná námitka sice nespadá pod žádný z dovolacích důvodů, a nebylo tedy na stěžovatelovi, aby ji uplatnil v řízení dovolacím, měl tak však učinit před soudem prvního stupně či v průběhu odvolacího řízení, což se dle dostupného spisového materiálu nestalo.

Jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení ze dne 4. 2. 2010, 10. 6. 2010, 9. 9. 2010, 25. 1. 2011, 4. 4. 2011 a 19. 5. 2011, všichni svědci byli vyslechnuti za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce, byli také řádně o právech a povinnostech poučeni, v návaznosti na což shodně prohlásili, že jim nic nebrání ve věci vypovídat. Námitky proti způsobu poučení či proti protokolaci nebyly v průběhu celého trestního řízení vzneseny. Jinak řečeno, stěžovatel teprve v ústavní stížnosti dohání něco, co zameškal v předchozích řízeních. Za dané situace ovšem, zavinil-li stěžovatel svým procesním postupem, že jeho argumenty se nemohly zabývat a patřičně vypořádat v pravomocně skončeném řízení již obecné soudy, nelze se úspěšně domáhat v řízení před Ústavním soudem porušení čl. 36 Listiny.

Ve světle výše předestřeného lze uzavřít, že stěžovatel svými výtkami nestaví předmět stížnosti do ústavněprávní roviny. Ústavní soud nezjistil, že by postupem obecných soudů v trestním řízení došlo k namítanému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost na základě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle § 79 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru