Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1740/09 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
přípravné řízení
hlavní líčení/čtení výpovědi svědka/spoluobviněného
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1740.09.1
Datum podání03.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., § 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 211


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1740/09 ze dne 15. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. Pavlou Tomkovou, advokátkou se sídlem, Sokolská třída 39, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 81/2009-1443 ze dne 26. 3. 2009, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 541/2008-1311 ze dne 22. 8. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 2 T 228/2005-1250 ze dne 27. 2. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 17. 7. 2009, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 81/2009-1443 ze dne 26. 3. 2009, toto sice nebylo zahrnuto do petitu ústavní stížnosti, nicméně stěžovatel jej výslovně označil za napadené na titulní straně svého podání; Ústavní soud tedy, aniž by vyzýval stěžovatele k odstranění tohoto rozporu, dovodil, že stěžovatel mínil svou ústavní stížností napadnout rovněž citované rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 228/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu č. j. 2 T 228/2005-1250 ze dne 27. 2. 2008 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří let a devíti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu tří let. Současně byl stěžovatel, společně a nerozdílně s dalšími spoluobviněnými, zavázán k náhradě škody ve výši 176.667,50 Kč a 768.200,-Kč. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 3 To 541/2008-1311 ze dne 22. 8. 2008 zamítnuto. Nejvyšší soud pak následně odmítl dovolání stěžovatele dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť námitky stěžovatele nebyly dle názoru Nejvyššího soudu podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů obsažených v §265b téhož předpisu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti uvedl, že jediným relevantním důkazem svědčícím v jeho neprospěch byla výpověď spoluobžalovaného V. H.; tato však byla učiněna v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání stěžovatele a byla tedy vůči němu procesně neúčinná. Jelikož obžalovaný H. odmítl před soudem vypovídat, měl soud jeho výpověď přečíst a následně se dotázat ostatních obžalovaných, zda se k ní chtějí vyjádřit. V žádném případě již soudu nepříslušelo klást obžalovanému H. další dotazy, týkající se této výpovědi. Jestliže obecné soudy založily svá rozhodnutí na procesně nepoužitelné výpovědi, nutno považovat takový postup za rozporný s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces. Totéž platí, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila námitka, že obecné soudy vycházely z výpovědi spoluobžalovaného H., která byla vůči stěžovateli procesně neúčinná. Stěžovateli lze v této souvislosti přisvědčit potud, že výslechy spoluobžalovaného H. skutečně proběhly předtím, než bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, a ten tedy neměl možnost se jich účastnit a vyjádřit se k nim. Tato vada sice nebyla v průběhu přípravného řízení zhojena (jak ve svém rozsudku na str. 12 přiznává i okresní soud), nicméně z obsahu spisu plyne, že ke zprocesnění tohoto důkazu došlo v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 4. 2006 (č. l. 1126) se v této souvislosti podává, že spoluobžalovaný H. nejprve odmítl vypovídat a po přečtení jeho výpovědí z přípravného řízení na výzvu soudu uvedl, že na těchto výpovědích trvá, nechce na nich nic změnit ani k nim nic dodat. Stěžovateli byl následně poskytnut prostor, aby se k výpovědi spoluobžalovaného H. vyjádřil, nicméně stěžovatel této možnosti, jak z protokolu patrno, nevyužil.

Právo vyslýchat, resp. dát vyslýchat svědky proti sobě, je nutno vykládat v návaznosti na konkrétní procesní pravidla. Nelze tedy bez dalšího vycházet z toho, že pokud byl v přípravném řízení určitý důkaz procesně neúčinný, tak tomu tak musí být vždy i v řízení před soudem. Procesní pravidla v případě, že nelze provést výslech před soudem, stanoví, že je možné provést důkaz přečtením řádně provedeného výslechu z přípravného řízení (§ 211 trestního řádu). Lapidárně řečeno, důkaz je v takovém případě proveden až přečtením protokolu o výslechu v hlavním líčení. Obžalovaný pak musí mít možnost se k takovému důkazu vyjádřit a musí mít efektivní možnost nabídnout důkazy zpochybňující buďto obsah takového svědectví nebo osobu svědka. Nic na tom nemění, že ideálním řešením situace, kdy svědecká výpověď byla provedena před zahájením trestního stíhání, je zopakování takového výslechu (srov. usnesení II. ÚS 750/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti spoluobžalovaného P. G.).

Jelikož stěžovatel měl možnost na předmětnou výpověď během hlavního líčení reagovat, dospěl Ústavní soud k závěru, že postup okresního soudu při provádění dokazování porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezakládá. Nadto tvrzení stěžovatele, že byl shledán vinným pouze na základě tohoto důkazu, neodpovídalo skutečnosti. Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo patrno, že výpověď obžalovaného H. nestála osamocena, nýbrž byla podpořena výpověďmi dalších svědků, jakož i listinnými důkazy. Pokud pak jde o samotné hodnocení těchto důkazů, toto spadá plně do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud nemůže jejich závěry přehodnocovat. Výjimku Ústavní soud činí, pouze jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, strana 257 a násl.), k tomu však v daném případě nedošlo. Obecné soudy na základě řádně provedeného dokazování spolehlivě zjistily skutkový stav věci a aplikovaly právo, aniž by jejich postup vykazoval známky excesivní svévole, na níž stěžovatel poukazoval.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru