Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 174/2000Nález ÚS ze dne 12.09.2000K ukládání daní jen na základě zákona

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Jindřichův Hradec
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkinterpretace
daň/osvobození
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 132/19 SbNU 209
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.174.2000
Datum vyhlášení02.10.2000
Datum podání20.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

357/1992 Sb., § 20 odst.6 písm.g


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 174/2000 ze dne 12. 9. 2000

N 132/19 SbNU 209

K ukládání daní jen na základě zákona

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

města J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 23. 12. 1999, č.j. 10 Ca 239/99-30, rozhodnutí Finančního

ředitelství v Č. B. ze dne 7. 6. 1999, č.j. 1807/140/1999

a platebnímu výměru Finančního úřadu v J. H. ze dne 2. 3. 1999, č.

990000236, č.j. 11489/99/086960, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.

12. 1999, č.j. 10 Ca 239/99-30, rozhodnutí Finančního ředitelství

v Č. B. ze dne 7. 6. 1999, č.j. 1807/140/1999 a platební výměr

Finančního úřadu v J. H. ze dne 2. 3. 1999, č. 990000236, č.j.

11489/99/086960, se zrušují.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2000 se

stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 12. 1999, č.j.

10 Ca 239/99-30, rozhodnutí Finančního ředitelství v Č. B. ze dne

7. 6. 1999, č.j. 1807/140/1999 a platební výměr Finančního úřadu

v J. H. ze dne 2. 3. 1999, č. 990000236, č.j. 11489/99/086960.

Posledně uvedeným platebním výměrem byla stěžovateli vyměřena

podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani

z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, daň

z převodu nemovitostí ve výši 18.660,- Kč, podle pomůcky, tj.

ocenění předmětné nemovitosti tzv. nákladovým způsobem, po marném

uplynutí lhůty k odstranění pochybností v daňovém přiznání. Mezi

stěžovatelem a Finančním úřadem J. H. došlo k neshodě ohledně

stanovení tzv. ceny zjištěné, rozhodné pro základ daně z převodu

nemovitostí, v souvislosti s úplatným převodem bytové jednotky

z vlastnictví stěžovatele na kupující, dosavadní nájemce.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla

žaloba proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Č. B.

zamítnuta.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno

jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že mu Krajský

soud v Českých Budějovicích neposkytl ochranu, ačkoliv bylo

zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených

v čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 4 odst. 1 a 2 a čl.

11 odst. 5 Listiny. V odůvodnění své stížnosti argumentuje

z větší části obdobně, jako v žalobě, resp. v předcházejícím

odvolání. Je přesvědčen, že Krajský soud v Českých Budějovicích

rozhodl v rozporu s ust. čl. 36 odst. 2 Ústavy, když vyložil ust.

§ 10 odst. 1 cit. zákona č. 357/1992 Sb. ve prospěch státu

a současně nepřihlédl k ustanovení § 20 odst. 6 písm. g) cit.

zákona ve znění zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož od daně

z převodu nemovitostí byly osvobozeny mj. převody bytů podle

zvláštních předpisů. Rovněž namítl porušení ustanovení § 153 odst.

2 o.s.ř. Stěžovatel trvá na svém stanovisku, že cena, zjištěná ve

znaleckém posudku kombinací nákladového a výnosového způsobu, byla

zjištěna správně a v souladu se zvláštním předpisem. Vedle

argumentů uplatněných ve správní žalobě stěžovatel poukázal též na

nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98

a vyjádřil přesvědčení, že stejně chybně jako ve věci, které se

týkal cit. nález Ústavního soudu, orgány veřejné moci postupovaly

i v jeho případě a tudíž že ke zdanění došlo v rozporu se zákonem.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve

svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení, jež vedlo

k napadenému rozsudku, nebyla zpochybňována otázka, zda úplatný

převod podléhá zdanění, ale jednalo se pouze o to, jakou metodou

podle příslušného předpisu se pro účely zdanění stanoví tzv. cena

zjištěná podle zvláštního předpisu. Důvody, pro které zaujal

právní názor, že v daném případě nemohla být akceptována cena

stanovená kombinací nákladového a výnosového způsobu, jsou

podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku. Jiná námitka

v žalobě uplatněna nebyla a tudíž žalobou napadené rozhodnutí

přezkoumával jen v rozsahu důvodů, v nichž nezákonnost spatřoval

žalobce. Neztotožňuje se s tvrzením, že v daném případě

postačovalo, když ve správní žalobě byly vylíčeny rozhodující

skutečnosti, a že tudíž nebylo třeba namítat skutečnosti uplatněné

až v ústavní stížnosti, tj. že předmětný prodej je ve smyslu ust.

§ 20 odst. 6 písm. g) zák.č. 357/1992 Sb. osvobozen od daně

z převodu nemovitostí. Řízení o žalobách je založeno na dispoziční

zásadě a soud žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumává ze všech

hledisek, které by přicházely v úvahu. V tomto směru poukázal na

nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 97/94. Z uvedených důvodů má

zato, že svým postupem neporušil ust. § 153 o.s.ř., ani čl. 4

a 11 odst. 5 Listiny. Závěrem uvedl, že je mu nyní znám cit. nález

Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98,

a z toho důvodu nečiní návrh, jak má být v dané věci rozhodnuto.

Finanční ředitelství v Č. B., jako vedlejší účastník, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že námitky uplatněné

stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou de facto shodné s námitkami

vznesenými jak v odvolání, tak i v žalobě a z toho důvodu odkázal

na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Je toho názoru, že

skutečnost, že stěžovatel neměl v řízení před obecným soudem ve

věci úspěch, sama o sobě nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 1

a 2 Listiny. Námitku, že převod předmětného bytu neměl být dle §

20 odst. 6 písm.g) zákona č. 357/1992 Sb. předmětem zdanění,

stěžovatel nevznesl ani v odvolacím řízení ani v řízení před

soudem, když před těmito orgány namítal pouze způsob, kterým byla

nemovitost oceněna. Finanční ředitelství proto nepovažuje odkaz na

nález II. ÚS 485/98 za relevantní, neboť toto rozhodnutí se týká

jen účastníků daného řízení. Vedlejší účastník proto navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti a současně uvedl, že na ústním jednání

netrvá.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Finančního úřadu v J. H.,

č.j. 11489/99/086960, a poté, co se seznámil se shromážděnými

podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti

a návrhům s ní spojeným je třeba vyhovět, a to z následujících

důvodů.

Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní

soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel

zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je

v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo

Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Již

ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích, vydanému podle části páté,

hlavy druhé o.s.ř., a tudíž že rozhodnutí správního orgánu bylo

příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo na

soudní přezkum správního rozhodnutí zakotvené v čl. 36 odst. 1

a 2 Listiny nebylo porušeno.

Jiná je ovšem situace, pokud jde o namítané porušení čl. 11

odst. 5 Listiny s argumentací, že v případě stěžovatele byla daň

uložena v rozporu s ustanovením § 20 odst. 6 písm. g) zákona č.

357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu

nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud akceptuje

vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích k ústavní

stížnosti a je si vědom, že v době rozhodování finančních orgánů

a správního soudu, stěžovateli i uvedeným orgánům veřejné moci

nebyl a nemohl být znám nález Ústavního soudu ze dne 30. 11.

1999, sp. zn. II. ÚS 485/98. Stěžovatel ve správní žalobě ústavní

argumentaci obsaženou v odůvodnění cit. nálezu ostatně také

neuplatnil a správní soud se pochopitelně neexistující námitkou

nezabýval. S ohledem na dispoziční zásadu, kterou je správní

soudnictví ovládáno, nelze krajskému soudu vytknout, že takto:

postupoval. Jinak řečeno, pokud by Ústavní soud posuzoval soudní

rozhodnutí izolovaně, byl by nucen ústavní stížnost odmítnout.

S přihlédnutím k případu jako celku je však nucen Ústavní

soud vyslovit, že napadenými rozhodnutími správních orgánů bylo

porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele zakotvené

v čl. 11 odst. 5 Listiny. Tento závěr je založen na právním

názoru, který Ústavní soud zaujal v nálezu, sp. zn. II. ÚS

485/98, ze dne 30.11.1999, tedy na výkladu závaznosti "poznámek

pod čarou" v právním předpisu. Na odůvodnění tohoto nálezu proto

senát odkazuje s tím, že ke zdanění nedošlo na základě zákona.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí správce daně trpí stejnými

nedostatky, jako rozhodnutí ve výše uvedené věci (a v řadě dalších

věcí, kde bylo Ústavním soudem rozhodnuto obdobně), nepovažoval

senát, zejména z důvodů procesní ekonomie, za vhodné, aby zjevná

nezákonnost rozhodnutí musela být řešena postupem podle části páté

zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění

pozdějších předpisů.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo, než podle ust. § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrhu zcela

vyhovět a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci podle § 82 odst.

3 písm. a) cit. zákona zrušit, aniž by se zabýval dalšími

tvrzeními uvedenými v ústavní stížnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. září 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru