Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1737/20 #1Usnesení ÚS ze dne 14.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Valná hromada
Notář
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1737.20.1
Datum podání22.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

358/1992 Sb.

513/191 Sb.

90/2012 Sb., § 188 odst.3

99/1963 Sb., § 9 odst.2 písm.e, § 142 odst.1, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1737/20 ze dne 14. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodních společností NARGAM, S. A., sídlem Ctra. D'Esplugues, 120-122, 08940 Cornella (Barcelona), Katalánsko, Španělské království, a Mior s. l., sídlem Ronda general Mitre 147, Barcelona, Katalánsko, Španělské království, obou zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2020 č. j. 27 Cdo 4108/2018-373 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018 č. j. 17 Co 107/2018-354, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Jakubem Hájkem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovatelkám se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelky se jako společníci společnosti NARAM, s. r. o., domáhaly žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), aby žalovanému (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem) byla uložena povinnost vyhotovit a zaslat stěžovatelkám zápis z blíže určených valných hromad. Žalovaný byl na nich zapisovatelem a stěžovatelky svůj nárok opíraly o § 188 odst. 3 zákona o obchodních korporacích. Obvodní soud rozsudkem č. j. 22 C 91/2015-326 ze dne 16. 11. 2017 žalobě vyhověl.

3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále také "městský soud") prvostupňové rozhodnutí změnil ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Městský soud vyšel z toho, že stěžovatelkám byl (po podání žaloby) zaslán notářský zápis z předmětných valných hromad. Trvat na zaslání dalšího zápisu by dle odvolacího soudu šlo proti smyslu zákona. Městský soud také rozhodl o nákladech řízení tak, že jejich náhradu přiznal žalovanému.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání ve věci samé zamítl, co do výroku o nákladech řízení dovolání odmítl. Nejvyšší soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že notářský zápis nahrazuje zápis zapisovatele, nadto dodal, že povinnost zápis zaslat nestíhá zapisovatele, nýbrž společnost. Ke splnění této povinnosti dle Nejvyššího soudu slouží žaloba proti společnosti v řízení dle § 9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu.

II.

Argumentace stěžovatelek

5. Stěžovatelky namítají, že výklad obecných soudů jde proti znění zákona, který jasně stanoví, že povinnost vyhotovit zápis a zaslat ho společníkům stíhá zapisovatele. Stěžovatelky poukazují na význam osoby zapisovatele a detailně popisují neshody, které bývají s jeho volbou spojeny. Podle stěžovatelek soudy pominuly význam včasného zaslání zápisu a to, že v posuzované věci byl notářský zápis zaslán s několikaměsíčním zpožděním (což údajně mělo souvislost s prodejem nemovitostí bez vědomí a souhlasu stěžovatelek, což je předmětem ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 623/20). V řízení navíc byly údajně použity nepřípustné důkazy, kterými žalovaný prokazoval, že i v minulosti byly z valných hromad pořizovány jen notářské zápisy a jejichž předložením měla být porušena advokátní mlčenlivost. Tím vším mělo dojít k porušení jejich práv na soudní ochranu.

6. Stěžovatelky nesouhlasí ani s výrokem městského soudu o nákladech řízení. Jednak poukazují na to, že vedlejší účastník, ač sám advokát, se nechal zastoupit svým nadřízeným advokátem, který k dalšímu zastupování před soudem pověřil advokátního koncipienta. Tuto kumulaci zastoupení shledávají stěžovatelky nedůvodným a účelovým zvyšováním nákladů. Stěžovatelky navíc mají za to, že přiznání náhrady nákladů žalovanému nebylo na místě za situace, kdy žalovaný nesplnil svou zákonnou povinnost.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Žaloba stěžovatelek byla zamítnuta primárně z toho důvodu, že jim byl zaslán notářský zápis zachycující průběh valné hromady. Stěžovatelky přesto trvaly na tom, aby jim byl zaslán i zápis, který měl být vypracován zvoleným zapisovatelem, ovšem soudy logicky vysvětlily, že by to nemělo žádný význam. Tento základní argument stěžovatelky ústavněprávně relevantním způsobem nevyvracejí (jde ostatně o podústavní otázku), naopak neustále poukazují na to, že notářský zápis nebyl zaslán včas, což údajně soudy pominuly. Ovšem včasnost zaslání zápisu je samostatnou otázkou. Žádný ze soudů tvrzení stěžovatelek o nedodržení stanovené lhůty nezpochybnil. Stejně tak žádný soud nezpochybnil nároky či jiné následky, které z případného porušení povinnosti poslat zápis včas mohou vyplynout. Soudy pouze uvedly, že za situace, kdy notářský zápis již byl zaslán, nelze řešení tohoto případného pochybení (opožděného poslání zápisu) hledat v uložení povinnosti zaslat stěžovatelkám zápis vypracovaný zapisovatelem. O nic jiného než o zaslání zápisu totiž v řízení, z něhož vzešla ústavní stížnost, nešlo.

10. Nejvyšší soud k tomu dodal, že stěžovatelky správně měly žalovat samotnou společnost, což je opět otázkou podústavního práva, navíc ani nešlo o otázku pro posuzovanou věc (v meritu) rozhodující, neboť s ohledem na zaslání notářského zápisu podaná žaloba úspěšná být tak jako tak nemohla. Proto se jí ani nebylo potřeba podrobněji zabývat. Stejně tak se nebylo potřeba blíže zabývat použitelností důkazů předložených žalovaným, neboť jak plyne z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, možnost nahrazení zápisu zapisovatele notářským zápisem nezávisí na tom, zda šlo u konkrétní společnosti o běžnou praxi (uvedené důkazy tedy nemohly na výsledku řízení nic změnit).

11. Jde-li o náklady řízení, stěžovatelkám byla uložena povinnost nahradit náklady ve výši 17 068 Kč, tedy ve výši bagatelní. Již to samo o sobě by postačovalo k odmítnutí této části ústavní stížnosti (a zároveň vzhledem k tomu ani nelze tvrdit, že by žalovaný, který má právo nechat se zastoupit jiným advokátem, neúměrně řízení prodražoval). Lze dodat, že stěžovatelky nevzaly svou žalobu zpět poté, co jim byly notářské zápisy zaslány. Dle svých slov v řízení pokračovaly, jelikož byly přesvědčeny, že povinnost zaslat zápis stíhá zapisovatele, který ji ani dodatečně nesplnil (notářské zápisy neposlal on), v případě zpětvzetí by tedy nebyly splněny podmínky dle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. To je ale pouze důsledek toho, že stěžovatelky žalovaly někoho jiného, než koho dle Nejvyššího soudu žalovat měly. Podstatné pak je, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo a žaloba byla zamítnuta. V řízení byl tedy úspěšný žalovaný, kterému tak byla přiznána náhrada v souladu s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud by stěžovatelky vzaly žalobu zpět, mohla by jejich argumentace, že řízení bylo zahájeno kvůli pochybení žalovaného, teoreticky mít z hlediska rozhodnutí o nákladech určitou váhu (nehledě na to, že v takovém případě by náklady byly ještě menší). Ovšem za situace, kdy na žalobě dále trvaly, ačkoli měly v rukou vše, co reálně potřebovaly a co zákon dle výkladu obecných soudů vyžaduje, nemohly očekávat, že rozhodnutí o nákladech nebude výsledek řízení reflektovat.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Proto nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2020

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru