Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1732/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1732.17.1
Datum podání05.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1732/17 ze dne 7. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem v Ratboři, Sedlovská 51, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 4195/2016-388 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016 č. j. 19 Co 49/2015-376, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 29. 5. 2017 se L. D. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení odškodnění ve výši 19 776 219,80 Kč.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se v civilním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") odškodnění ve výši 19 776 219,80 Kč s příslušenstvím, za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním. Tvrdil, že dne 30. 3. 2005 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1 a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a téhož dne byl vzat do vazby trvající do 3. 7. 2006, kdy byl propuštěn na kauci. Trestní řízení poté skončilo zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 43 T 6/2006. Žalovanou částku žalobce specifikoval jako náklady obhajoby v trestním řízení, cestovné a stravné v souvislosti s úkony trestního řízení, léčení v soukromé psychiatrické léčebně v Lodži v Polsku, ušlý výdělek z manažerské smlouvy, ušlý zisk z obchodního kontraktu, ušlý zisk z nedokončených obchodních případů, škoda na zdraví, bolestné, ztížení společenského uplatnění, náklady za znalecký posudek, náhrada za nezákonnou vazbu trvající 461 dní. Žalovaná učinila nesporným odpovědnostní titul, tj. nezákonné rozhodnutí a částečně uznala náklady obhájců v trestním řízení. Na těchto nákladech vyplatila žalobci 78 325 Kč, a v ostatním neshledala příčinnou souvislost mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a vznikem újmy včetně její výše.

Dne 12. 8. 2014 rozsudkem č. j. 19 C 164/2010-275, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. 10. 2014 č. j. 19 C 164/2010-287, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4 510 875 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zamítl žalobu ohledně částky 15 187 019,80 Kč s příslušenstvím (výrok II).

Dne 27. 4. 2016 rozsudkem č. j. 19 Co 49/2015-376 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvoláním žalobce i žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 8. 2014 č. j. 19 C 164/2010-275, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. 10. 2014 č. j. 19 C 164/2010-287, ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) změnil tak, že se žaloba v rozsahu částky 4 303 125 Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok I). Odvolací soud takto rozhodl vázán právním názorem dovolacího soudu z jeho předchozího kasačního rozhodnutí, tj. rozsudku ze dne 21. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 3394/2015-359, jímž byl k dovolání žalované zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. 3. 2015 č. j. 19 Co 49/2015-326.

Dne 27. 4. 2016 usnesením č. j. 19 Co 49/2015-376 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 4. 2016 č. j. 19 Co 49/2015-376 odmítl (výrok I) jako nepřípustné. Podle dovolacího soudu žalobce přehlédl, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud též konstatoval, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné, případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného "skutku", což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci; o takový případ se však v posuzované věci nejedná. Odvolací soud jasně vyložil úvahy, které jej vedly ke skutkovým závěrům, které učinil, a na které aplikoval příslušnou právní normu. Argumentace dovolatele týkající se skutkových otázek tak nemůže založit přípustnost dovolání. Žalobce tak nezpochybňoval právní posouzení věci odvolacím soudem, ale jeho skutková hodnocení.

Podle závěrů dovolacího soudu podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyly v případě stěžovatele splněny, neboť neprokázal, že by vykonával činnost pro dosažení předpokládaného výdělku, třebaže byla v písemné manažerské smlouvě sjednána. Neprokázal, že začal ve sjednané době naplňovat a při pravidelném běhu okolností vykonávat sjednanou manažerskou činnost. Ušlý výdělek sjednaný dotčenou smlouvou nebyl v příčinné souvislosti s nezákonnou vazbou a nebyly splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady sjednaného výdělku; odkázal v tomto směru na konkrétní judikaturu.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 3, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10, právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 Listiny.

Stěžovatel konstatoval průběh řízení, poukázal na skutkové okolnosti a polemizoval s právním posouzením své věci, zejména s nevyhovujícími rozhodnutím dovolacího soudu a odvolacího soudu. Byl toho názoru, že jeho dovolání bylo nezákonně odmítnuto, neboť "veškeré podmínky pro dovolání byly ze strany navrhovatele splněny." Zrušující rozhodnutí dovolacího soudu označil za nezákonné, neboť "zasahovalo do volného hodnocení důkazů a plnilo funkci třetí instance", čímž byl narušen princip rovnosti a kontradiktornosti.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ve vztahu k napadeným rozhodnutím vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť jeho věc byla civilními soudy, zejména však soudem dovolacím a v důsledku toho i soudem odvolacím, nesprávně právně posouzena, a dále že odmítnutím dovolání bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces z hlediska práva na přístup k dovolacímu soudu.

Ústavní soud k tvrzení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci dovolacím soudem a následně pak i soudem odvolacím, uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele nezjistil.

K tvrzení stěžovatele, že dovolací soud porušil základní právo na spravedlivý proces z hlediska práva na přístup k dovolacímu soudu tím, že jeho dovolání odmítl jako nepřípustné a tudíž věcně je neprojednal, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle § 243c o. s. ř. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud žádné protiústavní deficity v projednávaném případě nezjistil.

Jinak řečeno, dovolací soud v hranicích daných ustanoveními § 236 a násl. o. s. ř. posuzoval pouze projednatelnost dovolání z hlediska jeho důvodu (§ 241a o. s. ř.) a přípustnosti (§ 237 o. s. ř.). Pokud v hranicích uvedeného posuzování dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)].

Ústavní soud dodává, že neshledal ani jakýkoliv náznak tvrzeného zásahu do základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10, právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru