Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 173/94Nález ÚS ze dne 22.03.1995Trestní odpovědnost mladistvého

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříknečinnost
Mladistvý
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 16/3 SbNU 103
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.173.94
Datum podání04.11.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 3, § 75


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 173/94 ze dne 22. 3. 1995

N 16/3 SbNU 103

Trestní odpovědnost mladistvého

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 22. března 1995

v senátě ve věci ústavní stížnosti K.S. proti rozsudku Krajského

soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1994, čj. 7 To 292/94-219, za účasti

Krajského soudu v Plzni, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1994, čj. 7 To

292/94-219, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž stěžovatel byl uznán vinným

trestnými činy vydírání podle ustanovení § 235 odst. 1 trestního

zákona a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního

zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6

měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 1

roku, stěžovatel uvádí, že řízení proti němu vedené postrádalo

klíčový atribut spravedlnosti, neboť veškeré důkazy jím navrhované

byly zamítnuty a naopak provedené důkazy ve své většině měly

jednostrannou povahu, tj. působily proti stěžovateli. Jeho

záležitost rovněž nebyla projednána v přiměřené lhůtě, neboť za

takovou nelze považovat dobu 4 roků, která navíc běžela v době

stěžovatelova dospívání, tj. od jeho 16 do 20 let. Stěžovatel má

proto za to, že byl porušen článek 10 Ústavy ČR a článek 6 odst.

1 věty prvé, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, a navrhuje proto z tohoto důvodu zrušení

napadeného rozsudku.

Krajský soud v Plzni odkázal na důvody, které vedly soud I.

stupně k zamítnutí návrhů stěžovatele na doplnění dokazování.

Podle jeho názoru nelze považovat za porušení "rovnosti zbraní"

v trestním procesu to, že není vyhověno všem návrhům na doplnění

dokazování, pokud takové návrhy soud považuje buď za nadbytečné

nebo neúčelné. Pokud jde o stěžovatelovu námitku, týkající se

průtahů řízení, před Krajským soudem v Plzni k takovým průtahům

nedošlo.

Krajské státní zastupitelství v Plzni uvedlo ve svém

vyjádření, že všemi návrhy obhájce stěžovatele na doplnění

dokazování se orgány činné v trestním řízení zabývaly

a neponechaly je tedy nepovšimnuty. Se stanoviskem, které k těmto

návrhům bylo v průběhu celého trestního řízení zaujímáno, se plně

ztotožňuje.

Jakkoli není pochyb o tom, že Ústavní soud není běžnou třetí

instancí v systému všeobecného soudnictví, a nemůže se proto

zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, nemění to nic

na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím bylo

zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87

odst. 1 písm. d) Ústavy), tj. do práv a svobod zaručených ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Při posuzování posléze uvedené otázky nemohl Ústavní soud již

ve výchozím bodu svých úvah ponechat nepovšimnutu zřetelnou

základní tendenci prolínající trestním řízením vedeným proti

stěžovateli, totiž tendenci postupovat ve věci "rutinním"

způsobem, tendenci objevující se již v usnesení vyšetřovatele ze

dne 2. 7. 1990 o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro pokus

trestného činu znásilnění podle ustanovení §§ 8 odst. 1, 241 odst.

1, 2 písm. b) trestního zákona a završenou rozsudkem Krajského

soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1994, čj. 7 To 292/94-219, jímž

stěžovatel byl uznán vinným již uvedenými trestnými činy. Za

výjimku lze zde považovat usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne

6. 9. 1991, čj. 1 T 23/91-54, jež nicméně v dalším řízení orgány

činnými v tomto řízení nebylo dostatečně naplňováno. V tomto

směru, jak zjišťuje Ústavní soud z obsahu spisu 1 T 129/92

Okresního soudu v Chebu, nelze upříti oprávnění tvrzení

stěžovatele, že nebyl proveden jediný důkaz, který navrhoval, a to

tím spíše, že i Okresní soud v Chebu ve svém rozhodnutí z 29. 9.

1993 konstatoval v postupně učiněných výpovědích poškozené "určité

závažnější rozpory". Právě tato jednostrannost pohledu orgánů

činných v trestním řízení vedla ve svých důsledcích k tomu, že

obecné soudy se ve svých rozhodnutích dostačujícím způsobem

nevypořádaly s ustanovením § 75 trestního zákona, tj. s otázkou

stupně nebezpečnosti činu spáchaného stěžovatelem. Ustanovení §

75 trestního zákona modifikuje totiž ustanovení § 3 odst. 2

trestního zákona v tom směru, že čin spáchaný mladistvým, který

jinak formálně vykazuje znaky trestného činu, není trestným činem,

jestliže stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost je malý

(tedy nikoli pouze "nepatrný"). Nebezpečnost činu mladistvého,

nikoli pouze malá, je materiální podmínkou, jež musí být splněna,

aby o trestný čin vůbec šlo. Kritéria spoluurčující stupeň

nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení § 3

odst. 4 trestního zákona pouze příkladmo, neboť stupeň

nebezpečnosti je dán celou řadou dalších faktorů, jež je třeba

hodnotiti v jejich úhrnu. Povinnost hodnotit stupeň nebezpečnosti

činu pro společnost u mladistvých z hlediska, zda není malý, mají

všechny orgány činné v trestním řízení, neboť jen to jim také

umožňuje, aby na spáchaný čin mohly v každé fázi řízení

z procesního hlediska adekvátně reagovat. V projednávané věci však

uvedené orgány zmíněné povinnosti nedostály - již první krok

vyšetřovatele byl zcela nepřiměřený -, ačkoli jim bylo zjevné, že

mají co činit s pachatelem, jenž ještě přibližně rok před

inkriminovanou událostí nebyl ani trestně odpovědný a že jeho čin

se vztahuje k dívce zhruba jen o jeden a čtvrt roku mladší, kterou

znal a o které je ve zprávě Základní školy ze dne 23. 7.

1990, tedy zprávy z doby spáchání činu, konstatováno, že na svůj

věk je velmi vyspělá, temperamentní a v kolektivu se snaží

připoutat pozornost a zájem chlapců. Tato okolnost nemůže mít

přirozeně sama o sobě rozhodující význam, umožňuje však

bezprostředněji a konkrétněji posoudit všechna kritéria

spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zejména

osobu pachatele, význam chráněného zájmu, jenž byl činem dotčen,

a to konkrétního zájmu, při jehož hodnocení nelze zcela pominout

již zmíněné vlastnosti poškozené. Také způsob provedení činu

i pohnutka k němu vedoucí mohou důvodně vzbuzovat pochybnosti

o tom, že stupeň nebezpečnosti stěžovatelova činu byl více než

malý, když i Okresní soud v Chebu konstatuje ve svém rozsudku

z 29. 12. 1993, že podle samotné poškozené stěžovatel po ní nic

nepožadoval, nesvlékl se a ve svém jednání náhle ustal, prostě

"zvedl se a odešel, aniž by něco řekl". Přitom ani poškozená sama

neví, zda stěžovatel sahal na její pohlavní orgán bezprostředně

nebo jen přes kalhotky. S přihlédnutím ke všem uvedeným

skutečnostem má Ústavní soud za to, že stěžovatelův čin je sice

společensky nebezpečný, přibližuje se však více hranici zahrnující

etické normy než oblasti, v níž by jej již bylo možno

kvalifikovati jako trestný čin, a to dokonce trestný čin vydírání

a trestný čin pohlavního zneužívání. Ústavní soud je naprosto

vzdálen jakékoliv tendenci bagatelizovat stěžovatelův čin, nicméně

je přesvědčen o tom, že stěžovatel v situaci, jaká se naskytla,

chtěl demonstrovat, a to právě vzhledem k vyspělosti poškozené,

svou rovnocennost, či dokonce fyzickou nadřazenost, jak to činívá

nespočet jeho vrstevníků, této pohnutky však byl prost již

v okamžiku, kdy zjistil, že má co činit s partnerem, jehož stupně

vyspělosti ani zdaleka nedosahuje. Všechny uvedené skutečnosti

obecné soudy, stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení,

nevzaly vůbec v úvahu, ačkoli byly určující z hlediska ustanovení

§ 75 trestního zákona pro závěr, zda stupeň nebezpečnosti

stěžovatelova činu pro společnost je více než malý a zda

stěžovatel je vůbec trestně odpovědný.

Obecné soudy, stejně jako další orgány činné v trestním

řízení, odepřely však stěžovateli právo na spravedlivý proces

i z dalšího důvodu, totiž proto, že tento proces neproběhl

v přiměřené lhůtě. Od zahájení trestního stíhání proti stěžovateli

do konečného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni uplynula totiž

doba více jak 4 roků, přičemž jedním z důvodů tohoto faktu byla

často i naprostá nečinnost orgánů činných v trestním řízení. Jako

jeden z mnoha dalších lze uvést příklad, kdy rozsudek Okresního

soudu v Chebu byl vyhlášen 29. 12. 1993, k jeho písemnému

vyhotovení však došlo teprve 7. 8. 1994, tedy teprve po uplynutí

sedmi měsíců. Dostačujícím důvodem pro nerespektování kritéria

"přiměřené lhůty" nemůže být v žádném případě nedostačující stav

personálu, zejména když se navzdory rozporu ve výpovědích

stěžovatele a poškozené nejednalo o nijak složitou záležitost.

Důležitým momentem, jenž vedl Ústavní soud k závěru o nedostatku

"přiměřené lhůty", je i to, že trestní řízení provázelo

stěžovatele právě v období jeho dospívání, tj. od jeho 16 do 20

let.

Postupem obecných soudů, stejně jako dalších orgánů činných

v trestním řízení, bylo tedy porušeno stěžovatelovo právo

zakotvené v čl. 6 odst. 1 věta první odst. 3 písm. d) Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č.

209/1992 Sb., tedy zejména jeho právo na to, aby jeho záležitost

byla projednána spravedlivě a v přiměřené lhůtě. Protože bylo

vyhověno ústavní stížnosti stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm.

d) Ústavy, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne

6. 9. 1994, čj. 7 To 292/94-219, zrušil (§ 82 odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. března 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru