Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 172/06Usnesení ÚS ze dne 10.07.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkIn dubio pro reo
Trest
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.172.06
Datum podání04.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 35

141/1961 Sb., § 278

209/1992 Sb., čl. 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 172/06 ze dne 10. 7. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 172/06

Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. G., zastoupeného JUDr. Jiřím Chvalinou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Třinci, Štefánikova 735/12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 4 To 12/2006, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2006, čj. 32 Nt 201/2005-102, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2003, čj. 32 T 7/99-497, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 4 To 70/2003, jakož i všem dalším na ně obsahově navazujícím rozhodnutím, pokud by jejich zrušením pozbyla podkladu, spojené s návrhem, aby Ústavní soud povolil obnovu řízení a přikázal předsedovi senátu 32 Nt Krajského soudu v Ostravě přerušit u odsouzeného stěžovatele výkon souhrnného trestu odnětí svobody dnem doručení vyhovujícího nálezu Ústavního soudu,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 4. 2006 se A. G. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy. Současně navrhl, aby Ústavní soud nálezem povolil obnovu řízení, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 4 To 70/2003, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2003, čj. 32 T 7/99-497, jakož i všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu, a přikázal předsedovi senátu 32 Nt Krajského soudu v Ostravě přerušit u odsouzeného stěžovatele výkon souhrnného trestu odnětí svobody dnem doručení vyhovujícího nálezu Ústavního soudu.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2003 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2003 uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. v bodě 1 výroku rozsudku, v bodech 2) až 4) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a odsouzen ke dvěma souhrnným trestům odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců a v trvání 3 roků a 6 měsíců.

Návrh stěžovatele ze dne 25. 2. 2005 na povolení obnovy řízení v předmětné trestní věci krajský soud ve veřejném zasedání zamítl usnesením ze dne 19. 1. 2006 s odůvodněním, že v průběhu řízení stěžovatel nepředložil žádný důkaz a neuvedl žádnou skutečnost, které by mohly zvrátit původní rozhodnutí o jeho vině. Nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti, které by mohly ovlivnit podstatu věci a v zásadě jde toliko a jen o opakování obhajoby odsouzeného v původním řízení. V rámci hodnocení požadavků pro povolení obnovy řízení není soud oprávněn přezkoumávat a přehodnocovat původní hodnocení důkazů a z něj vyplývající závěry, při absenci skutečností nebo důkazů soudu dříve neznámých, jak tomu bylo v případě stěžovatele.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 3. 2006 stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 19. 1. 2006 zamítl s odůvodněním, že stížnostní námitky jsou ve své podstatě jen opakováním okolností popsaných již v návrhu na povolení obnovy řízení a posléze prezentovaných v průběhu veřejného zasedání. Vyslovil názor, že se všemi okolnostmi, o které stěžovatel opírá důvodnost podaného návrhu, se krajský soud náležitě vypořádal a zjištěné okolnosti důsledně konfrontoval s podmínkami ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Poté dospěl ke správnému závěru, že v posuzované věci nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Odůvodnění napadeného usnesení je podrobné, zákonné a logické. Návrh na povolení obnovy řízení i písemné vyhotovení stížnosti, jsou pouze opakováním obhajoby uplatněné již v původním trestním řízení a polemikou s hodnocením důkazů, jak bylo provedeno soudy prvního a druhého stupně v jejich rozsudcích ze dne 23. 4. 2003 a 7. 7. 2003.

V bodě I. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými usneseními obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") a čl. 36 odst. 1 Listiny, článek 95 Ústavy, článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článek 5 odst. 3 a 4 Úmluvy a článek 6 odst. 1 Úmluvy. V dalších bodech odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení; v bodě III. pak znovu podrobně uvedl obsah svých námitek uplatněných již ve stížnosti proti usnesení o nepovolení obnovy řízení. Obě napadená usnesení považuje za nezákonná. Podstatná část stěžovatelových námitek dle názoru Ústavního soudu však směřuje proti dříve vydaným rozsudkům vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.

Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 32 Nt 201/2005, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K ústavněprávní stránce věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Domnívá-li se stěžovatel, jak lze usuzovat z petitu ústavní stížnosti, že jeho základní práva či svobody byly porušeny již v tomto původním řízení při rozhodování o vině a trestu, nezbývá než konstatovat, že měl možnost se již dříve ve stanovené 60 denní lhůtě obrátit s ústavní stížností na Ústavní soud. Pokud tak činí až nyní, v souvislosti se zamítnutím jeho návrhu na povolení obnovy řízení, nelze než konstatovat, že ústavní stížnost, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 4. 2006, pokud směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně ze dne 23. 4. 2003, resp. 7. 7. 2003, je evidentně návrhem opožděným a již z tohoto důvodu musí být v tomto rozsahu odmítnuta ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V důsledku uvedeného se Ústavní soud nemohl zabývat tvrzením stěžovatele, že byl neústavním způsobem zbaven osobní svobody zaručené v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, resp. v čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy. Stejně tak se neztotožnil ani s tvrzením o porušení čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 Úmluvy, když tato ustanovení na věc stěžovatele vůbec nedopadají, neboť obsahují záruky uplatňované při zbavení osobní svobody, k němuž došlo v období před "zákonným uvězněním po odsouzení příslušným soudem" dle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Citovaná ustanovení sama o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva stěžovatele nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. Nelze se jich tudíž dovolávat přímo.

Ústavní soud dále nemohl vyhovět návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení a na přikázání předsedovi senátu 32 Nt Krajského soudu v Ostravě přerušit výkon souhrnného trestu odnětí svobody dnem doručení vyhovujícího nálezu Ústavního soudu. V tomto rozsahu se jedná o návrhy, k jejichž projednání Ústavní soud není příslušný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Dle názoru Ústavního soudu ústavní stížnost může být posouzena z hlediska práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, resp.čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2006 a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2006, neboť v tomto směru jde o ústavní stížnost podanou včas, oprávněným účastníkem, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná. V uvedeném rozsahu jde však o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a to z důvodů dále vyložených.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že podle standardní judikatury Evropského soudu pro lidská práva se záruky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci H. K. proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele.

Věc stěžovatele je možno dle názoru Ústavního soudu posoudit podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který ve své podstatě zaručuje "právo na soud" a definuje některé požadavky spravedlivého procesu a který je v porovnání s čl. 6 odst. 1 Úmluvy méně restriktivní, a to v míře, odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že podstata tohoto práva byla zachována. Těžiště ústavní stížnosti tak lze spatřovat v námitce, že obecné soudy nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem, především že nesprávně hodnotily důkazy a z tohoto hodnocení vyvodily nesprávné právní závěry. K tomuto tvrzení nutno uvést, že podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 1, č. 5). Protože však spravedlivost řízení Ústavní soud posuzuje v jeho celku, nelze než konstatovat, že tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti řízení jsou zjevně neopodstatněná. Odůvodnění napadených usnesení jsou dle názoru Ústavního soudu přesvědčivá a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrhy s ní spojené podle ust. 43 odst. 1 písm. b), d) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. července 2006

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Ivana Šmerdová

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru