Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1716/15 #1Usnesení ÚS ze dne 06.05.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
nemovitost
právní úkon/odporovatelný
spoluvlastnictví/podíl
spoluvlastnictví/podílové
PoznámkaUsnesení sp. zn. IV. ÚS 1716/15 ze dne 6. 5. 2015 předchází nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014;
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.1716.15.1
Datum podání09.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

9/1963 Sb., § 241a odst.1

99/1963 Sb., § 237, § 42a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1716/15 ze dne 6. 5. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Václava Lhotského, zastoupeného JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem Nad Lávkou 5, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2015 č. j. 21 Cdo 3714/2014-301, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2013 č. j. 64 Co 320/2010-245 v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. dubna 2010 č. j. 8 C 61/2006-181, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. dubna 2010 č. j. 8 C 61/2006-181, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na přístup k soudu ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o neúčinnost právních úkonů.

K podstatě věci stěžovatel uvedl následující skutečnosti: paní Jana Hasmuková získala v r. 1999 z titulu dědictví vlastnictví k domu čp. A1 v kat. úz. Chodov obec Praha. Tento dům byl odstraněn (demolován) a Jana Hasmuková uzavřela se stěžovatelem (v postavení dodavatele) smlouvu o dílo, podle které stěžovatel postavil na stejném místě nový dům. Účastníkem stavebního řízení byla pouze Jana Hasmuková a jí byla stavba dne 31. července 2001 předána. Po téměř dvou letech - dne 10. března 2003 - se Jana Hasmuková společně se svojí sestrou Marií Wartenweiler a bratrem Pavlem Vožehem dostavila k notáři a všichni tři před ním učinili prohlášení (notářský zápis č. NZ 113/2003), že se na demolici původního i výstavbě nového domu podíleli společně a že se originárním způsobem stali spoluvlastníky takto nově zhotovené věci; podíl Jany Hasmukové činil 1/5 ve vztahu k celku, podíl Pavla Vožeha 3/4 a podíl Marie Wartenweiler 1/20. Na základě tohoto prohlášení pak dosáhli zápisu svého vlastnictví k domu čp. A1. Návazně na to dne 7. dubna 2004 Jana Hasmuková darovala formou notářského zápisu (č. NZ 184/2004) Pavlu Vožehovi 87/100 své stavební parcely č. A2 a přilehlé zahrady č. A3 a Marii Wartenweiler 1/20 těchto pozemků. Dne 18. června 2004 Jana Hasmuková darovala opět formou notářského zápisu (č. NZ 329/2004) Pavlu Vožehovi 12/100 domu čp. A1, takže ve výsledku v době podání určovací žaloby byla vlastníkem 8/100, Pavel Vožeh 87/100 a Marie Wartenweiler 1/20 všech uvedených nemovitostí. Po podání žaloby Jana Hasmuková převedla svůj zbylý podíl na těchto nemovitostech na svého vnuka Václava Hasmuka.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 8 C 61/2006, vyplynulo, že stěžovatel podal žalobu, jíž se domáhal určení neúčinnosti právních úkonů, jimiž Marie Wartenweiler a Pavel Vožeh nabyli spoluvlastnických práv k domu čp. A1 a souvisejícím pozemkům. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 12. 2008 č. j. 8 C 61/2006-128 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2009 č. j. 64 Co 100/2009-147 žalobu proti žalované Janě Hasmukové zamítl pro nedostatek její pasivní legitimace. Poté po provedeném dokazování návrh stěžovatele v celém rozsahu zamítl s tím, že byť měl stěžovatel vůči Janě Hasmukové pravomocnou a vymahatelnou pohledávku ve výši 367.362,30 Kč, žalovaní Marie Wartenweiler a Pavel Vožeh nevěděli o tom, že jejich sestra dluží stěžovateli peníze ze smlouvy o dílo a nemohli vědět ani o případném úmyslu jejich sestry zkrátit stěžovatele na jeho právech; podle soudu tento úmysl nebyl prokázán ani u Jany Hasmukové.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze po doplnění dokazování rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a částečně potvrdil. Pokud šlo o měnící výrok, odvolací soud určil, že prohlášení a darovací smlouvy, sepsané formou tří notářských zápisů, jsou vůči stěžovateli právně neúčinné, a to ohledně podílu na budově a pozemcích ve prospěch žalované Marie Wartenweiler (v obou případech v rozsahu 1/20 ve vztahu k celku) a ohledně podílu na budově (12/100 ve vztahu k celku) a pozemcích (87/100 ve vztahu k celku) ve prospěch žalovaného Pavla Vožeha. Podle odvolacího soudu Jana Hasmuková v pozici dlužnice stěžovatele neměla jiný majetek, z něhož by mohl být jeho nárok uspokojen, a proto převedla-li svůj majetek na sourozence, nebylo třeba její úmysl prokazovat, ten se v její situaci předpokládal. Odvolací soud též dovodil z chování Pavla Vožeha a Marie Wartenweiler, že tito nevynaložili náležitou péči k prokázání úmyslu dlužnice zkrátit stěžovatele na jeho právech.

Pokud šlo o potvrzující výrok, Městský soud v Praze vzal za prokázané, že Pavel Vožeh se (na rozdíl od Marie Wartenweiler) podílel na financování stavby domu, neboť v jejím průběhu zaslal na účet Jany Hasmukové konkrétní finanční částku, která představovala ekvivalent jeho prohlášenému většinovému spoluvlastnickému podílu na stavbě budovy (3/4 ve vztahu k celku). Městský soud v Praze posoudil prohlášení Jany Hasmukové a jejích sourozenců sepsané formou notářského zápisu (č. NZ 113/2003) za platný právní úkon a způsobilý podklad pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. Pokud jde o odporovatelnost úkonu, Městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nemohou být odporovatelnými ekvivalentní právní úkony.

Potvrzující výrok rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl. K ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu nálezem sp. zn. I. ÚS 962/14 zrušil z důvodu nekonkrétního, nesrozumitelného a nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, tj. pro rozpor s právem stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Po kasačním nálezu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele a dalších žalovaných odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodu vad, pro které nelze v řízení pokračovat. Ve vztahu ke stěžovatelovu dovolání tuto vadu představovalo uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel odůvodnil přípustnost dovolání tím, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně vyřešena a formuloval dvě otázky, jejichž zodpovězení odvolacím soudem považoval za nesprávné. Obě otázky ("kdy a za jakých předpokladů může stavebník nově postavené stavby uzavřít dohodu o vlastnickém právu" a "zda prohlášení tří osob o společném vytvoření věci, zde postavení budovy, může být shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí nikoliv") se však podle dovolacího soudu míjely se skutkovým stavem projednávané věci. K první z nastolených otázek dovolací soud uvedl, že časová souvislost mezi dokončením díla a dohodou o vlastnickém právu k němu při posuzování (ne)vědomosti osoby blízké o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nebyla v projednávaném případě pro právní posouzení věci významná, druhá otázka se posuzované věci vůbec netýkala, neboť odvolací soud se vyjadřoval nikoliv k neplatnosti takové dohody, ale toliko k její neúčinnosti (částečné) ve vztahu k věřiteli (žalobci), který měl být takovou dohodou krácen. Nejvyšší soud uzavřel, že z vylíčení důvodů dovolání vyplývalo, že žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem.

V ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel přesvědčení o účelovosti postupu žalovaných, jeho cílem bylo zastřít darování a zejména znemožnit stěžovateli, aby se exekučně domohl úhrady své pohledávky z titulu nedoplatku ceny díla, o kterou se s Janou Hasmukovou dosud soudí; pravomocně mu byla přiznána částka 367.978 Kč a nepravomocně dalších 1.351.621 Kč. O úmyslu žalovaných zkrátit věřitele svědčí časový odstup jejich prohlášení od dokončení a předání stavby, skutečnost, že toto prohlášení bylo učiněno až v průběhu soudního sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 10/2002 v době, kdy se spor vyvíjel pro stěžovatele příznivě, tak i to, že Jana Hasmuková až do března 2003 ve vztahu ke svým smluvním partnerům (včetně např. zhotovitele stavební dokumentace), úřadům a konec konců i soudu ve věci o zaplacení ceny díla vystupovala jako jediný stavebník.

Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se opakovaně vyhnul vyjádření právního názoru na právní otázky formulované v dovolání. Zopakoval, že nevylučuje, aby stavebník a další osoby (investoři), které se finančně podílely na vytvoření stavby, učinili platné a účinné prohlášení o nabytí vlastnictví ke stavbě originárním způsobem, má však za to, že se tak může týkat pouze věci, která je jako nově vytvořená teprve zapisovaná do katastru nemovitostí. Postup, který fakticky představuje změnu vlastnického práva již lege artis není, neboť investor by mohl učinit příslušné prohlášení až potom, co prvně zapsaný vlastník v mezidobí převedl nemovitost na další osobu. Městský soud v Praze však takový postup shledal možný, nicméně žádný právní výklad k tomu neuvedl. Pokud šlo o druhou právní otázku, tj. zda prohlášení tří osob o společném vytvoření věci (postavení budovy), může být shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí osoby nikoliv, stěžovatel se ohradil proti závěru soudu, že konstruoval jiné skutkové východisko. Upozornil, že prohlášení tří osob k předmětné nemovitosti bylo ve věci provedeno jako důkaz. Na rozdíl od soudu stěžovatel považuje prohlášení za neplatné a neúčinné, neboť prohlášením se stanovují spoluvlastnické podíly na věci, a pokud bylo prohlášení jednoho z účastníků o investici shledáno nepravdivým a neúčinným, nedošlo ke stanovení podílů na celku ani u ostatních osob, neboť podíl vydělený pro tuto osobu nemohl zůstat bez vlastníka.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná. Ústavní stížnost je ve vztahu k ostatním standardním procesním institutům subsidiárním prostředkem; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené obecným právem. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Po novelizaci ustanovení § 237 až 239 a ustanovení § 241a občanského soudního řádu a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb., došlo ke změně podmínek pro zvažování přípustnosti dovolání, čemuž bylo třeba přizpůsobit i výklad podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Od účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. proto platí, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Je tomu tak proto, že otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele je vždy otázkou právní, nikoliv skutkovou. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, U 5/68 SbNU 541).

Ústavní soud po seznámení se s ústavně právní argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem jeho dovolání dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 nepřípustná, a to z následujících důvodů.

Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele jako vadné s odůvodněním, že jím položené otázky se míjí se skutkovým stavem projednávané věci.

K otázce první, "kdy a za jakých předpokladů může stavebník nově postavené stavby uzavřít dohodu o vlastnickém právu", je třeba předeslat, že zamítnutí odpůrčí žaloby stěžovatele vůči Pavlu Vožehovi ohledně jeho podílu v rozsahu 3/4 ve vztahu k celku na předmětné budově bylo založeno na skutkovém zjištění, že jeho prohlášený podíl je ekvivalentem toho, jak se finančně podílel na zaplacení díla. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3735/2011, o který se Městský soud v Praze opíral, vyložil, že "...v případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo.".

V okolnostech projednávaného případu, v situaci, kdy se Janě Hasmukové dostalo od Pavla Vožeha ekvivalentního plnění, nemohlo prohlášením jeho 3/4 vlastnického podílu na předmětné budově nastat zmenšení jejího majetku ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustanovení § 42a obč. zák. nevymezuje změnu podoby aktiv dlužníka jako podmínku odporovatelnosti právního úkonu, a proto má-li žalovaný mít povinnost strpět uspokojení pohledávky žalobce z nemovitosti, které nabyl od dlužníka, musel by při nabytí (koupi) nemovitosti získat zvýhodnění, pro které se právní úkon pokládá ve smyslu § 42a obč. zák. za (vůči věřiteli) neúčinný (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1005/2011). V projednávané věci vyplynulo, že Pavel Vožeh takové zvýhodnění nezískal, a proto Ústavní soud závěr Nejvyššího soudu učiněný stran první otázky respektoval.

Stejně tak učinil i ve vztahu k reakci Nejvyššího soudu na otázku druhou, tj. "zda prohlášení tří osob o společném vytvoření věci, zde postavení budovy, může být shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí nikoliv", konstatování, že odvolací soud se zabýval pouze otázkou účinnosti předmětného právního úkonu, nikoliv jeho platností, je namístě. Odporovat lze jen platnému právnímu úkonu, z neplatného právního úkonu žádné právní účinky nenastanou.

V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud rovněž reagoval na stěžovatelovo vylíčení důvodů dovolání konstatováním, že stěžovatel "nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku". K uvedenému Ústavní soud zcela v obecné poloze uvádí, že uplatnění skutkových otázek v dovolání nelze samo o sobě a bez dalšího kvalifikovat jako vadu dovolání, neboť Nejvyšší soud je přinejmenším povinen posoudit jejich právní aspekt, tj. zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014). V projednávané věci se Nejvyšší soud zabýval posouzením otázek formulovaných stěžovatelem, vyslovil se k nim a svůj závěr přiměřeným způsobem odůvodnil. Z jeho odůvodnění je zřejmé, že Nejvyšší soud nespatřoval vadu dovolání ve skutkových námitkách, resp. pouze v jejich uplatnění, ale v tom, že dovolatelem položené otázky se míjely se skutkovým stavem věci.

Jestliže dovolání stěžovatele vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jím podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nejednalo se o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva stěžovatele (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho dovolacím důvodům, což se v daném případě nestalo.

Ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze v jeho potvrzovacím výroku a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2016

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru