Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1714/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
újma
důkazní břemeno
Diskriminace
zaměstnavatel
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1714.10.1
Datum podání14.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 7 odst.5, § 1 odst.3

99/1963 Sb., § 132, § 133a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1714/10 ze dne 10. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem AK v Pardubicích, Sladkovského 2059, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1594/2009-431 ze dne 8. 4. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 23. 10. 2008 č. j. 22 Co 345/2008-366 a proti výrokům II., III., IV. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 8 C 238/2006-321 ze dne 16.6.2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 14. 6. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (resp. jejich jednotlivých výroků v případě prvostupňového rozhodnutí, konkrétně výroku II. o zamítnutí žalované částky s příslušenstvím představující náhradu za nemajetkovou újmu a nákladových výroků III. a IV.; naopak výrok I. prvostupňového rozhodnutí, jímž soud k návrhu stěžovatele připustil změnu žaloby, stěžovatel ústavní stížností nenapadá), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v článku 1, článku 10 odst. 1, v článku 28, v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v článku 95 a 96 Ústavy. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se přitom stěžovatel domáhal po svém bývalém zaměstnavateli náhrady za nemajetkovou újmu, neboť podle jeho názoru ho vystavoval diskriminujícímu a ponižujícímu zacházení. V ústavní stížnosti se pak stěžovatel obsáhle a místy dosti nepřehledně věnuje zejména polemice se skutkovými závěry obecných soudů, aniž by ovšem reflektoval hlubší ústavněprávní argumentaci.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i ústavní stížností napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly řadu důkazů, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že obecné soudy učinily závěr, že bývalému zaměstnavateli stěžovatele se podařilo prokázat, že jeho postup vůči stěžovateli neobsahoval prvky šikany (diskriminace); přitom i kdyby zaměstnavatel důkazní břemeno neunesl, nebylo by možné podle obecných soudů bez dalšího přiznat stěžovateli náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť tento způsob náhrady je možno aplikovat až tehdy, jeví-li se ostatní způsoby nedostatečné.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů (resp. jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. října 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru