Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1703/11 #1Usnesení ÚS ze dne 22.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí nad Orlicí
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na och... více
Věcný rejstříkDokazování
dítě
rodina
rodiče
pěstounská péče
výchova/ústavní
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1703.11.1
Datum podání09.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 45a, § 45b

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1703/11 ze dne 22. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem na adrese Pardubice-Semtín, budova P 9, Rybitví 81, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. listopadu 2010 č. j. 13 P 108/2008-220 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. března 2011 č. j. 19 Co 29/2011-275, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. června 2011, se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 32 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 P 108/2008 (dále jen "soudní spis") se zjišťuje, že ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu svěřil soud nezletilé děti K. - Janu, Pavlínu a Karla (jedná se o pseudonymy), do společné pěstounské péče manželů R. (výrok I.), zrušil ústavní výchovu těchto dětí nařízenou rozsudkem okresního soudu ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 13 P 108/2008-129 (výrok II.), návrh stěžovatelky - babičky nezletilých dětí, aby nezletilé děti byly svěřeny do pěstounské péče zamítl (výrok III.), návrh matky nezletilých, aby děti byly svěřeny do její výchovy zamítl (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). K podaným odvoláním Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dále dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru stěžovatelky ve věci rozhodující soudy nevzaly v potaz zřejmý zájem biologické rodiny o nápravu, kdy otec nezletilých docházel do Centra manželské a rodinné pomoci, a zcela jednostranně zvýhodnily pěstouny před biologickou rodinou. Stěžovatelka má za to, že z nejbližších pokrevních příbuzných má kromě rodičů nejsilnější citové vazby s dětmi, děti jsou na ni velice fixované a její výchovné schopnosti budou nejvíce dostačující. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. IV. ÚS 695/2000 a na stanoviska veřejného ochránce práv sp. zn. 2650/2002/VOP/ZG a sp. zn. 2747/2002/VOP/ZG.

Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. srpna 2011 uvedl, že nezletilé děti byly svěřeny do pěstounské péče, když se již nacházely ve faktické výchově pěstounů a bylo zjištěno, že je o ně postaráno řádně a jsou spokojené. Zrušení ústavní výchovy bylo nepochybně v zájmu dětí a byl předpoklad, že matka se s dětmi po vzájemné domluvě bude vídat.

Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 4. srpna 2011 plně odkázal na obsáhlé odůvodnění svého rozsudku, ve kterém je podrobně vyloženo, jaký skutkový stav vzal za prokázaný a jaký právní předpis a z jakého důvodu při rozhodování aplikoval. Odvolacímu soudu byla při jeho rozhodování známa judikatura Ústavního soudu a byl si také vědom zásady, že děti by měly být svěřeny především rodičům, případně blízkým příbuzným. V tomto případě však neshledal podmínky pro takovýto postup, neboť vycházel zejména z dlouhodobě neutěšených poměrů v domácnosti rodičů nezletilých dětí, které vedly k těžké výukové zanedbanosti (nevypěstování základních hygienických návyků, nedostatečná vyvinutost řečových schopností, raná deprivace). Tento stav byl natolik závažný, že byl kvalifikován jako trestný čin ohrožení výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) a c) trestního zákona. Stěžovatelka, která v době rozhodování odvolacího soudu žila s otcem nezletilých dětí ve společné domácnosti a žádala o svěření dětí do pěstounské péče, vzniku tohoto stavu nijak nezabránila a ani v době kdy byly děti rodičům odebrány, nevyvinula žádné úsilí k tomu, aby děti byly svěřeny např. do její péče. Z uvedených důvodů krajský soud má za to, že napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky ani nezletilých dětí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Dne 14. listopadu 2011 doručila stěžovatelka Ústavnímu soudu repliku podanou k vyjádřením ve věci rozhodujících soudů. Stěžovatelka tvrdila, že znalecké posudky, na základě kterých soudy rozhodovaly, byly vydány více jak před dvěma lety a odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu Vysoké Mýto vytýkala, že se o rodiče nezajímal, neprošetřoval jejich situaci, zázemí a ani jinak s rodiči nepracoval. Stěžovatelka rovněž setrvala na tvrzení, že příslušný odbor sociálních věcí opakovaně zvýhodnil a nadále zvýhodňuje pěstouny před biologickými rodiči a nesnažil se nijak zajistit podmínky pro sanaci rodiny a navrácení dětí do rodinného prostředí, tj. do domácnosti stěžovatelky a otce nezletilých nebo do rodiny matky a jejího přítele.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Stěžovatelka v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody obecných soudů a předkládá své vlastní představy o tom, jak by měly soudy rozhodnout. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Odvolací soud rovněž mimo jiné uvedl, že si byl v této věci vědom zásady, že děti by měly být svěřeny především rodičům, případně blízkým příbuzným, v posuzovaném případě však neshledal podmínky pro takovýto postup.

Doplnění důkazního řízení stěžovatelka navrhovala při nařízeném jednání před okresním soudem dne 3. listopadu 2010. Konkrétně navrhla provedení výslechu faráře, vypracování znaleckého posudku na sebe a učinění dotazu, zda a jak otec nezletilých postupuje psychosociální pomoc v Ústí nad Orlicí a v Pardubicích. Soud usnesením návrhy na doplnění dokazování zamítl (č. listu 218 soudního spisu). Okresní soud výslovně ve svém rozsudku neuvedl, proč navržené důkazy neprovedl, nicméně z obsahu odůvodnění jeho rozsudku tato skutečnost zcela zřetelně vyplývá. Ústavní soud má za to, že jde o pochybení v rovině jednoduchého práva, které v souvislostech celého souzeného případu nebylo způsobilé porušit ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. K tomu lze pro úplnost uvést, že Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek, v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Nedosahuje-li pochybení, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny, důvod k zásahu Ústavního soudu zde není (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11 in http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu a stanoviscích veřejného ochránce práv, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 22. listopadu 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru