Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 170/97Nález ÚS ze dne 11.02.1999Označení účastníka řízení určitým a nezaměnitelným způsobem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvýzva
rozhodnutí procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 23/13 SbNU 163
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.170.97
Datum vyhlášení26.02.1999
Datum podání19.05.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

20/1966 Sb., § 34, § 75

87/1991 Sb., § 5 odst.1, § 5 odst.4

99/1963 Sb., § 19, § 95, § 43 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 170/97 ze dne 11. 2. 1999

N 23/13 SbNU 163

Označení účastníka řízení určitým a nezaměnitelným způsobem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 11. února 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti PhMr. B. E., zastoupené JUDr. J. P., advokátem,

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2.1997, čj. 20

Co 472/96-163, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne

3. 4.1996, čj. 7 C 322/92-145, za účasti Městského soudu v Praze,

jako účastníka řízení, a Hygienické stanice hlavního města Prahy,

Rytířská 12, Praha 1, zastoupené JUDr. T. M., advokátem, jako

vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního

jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 1997, čj. 20

Co 472/96-163, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedeným

rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba

o uzavření dohody o vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 4

zákona č. 87/1991 Sb. stěžovatelka uvádí, že obecné soudy

nesprávně posoudily účinky její výzvy k vydání nemovitostí, jakož

i lhůty, ve kterých se mohla obrátit na povinnou osobu, či

uplatnit svůj nárok u soudu. Podle jejího tvrzení obecné soudy

posoudily její úkony související s označením povinné osoby ryze

formálně a nepřihlédly k jejich skutečnému obsahu, stejně jako

nevzaly v úvahu skutečnost, že vyzvaná osoba jednala jako povinná

osoba a k restitučnímu nároku se kvalifikovaně vyjadřovala.

Stěžovatelka rovněž obecným soudům vytýká nepřipuštění rozšíření

žalobního návrhu, když za původní restituční titul označila

existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek při převodu

nemovitosti a poté poukázala i na neposkytnutí náhrady za

znárodněný podnik. Postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími

se stěžovatelka cítí být dotčena ve svém ústavně chráněném právu

na spravedlivý proces a pro porušení čl. 36 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i pro porušení čl. 90

a čl. 95 Ústavy České republiky žádá, aby Ústavní soud napadená

rozhodnutí zrušil.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 9. 2.1999

poukázal na závěry uvedené v napadeném rozsudku, jenž již není

možno doplňovat ani blíže zdůvodňovat. Podle jeho názoru nedošlo

k porušení ústavních práv stěžovatelky ve smyslu čl. 36 Listiny

a čl. 90 Ústavy ČR, a navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník, Hygienická stanice hlavního města Prahy,

uvedl ve svém vyjádření ze dne 1. 2.1999, že, poukazujíc na odnětí

práva na spravedlivý proces obecnými soudy, zapomíná stěžovatelka

na tu skutečnost, že chyby se dopustila sama, totiž tím, že podala

žalobu proti jinému subjektu než povinné osobě. Tuto chybu

stěžovatelka odůvodňuje vším možným, jen ne důvodem skutečným, tj.

neznalostí právních předpisů, byť byla zastoupena advokátem. Podle

právní úpravy platné do 23.11.1990 byl Hygienik hlavního města

Prahy orgánem Národního výboru hlavního města Prahy, naproti tomu

Hygienická stanice hlavního města Prahy, sama bez právní

subjektivity, byla začleněna do zdravotnického zařízení - Ústavu

národního zdraví hlavního města Prahy, jenž právní subjektivitu

měl, a byl proto také zapsán v evidenci nemovitostí. I nadále jde

o dva samostatné právní subjekty s odlišným způsobem vzniku

a odlišnými úkoly, které nelze zaměňovat. Z Národního výboru

hlavního města Prahy se stal Magistrát hlavního města Prahy,

s nímž Hygienik hlavního města Prahy podle platné právní úpravy

nemá nic společného. Pokud je tedy jako žalovaný uveden Hygienik

hlavního města Prahy spolu s Magistrátem hlavního města Prahy, je

nepochybné, že žalovaným je Hygienik hlavního města Prahy jako

státní orgán, nikoli jako statutární zástupce zdravotnického

zařízení - Hygienické stanice hlavního města Prahy. Existence

těchto stanic není ani dnes vázána na zápis do obchodního

rejstříku či jakékoli jiné evidence. Právo na spravedlivý proces

ani jiné ústavní právo stěžovatelky v předmětném soudním řízení

porušeno nebylo, a proto vedlejší účastník navrhuje odmítnutí

ústavní stížnosti.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 7 C 322/92,

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, považujíc se za oprávněnou

osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., vyzvala dopisem ze dne

2. 4.1991

1) Hygienicko-epidemiologickou stanici, Praha 8, Karlín,

2) Městského hygienika, Rytířská 12 v Praze 1,

3) Bytový podnik, městská část Praha 8,

k vydání nemovitostí ve výzvě blíže označených. Z korespondence

založené ve spise vyplývá, že na základě výzvy, převzaté podle

razítka Hygienickou stanicí hlavního města Prahy, Hygienikem

hlavního města Prahy, si Hygienik hlavního města Prahy vyžádal od

stěžovatelky relevantní doklady potřebné k posouzení konkrétních

okolností jejího tvrzeného restitučního nároku a poté jí sdělil,

že nárokované nemovitosti nelze vydat, neboť pozemky byly

zastavěny a dům po přestavbě ztratil svůj původní stavebně

technický charakter. Stěžovatelka ve lhůtě stanovené v § 5 odst.

4 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnila svůj nárok u soudu a jako

žalovaného označila Hlavní město Prahu - Magistrát hlavního města

Prahy - Hygienika hlavního města Prahy, se sídlem Rytířská 12,

Praha 1, neboť subjekt zapsaný v evidenci nemovitostí, Ústav

národního zdraví hlavního města Prahy, již neexistoval. Protože

označení žalovaného bylo nepřesné a žaloba navíc neobsahovala

odůvodnění tvrzeného nároku a potřebné listiny, vyzval Obvodní

soud pro Prahu 8 s odkazem na ustanovení § 42 odst. 2 a § 79 odst.

1 a 2 o. s. ř. stěžovatelku k doplnění podání. Uvedený soud

usnesením ze dne 30. 11. 1992, čj. 7 C 322/92-8, sice řízení

zastavil, neboť lhůta k odstranění vad marně uplynula, avšak na

základě odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodnutím ze

dne 25. 2. 1993, čj. 20 Co 43/93-19, toto usnesení změnil tak, že

se řízení nezastavuje, neboť společně s odvoláním stěžovatelka

doplnila základní údaje žaloby tak, že bylo možno v řízení

pokračovat. Jako žalovaný byla označena Hygienická stanice

hlavního města Prahy - Hygienik hlavního města Prahy a přípisem

právního zástupce stěžovatelky ze dne 28. 7. 1993 byla jako

žalovaná upřesněna Hygienická stanice hlavního města Prahy, se

sídlem Rytířská 12, Praha 1. Obvodní soud pro Prahu 8 pak provedl

řadu důkazů a rozsudkem ze dne 3. 4. 1996, čj. 7 C 322/92-145,

rozhodl o zamítnutí žaloby, když svoje rozhodnutí opřel o čtyři

důvody. Prvním z nich bylo zjištění, že stěžovatelka nevyzvala

řádně ve stanovené lhůtě povinný subjekt, neboť za žalovanou byla

označena Hygienická stanice hlavního města Prahy, zatímco výzva

byla adresována Hygienikovi hlavního města Prahy, dále že

ke správnému označení žalované došlo teprve úkonem stěžovatelky ze

dne 22. 3. 1995, tj. po lhůtě stanovené zákonem č. 87/1991 Sb.,

přičemž žalovanou byla uplatněna námitka promlčení, třetím důvodem

byl pak názor soudu, že znárodnění bylo provedeno v souladu

s dekretem č. 100/1945 Sb. a zákonem č. 114/1948 Sb., takže není

dán restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona

o mimosoudních rehabilitacích. Podle názoru obvodního soudu by

sice bylo možno usoudit na převzetí některých nemovitostí

nezahrnutých do znárodňovacích výměrů jako na převzetí bez

právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona o mimosoudních

rehabilitacích), avšak přesto ani tyto nelze vydat vzhledem

k předchozím důvodům. Čtvrtým důvodem k zamítnutí žaloby bylo

zjištění soudu, že k části označených nemovitostí není

stěžovatelka oprávněnou osobou, neboť neprokázala, že by je její

právní předchůdkyně, V. V., dědila po původní vlastnici M. V.

Stěžovatelka v odvolání mimo jiné namítla, že její výzva byla

fyzicky doručena Hygienické stanici hlavního města Prahy a dostala

se do rukou Hygienikovi hlavního města Prahy, který je statutárním

orgánem hygienické stanice a který s ní také jednal, aniž by

vznesl námitku, že mu výzva není určena. Co se týče námitky

promlčení práva k uplatnění nároku u soudu, uvedla, že pokud soud

vzal upřesnění žalovaného na vědomí, lze mít za to, že řízení bylo

vedeno od počátku proti povinné osobě. Městský soud v Praze

v napadeném rozhodnutí sice konstatoval, že soud I. stupně si

poté, co stěžovatelka upřesnila označení žalované strany,

nevyjasnil, zda ze strany stěžovatelky šlo o návrh na záměnu

účastníků nebo o upřesnění označení žalovaného a ve věci jednal

nejprve s Hygienikem hlavního města Prahy a poté s Hygienickou

stanicí hlavního města Prahy, avšak k této vadě řízení nepřihlédl,

neboť podle jeho názoru neměla vliv na výsledek rozhodnutí, a to

zejména z důvodu vznesené námitky promlčení ze strany žalovaného.

Odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, poukázal na to, že

vůbec prvním podáním stěžovatelky, ve kterém byl, byť nepřesně,

žalovaný označen, bylo odvolání proti rozhodnutí o zastavení

řízení došlé soudu až 30. 12. 1992, tedy po uplynutí zákonné lhůty

k podání žaloby. K ostatním skutkovým zjištěním a hodnocením se

odvolací soud nevyjádřil, neboť s ohledem na výše uvedené to

považoval za nadbytečné.

Pro úplnost věci nutno dodat, že stěžovatelka podala současně

s ústavní stížností i dovolání, které však bylo usnesením

Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1998, čj. 2 Cdon 906/97-184,

odmítnuto. Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto jako

nepřípustné, je konečným rozhodnutím v projednávané věci rozsudek

Městského soudu v Praze.

Ústavní soud, vědom si svého postavení a role při hodnocení

ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod,

přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzených

porušení Ústavy ČR a Listiny a dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná. Obecné soudy při interpretaci pojmu "povinná

osoba" podle zákona o mimosoudních rehabilitacích opřely svá

zamítavá rozhodnutí o argument, že podle zákona č. 20/1966 Sb.,

o péči o zdraví lidu, jsou jak Hygienik hlavního města Prahy, tak

Hygienická stanice hlavního města Prahy, samostatnými právními

subjekty s vlastní právní subjektivitou. Obecné soudy však nevzaly

v úvahu závěry formulované již v nálezu Ústavního soudu ČSFR ze

dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, kde byl vysloven názor, že

neznalosti či pochybení tisíců občanů, kteří vstoupili do

restitučního procesu a pro časovou omezenost k uplatnění nároků

postupovali mnohdy zcela laicky, by nemělo být využíváno proti

cílům restitucí. S tímto názorem se Ústavní soud ČR plně

ztotožnil, což vyjádřil v řadě svých nálezů. Ani v projednávané

věci Ústavní soud nesdílí závěr obecných soudů, že stěžovatelčina

výzva směřovala vůči nesprávné osobě. Z obsahu korespondence,

kterou tehdejší hygienik MUDr. D. se stěžovatelkou ohledně jejího

restitučního nároku vedl, vyžadoval si relevantní podklady

a k restitučnímu nároku se vyjadřoval, je evidentní, že tak činil

jako povinná osoba ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích

a od samého počátku po podání výzvy neměl pochyb, k čemu projev

vůle stěžovatelky směřuje.

K této své dosavadní vlastní judikatuře Ústavní soud dodává,

že je-li povinná osoba ve výzvě, podané podle ustanovení § 5

odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

označena natolik určitým a nezaměnitelným způsobem, že je zcela

evidentní, proti komu směřuje, i když slovně se toto označení se

správným označením plně nekryje (v projednávané věci

- Hygienicko-epidemiologická stanice Praha, městský hygienik Praha

namísto Hygienická stanice hlavního města Prahy), potom hmotně

právní účinky takové výzvy zůstávají až do upřesnění pojmenování

povinného zachovány, stejně jako hmotně právní účinky podaného

návrhu, který byl v takovém případě podán zprvu právě proti tomu,

kdo s oprávněnou osobou ohledně jejího restitučního nároku vedl

jednání, vyžadoval si relevantní podklady, k restitučnímu nároku

se vyjadřoval a evidentně po podání výzvy o projevu vůle oprávněné

osoby neměl pochyb, jestliže oprávněná osoba v průběhu řízení

povinnou osobu na základě výzvy k odstranění vad přesně označí,

byť již po uplynutí jednoroční lhůty uvedené v ustanovení § 5

odst. 4 citovaného zákona. Úkon oprávněné osoby odstraňující vady

v označení povinné osoby nelze v takovém případě považovat za

návrh na záměnu účastníků, ale za odstranění vady návrhu.

Postupoval-li tedy obvodní soud podle ustanovení § 43 odst. 1

o. s. ř. a stěžovatelku vyzval k odstranění vad návrhu, což

stěžovatelka učinila, třeba považovat závěr městského soudu

o promlčení uplatnění restitučního nároku za odepření

stěžovatelčiných ústavně zaručených práv ve smyslu ustanovení

čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť tento závěr je vlastně popřením

smyslu a účelu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. Soud prvého stupně

ostatně uvedený úkon stěžovatelky akceptoval a po dobu delší dvou

let pokračoval v řízení jako v řízení, v němž došlo k odstranění

již konstatované vady.

K dalším tvrzením ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl

vyjádřit, neboť právní závěry Městského soudu v Praze se týkaly

pouze uvedených dvou bodů.

Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů pro porušení čl.

90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu

v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. února 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru