Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 170/95Nález ÚS ze dne 01.07.1997K restituci majetku dobrovolných tělovýchovných organizací

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
osoba/povinná
Poznámkanález vychází z nálezu sp.zn. Pl. ÚS 46/95
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 89/8 SbNU 313
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.170.95
Datum podání23.06.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 4 odst.3, čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

173/1990 Sb., § 2

187/1949 Sb.

68/1956 Sb., § 2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 170/95 ze dne 1. 7. 1997

N 89/8 SbNU 313

K restituci majetku dobrovolných tělovýchovných organizací

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

ústního jednání, v senátě, o ústavní stížnosti J.O.Z. proti

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.2.1995, sp. zn. 13 Co

306/94,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá

rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. ll C 240/92, ze dne

15.2.1994, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn.

13 Co 306/94, ze dne 16.2.1995.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Zlíně,

sp. zn. 11 C 240/92, který si připojil, byl ústavní stížností

napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně potvrzen rozsudek

Okresního soudu ve Zlíně, čj. 11 C 240/92-40, ze dne 15.2.1994,

jímž tento soud, jako soud I. stupně, nejprve zamítl návrh

stěžovatele opírající se o zákon č. 173/1990 Sb. na určení, že

stěžovatel "je oprávněnou osobou, neboť mu byl majetek odňat dle

zákona č. 187/1949 Sb. a v této souvislosti mu vznikl restituční

nárok vůči žalovanému - v.d.i. O. ve Z. - na vrácení majetkových

práv" a dále byl tímto rozsudkem zamítnut návrh stěžovatele

i v jeho další části, v níž se domáhal, aby žalovanému byla

stanovena povinnost uzavřít s ním ve lhůtě 30 dnů dohodu

o navrácení majetkových práv, jakož i povinnost stěžovateli vydat

nemovitosti - O. č.p. 325 st. pl., parcelu č. 404 a pozemek p.č.

186/1 - zahrada, zapsaných v knihovní vložce č. 990 v k.ú. M.,

a to ve stavu ke dni uzavření dohody. Soud I. stupně, jak uvedl

v odůvodnění svého rozhodnutí, vycházel ze zjištění, že majetková

práva k předmětným nemovitostem byla stěžovateli skutečně odňata

zákonem č. 187/1949 Sb. a k datu 31.3.1948 byl stěžovatel jejich

vlastníkem, tudíž z tohoto pohledu je podle zákona č. 173/1990

Sb., ve znění pozdějších novel, stěžovatel oprávněnou osobou,

zároveň však učinil právní závěr, že žalovaný není povinnou

organizací, kterou má na mysli ustanovení § 2 zákona č. 173/1990

Sb., ve znění pozdějších novel, neboť není právním nástupcem

dobrovolné tělovýchovné organizace, sám není tělovýchovnou

organizací, žádná tělovýchovná činnost také není předmětem jeho

činnosti a nenabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem poté, kdy

majetková práva byla odňata stěžovateli zákonem č. 187/1949 Sb.,

ale nabyl je smlouvou ze dne 27. 2. 1966 o úplatném převodu

majetku v socialistickém vlastnictví dle § 349 a 350 zákona č.

109/1964 Sb., a to od dřívějšího vlastníka těchto nemovitostí ZV

ROH Krajské odbytové a zásobovací základny s tehdejším sídlem

G. - M.

Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání stěžovatele,

napadený rozsudek, jak již výše uvedeno, jako věcně správný

potvrdil, přičemž v poměru k prvé části výroku rozsudku soudu I.

stupně tak učinil v podstatě proto, že ve smyslu § 80 písm. c)

o.s.ř. neshledal na straně stěžovatele naléhavý právní zájem na

tom, aby bylo určeno, že stěžovatel je osobou oprávněnou, za

situace, kdy tento současně žaloval na plnění a žaloba na určení

tak ztratila své opodstatnění. Pokud jde o druhou část výroku

soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na plnění,

potvrdil jeho věcnou správnost odvolací soud v podstatě

s odůvodněním, že restituční zákony - zákon č. 173/1990 Sb., ve

znění zákona č. 247/1991 Sb., a zákona ČNR č. 232/1991 Sb., ve

znění zákona ČNR č. 312/1991 Sb., - umožňují uplatnit nároky na

navrácení majetkových práv u právního nástupce organizace uvedené

v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. Toto ustanovení svěřovalo organizování

a řízení dobrovolné tělovýchovné organizace jediné - dobrovolné

tělovýchovné organizaci. Právním nástupcem této organizace se na

základě usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, konaného dne 25.3.1990,

staly dvě národní organizace, a to Český svaz tělesné výchovy

a subjekty v něm sdružené a Slovenské sdruženie TV a subjekty

v něm sdružené a dále Československá konfederace sportovních

a tělovýchovných svazů, tělovýchovné jednoty a kluby a sportovní

a tělovýchovné svazy. Tvrzení stěžovatele, že povinnou osobou je

každý subjekt, který se stal vlastníkem majetku po jeho odnětí

právoplatnému vlastníku, nemá podle krajského soudu oporu ve

výkladu aplikovaných restitučních zákonů. Označeného žalovaného

- v.d.i. O. - nelze považovat za právního nástupce subjektu,

označeného v ustanovení § 2 zákona č. 68/1956 Sb., a nelze mu

proto dle restitučních zákonů ukládat povinnost k uzavření dohody

o navrácení majetkových práv ke sporným nemovitostem.

Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost stěžovatele,

který v jejích důvodech polemizuje s uvedenými právními závěry

obecných soudů, jimž zejména vytýká, že s poukazem na ustanovení

§ 2 zákona č. 173/1990 Sb. v souvislosti s ustanovením § 2 zákona

č. 68/1956 Sb. nepřisvědčily tomu, že by povinnou osobou měl být

žalovaný, tj. v.d.i.O. - vedlejší účastník. Stěžovatel naopak

tvrdí, že povinnou osobou ve smyslu shora označených restitučních

zákonů by měl být každý poslední subjekt, který se stal vlastníkem

nemovitostí po jejich odnětí ve smyslu zákonů z doby nesvobody. Ve

vztahu k samotným rozsudkům obecných soudů nedovozuje přímo

porušení svých ústavně zaručených práv, poukazuje však na

nedostatek ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění,

který spatřuje v tom, že tímto ustanovením zákonodárce zúžil okruh

povinných osob. Toto ustanovení proto považuje za odporující čl.

4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), znovu poukazuje na smysl restitučních

zákonů, v nichž je vydání majetku oprávněným osobám umožněno od

každého jejich posledního držitele. Jestliže tedy zákon č.

173/1990 Sb. označuje za povinnou organizaci pouze právního

nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., opírá se

tento předpoklad o zákon z doby nesvobody, a stěžovatel proto

uvedené ustanovení považuje za neslučitelné s Listinou

v označených článcích, a proto také současně s ústavní stížností

podal ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb. návrh na zrušení části

uvedeného ustanovení, pokud váže uplatnění nároků na právního

nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb.

S ohledem na tento návrh stěžovatele na zrušení části

zákonného ustanovení bylo řízení o jeho ústavní stížnosti

usnesením ze dne 6.2.1996 přerušeno. Tento spojený návrh

stěžovatele byl pak usnesením Ústavního soudu ze dne 16.4.1996

odmítnut jako nepřípustný poté, co bylo zjištěno, že obsahově

shodný návrh podala Ústavnímu soudu také skupina poslanců

Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V řízení o uvedeném návrhu

skupiny poslanců měl stěžovatel ve smyslu § 35 odst. 2 věta druhá

zákona č. 182/1993 Sb. postavení vedlejšího účastníka. Plénum

Ústavního soudu pak dne 10.12.1996 nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 46/95,

rozhodlo o návrhu skupiny poslanců na zrušení mimo jiné také části

ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. tak, že návrh byl zamítnut,

když nebyl shledán rozpor s ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy, z důvodů, které jsou podrobně

uvedeny v odůvodnění tohoto nálezu, uveřejněného ve Sbírce zákonů

pod č. 24/1997, kde mimo jiné Ústavní soud také konstatoval, že

okruh povinných osob zákonodárce v napadeném restitučním předpisu,

v němž na rozdíl od jiných zákonů restitučních jsou osobami

oprávněnými osoby právnické, vymezil způsobem, který vyjadřuje

jeho legitimní politickou vůli na základě principu, jímž je

zmírnění následků některých majetkových křivd.

V odůvodnění uvedeného nálezu se Ústavní soud také zabýval

rozhodovací praxí obecných soudů v této oblasti a zjistil, že ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou vydává Nejvyšší

soud ČR, byl pod č. 9 z roku 1996 publikován rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 5.5.1994, který obsahuje následující

stanovisko: "Podle ustanovení § 2 zákona č. 247/1991 Sb. se

navracejí majetková práva České obci sokolské a ostatním znovu

vzniklým dobrovolným organizacím, která jim byla odňata zákony č.

187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., a to podle stavu

k 31.3.1948. Nároky na vrácení uvedených majetkových práv bylo

třeba uplatnit u právního nástupce organizací uvedených v § 2

zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Povinným právním nástupcem je

každý subjekt, který takový odňatý majetek ke dni účinnosti zákona

č. 173/1990 Sb. držel." Z uvedeného lze tedy, jak Ústavní soud

v tomto nálezu konstatoval, dovodit, že byl-li nárok na vrácení

majetku řádně a včas uplatněn oprávněnou organizací u zákonem

definovaného subjektu, je nerozhodné, jaké typy právního

nástupnictví restituční nároky sledují. Konečně pak v odůvodnění

uvedeného nálezu poukázal Ústavní soud na svůj nález, sp. zn. Pl.

ÚS 48/95, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního

předpisu umožňuje dvě interpretace, přičemž jedna je v souladu

s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy

a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto

ustanovení, neboť při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat

dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Podle názoru pléna

Ústavního soudu okruh subjektů povinných k navrácení majetku nově

vzniklým dobrovolným organizacím není vymezen tak úzce, jak tvrdil

navrhovatel, a povinným subjektem může být i stát, pokud se

převzetím majetku odňatého podle uvedených zákonů stal právním

nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. a tento

majetek držel v den účinnosti zákona č. 173/1990 Sb., tedy l.

června 1990. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že

okruh povinných osob v uvedených zákonech byl stanoven na základě

legitimní politické vůle zákonodárce a že napadená ustanovení

citovaných zákonů nejsou v rozporu s ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nenarušují ústavní

pořádek České republiky. Z uvedených důvodů byl návrh skupiny

poslanců zamítnut.

Krajský soud v Brně ve svém písemném vyjádření k obsahu

ústavní stížnosti poukázal na to, že postavení stěžovatele se

neliší od postavení České obce sokolské, resp.jejích sokolských

jednot. K odstranění majetkových křivd vzniklých těmto dobrovolným

organizacím směřoval zákon č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších

změn a doplňků, jakož i zákon ČNR č. 232/1991 Sb., ve znění

pozdějších změn a doplňků. Jak vyplývá z restitučních zákonů,

nemohly být odčiněny všechny křivdy, které byly spáchány porušením

právních předpisů, o nichž se zmiňuje stěžovatel ve své ústavní

stížnosti. Ve smyslu uvedených restitučních předpisů krajský soud

vykládal pojem povinné osoby a z tohoto výkladu vycházel také jeho

rozsudek, na jehož odůvodnění také v celém rozsahu odkázal

a současně navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná

odmítnuta.

Vedlejší účastník, v.d.i.O.Z., se k obsahu ústavní stížnosti

písemně nevyjádřil.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu

Okresního soudu ve Zlíně, dospěl k závěru, že ústavní stížnost

není důvodná.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí

Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Byl tedy

i senát Ústavního soudu, rozhodující o ústavní stížnosti

stěžovatele, ve smyslu uvedeného článku Ústavy vázán výše uvedeným

názorem pléna Ústavního soudu ČR, který v ustanovení § 2 zákona č.

173/1990 Sb., v platném znění, které bylo obecnými soudy v ústavní

stížnosti napadených rozhodnutí aplikováno, rozpor s čl. ll odst.

l a 3 a čl. 4 odst. 3 Listiny neshledal.

Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozsudku stěžovatel

porušení žádného ze svých ústavně zaručených práv výslovně

nenamítal, a proto za této situace senát Ústavního soudu zkoumal,

zda v poměru ke stěžovateli nebylo rozhodnutími obecných soudů

zasaženo do jeho práva na soudní ochranu tak, jak toto vyplývá

z čl. 36 odst. 1 Listiny. Za stavu, kdy ze zjištění učiněných

obecnými soudy na základě provedeného dokazování vyplývá, že

stěžovatelem v žalobě označený žalovaný - v.d.i. O. - nabyl

předmětné nemovitosti nikoliv od právního nástupce organizace

uvedené v ustanovení § 2 zákona č. 68/1956 Sb., nýbrž od ZV ROH

Krajské odbytové a zásobovací základny v Malenovicích, nelze

závěrům obecných soudů vytýkat protiústavnost, když shora citovaný

judikát, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu ČR pod č. 9 z roku 1996, v němž je ustanovení §

2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, interpretováno - jak

Ústavní soud dal v plenární věci shora označené najevo - ústavně

konformním způsobem, sice částečně přisvědčil názoru stěžovatele

v tom, že povinnou osobou je každý další subjekt, který odňatý

majetek držel, nicméně tak tomu je jen za splnění podmínky, že

nárok na vrácení majetku byl oprávněnou osobou v zákonem stanovené

lhůtě uplatněn u právního nástupce organizací, uvedených

v ustanovení § 2 zákona č. 68/1956 Sb., a právě tato podmínka

v posuzovaném případě splněna není. Závěrům obecných soudů nelze

než přisvědčit, a to přesto, že tyto v podstatě bez povšimnutí

ponechaly fakt, na který v průběhu řízení před nimi ani sám

stěžovatel neupozornil, totiž že ZV ROH Krajské odbytové

a zásobovací základny převáděl předmětný majetek na vedlejšího

účastníka v.d.i. O. teprve v roce 1966, tedy poté, co tento

majetek měl být s ohledem na zákon č. 68/1956 Sb. převeden do

vlastnictví ČSTV, a nezabýval se proto otázkou platnosti

hospodářské smlouvy z roku 1966, na základě které byl předmětný

majetek převeden na v.d. i. O. Ani tento fakt však nemůže změnit

nic na výše uvedeném závěru Ústavního soudu o tom, že právo na

soudní ochranu stěžovatele porušeno nebylo, neboť i kdyby bylo

možno učinit závěr o neplatnosti uvedené hospodářské smlouvy, pak

tato okolnost by nemohla nic změnit na tom, že v návrhu

stěžovatele, opírajícím se o restituční zákon č. 173/1990 Sb., byl

jako žalovaný označen subjekt (u něhož také stěžovatel svůj nárok

opírající se o zákon č. 173/1990 Sb. uplatnil), který není právním

nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. Vzhledem

k tomu, že Ústavní soud, jak je patrno ze shora uvedených důvodů,

v postupu obecných soudů zásah do ústavně zaručených práv

stěžovatele neshledal, byla jeho ústavní stížnost zamítnuta (§ 82

odst. l zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne l. července 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru