Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 170/04Nález ÚS ze dne 03.05.2005Neplatnost právního úkonu v rámci tzv. malé privatizace z důvodu omylu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základ... více
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
Dražba
vlastnické právo/přechod/převod
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 97/37 SbNU 313
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.170.04
Datum vyhlášení18.05.2005
Datum podání19.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

111/1990 Sb., § 6 odst.1, § 6 odst.2

40/1964 Sb., § 49a

427/1990 Sb., § 9, § 11


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 170/04 ze dne 3. 5. 2005

N 97/37 SbNU 313

Neplatnost právního úkonu v rámci tzv. malé privatizace z důvodu omylu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 3. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 170/04 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. T. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 č. j. 29 Odo 567/2002-212, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2002 č. j. 15 Co 331/2001-192 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2001 č. j. 57 C 246/92-174, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vrácení dražební jistoty.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2004 č. j. 29 Odo 567/2002-212, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2002 č. j. 15 Co 331/2001-192 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2001 č. j. 57 C 246/92-174 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 27. 5. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o jejich rozporu s čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti uvádí, že dne 12. 1. 1992 v rámci tzv. malé privatizace vydražil konkrétní provozní jednotku, po jejímž převzetí se dodatečně dověděl, že ji v dosavadním stavu nelze na základě rozhodnutí hygienika provozovat a je třeba do ní dále investovat. Vzhledem k nesplnění předpokladu provozuschopnosti této jednotky stěžovatel nezaplatil cenu, za kterou ji vydražil, a jím složená dražební jistota ve výši 80 000 Kč propadla státu. Stěžovatel měl za to, že byl uveden v omyl, protože mu záměrně nebyly sděleny podstatné skutečnosti; z tohoto důvodu považoval dražbu od počátku za neplatnou, a proto se žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu financí vrácení dražební jistoty z titulu bezdůvodného obohacení, čemuž však obecné soudy nevyhověly. Nejvyšší soud vyjádřil názor, že k neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu je nutné, aby jej vyvolal druhý účastník úkonu, tedy organizace, která provozní jednotku vydražovala, ta však dle názoru soudu tak nemohla učinit, neboť nerozhodovala o tom, že jednotka bude zařazena do seznamu dražených jednotek. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí. Má za to, že porušením podstatných povinností převodce nedošlo k převodu vlastnictví, propadnutí dražební jistiny považuje za zásah do svého vlastnického práva a ze všech těchto důvodů žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 6. 2004, podepsaném předsedou senátu 29 Odo, odmítl opodstatněnost ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že toto rozhodnutí je usnesením o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, které se otázek dražby meritorně nedotýká.

Krajský soud v Ostravě ve vyjádření ze dne 31. 8. 2004, podepsaném předsedou senátu 15 Co, odkázal na obsah soudního spisu a odůvodnění napadeného rozsudku. Výtky v ústavní stížnosti neakceptoval, neboť dle jeho názoru stěžovatel provozní jednotku úspěšně vydražil a teprve poté ji vrátil, když zjistil, že její technický stav neodpovídá jeho představám o jejím dalším využití.

Ve vyjádření Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2004 příslušný samosoudce zrekapituloval průběh a výsledky řízení a s poukazem na to, že věc převzal v červnu 2003, odkázal na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě z ledna 2002.

Za vedlejšího účastníka se dne 18. 6. 2004 vyjádřil ředitel odboru privatizace majetku státu Ministerstva financí. Prezentoval názor, že ústavní stížnost není důvodná, neboť vychází z překonaného smluvního pojetí dražby, z něhož se odvozovala možnost podpůrného použití příslušných ustanovení občanského zákoníku. Ministerstvo financí zastává v tomto směru názor, že "dražba není smlouva", a poukázalo v této souvislosti na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, podle které nabytí z dražby není nabytím ze smlouvy, ale na základě jiných skutečností stanovených zákonem, takže subsidiární použití občanského zákoníku je vyloučeno. Podle vedlejšího účastníka vady provozní jednotky nezpůsobují neplatnost dražby, dle jeho názoru je dražba podnikatelským rizikem. Každému, kdo chce dražit, musí být dána možnost, aby si nabízenou provozní jednotku mohl prohlédnout a přesvědčit se o tom, co bude předmětem dražby. Ve stěžovatelově případě však byla dražba neplatná ze zákona, a to proto, že vydražitel včas nezaplatil vydraženou cenu.

Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 57 C 246/92, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se účastnil dne 12. 1. 1992 dražby konané podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, a vydražil za cenu 1 040 000 Kč provozní jednotku "bufet M." v Ostravě, kterou do té doby provozoval státní podnik Restaurace Ostrava-Jih. Po převzetí provozní jednotky z písemné dokumentace zjistil, že podle rozhodnutí a závazného pokynu městského hygienika z června 1989 nelze bufet provozovat bez vybudování samostatného WC pro strávníky. Přístavba resp. přestavba provozní jednotky tak, aby byla zjištěna její provozuschopnost, by si však podle vyjádření stěžovatelem přizvaných odborníků vyžádala další náklady nejméně ve výši 1 303 000 Kč, neboť bufet byl umístěn na stropní desce protiatomového krytu. Po zjištění, že provozní jednotka ve stavu, jak byla vydražena, není provozuschopná, stěžovatel cenu nezaplatil s tvrzením, že vydražení bylo neplatné, neboť byl uveden v omyl (ustanovení § 49a občanského zákoníku), a žádal po České republice - Ministerstvu financí zpět zůstatek dražební jistoty.

Ve věci opakovaně rozhodl Okresní soud v Ostravě i Krajský soud v Ostravě a k dovolání stěžovatele i Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 26. 4. 2000 č. j. 33 Cdo 2601/99-150 rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyloučil, že by to byl stát, který vyvolal u stěžovatele omyl o dražené provozní jednotce, neboť druhým účastníkem smlouvy uzavírané formou dražby byla organizace, která majetek vydražovala, podmínky omylu však nebyly dány ani u této organizace, neboť ta nerozhodovala o tom, že provozní jednotka bude zařazena do seznamu dražených jednotek. Podle dovolacího soudu bylo rozhodnutí státu o zařazení provozní jednotky do privatizace podle zákona České národní rady č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, specifickou právní skutečností veřejnoprávní povahy, která podmiňovala možnost konání dražeb, ale nesměřovala přímo proti jednotlivým dražitelům. Dovolací soud zdůraznil, že bylo na dražitelích, aby se v zákonných lhůtách před dražbou přesvědčili o stavu draženého majetku a o tom, zda odpovídá jejich budoucím podnikatelským záměrům. Této možnosti stěžovatel nevyužil. Nebylo tedy prokázáno, že by příslušná organizace, které náleželo k provozní jednotce právo hospodaření, ani zástupci státu (členové privatizační komise) podali stěžovateli zkreslené informace. Dovolací soud připustil, že bezdůvodným obohacením státu by bylo, pokud by se ukázalo, že kupní smlouva uzavřená formou dražby byla neplatná, vydražitel by z tohoto důvodu nezaplatil včas kupní cenu a dražební jistota by propadla státu. K takovému případu však nedošlo, dražba proběhla, aniž by bylo prokázáno porušení zákona č. 427/1990 Sb.

Okresní soud v Ostravě následně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že stát nebyl osobou, které byl právní úkon určen, a tudíž na něj nelze aplikovat ustanovení § 49a občanského zákoníku. Navíc nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl členy privatizační komise mylně informován a podmínky omylu nebylo možno dovodit ani u dražitele, tj. státního podniku Restaurace Ostrava-Jih, s. p., v likvidaci. Závěr, že dražba proběhla v souladu se zákonem č. 427/1990 Sb. a že na straně žalované k bezdůvodnému obohacení na úkor stěžovatele nedošlo, potvrdil v odvolacím řízení i Krajský soud v Ostravě, který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesení odmítl pro jeho nepřípustnost.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná.

Jádro věci samé spočívá v právních závěrech dovolacího soudu vyslovených v rozsudku ze dne ze dne 26. 4. 2000 č. j. 33 Cdo 2601/99-150, kterými byly při svém rozhodování vázány i soudy prvního a druhého stupně. Podle Nejvyššího soudu, stručně řečeno, nebyly ve stěžovatelově případě dány podmínky omylu jednak proto, že stát nebyl účastníkem smlouvy uzavírané formou dražby, dále proto, že organizace, která majetek vydražovala, nerozhodovala o jeho zařazení do dražby, a konečně proto, že stěžovatel nevyužil možnosti prohlédnout si provozní jednotku před dražbou a příslušná organizace či členové privatizační komise mu nemohli žádné případně zkreslené informace podat, ani poznat, že se stěžovatel mýlí, pokud jde o jeho představu o dalším využití draženého majetku (srov. str. 4 odst. 4 rozsudku).

Tyto závěry však podle Ústavního soudu neobstojí, neboť vychází z chybného úsudku, že stát nebyl účastníkem smlouvy uzavírané formou dražby. Ústavní soud upozorňuje, že se povahou veřejné dražby v procesu tzv. malé privatizace ve své dřívější rozhodovací praxi již zabýval a uvedl, že vlastnictví nabývané podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. je vlastnictvím nabývaným na základě smlouvy, kde stát je její stranou a příklep je akceptací nabídky, neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu (viz nález sp. zn. II. ÚS 303/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 14). Právní názor, že postup státu podle zákona č. 427/1990 Sb. nebyl rozhodováním nositele veřejné moci, ale rozhodováním dosavadního vlastníka majetku v soukromoprávním vztahu o tom, jak se svým majetkem naloží, Ústavní soud zopakoval i v nálezu sp. zn. II. ÚS 93/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 141) a v projednávaném případě neshledal žádný důvod se od něj jakkoliv odchýlit. Závěr obecných soudů byl tedy v tomto směru v rozporu s ústavně konformním výkladem shora uvedených ustanovení zákona č. 427/1990 Sb., neboť stát stranou smlouvy uzavírané formou veřejné dražby byl. V této souvislosti je třeba připomenout, že organizace, která majetek vydražovala, v daném případě Restaurace Ostrava-Jih, s. p., v likvidaci, s věcmi ve státním vlastnictví pouze hospodařila, sama subjektem vlastnického práva nebyla (§ 6 odst. 1, 2 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku). Z pozice stěžovatele jako druhého účastníka smluvního vztahu tak bylo zcela nerozhodné, že organizace, která majetek vydražovala, o jeho zařazení do dražby nerozhodovala.

Právní názor Nejvyššího soudu sledovaný soudy prvního a druhého stupně v ústavní stížností napadených rozhodnutích se rovněž opíral o závěr, že právní úkon stěžovatele nebylo možno považovat za neplatný z důvodu omylu (ve smyslu ustanovení § 49a občanského zákoníku), neboť stěžovatel si předem provozní jednotku neprohlédl a nepokusil se o ní získat další informace a rovněž neprokázal, že byl uveden v omyl např. členy privatizační komise či pracovníky vydražitele. Z tohoto důvodu pak obecné soudy považovaly dražbu za provedenou v souladu se zákonem a propadnutí dražební jistoty v důsledku nezaplacení zbytku kupní ceny ve stanovené lhůtě za zákonné. Jak Ústavní soud zjistil, tento právní závěr zcela neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Tím je nastolena otázka výkonu ústavně zakázané libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) ze strany obecných soudů, které, dopustí-li se jí, zasáhnou do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovateli, stejně jako ostatním potenciálním zájemcům, mohlo být ze seznamu provozních jednotek zařazených do dražby a z karty provozní jednotky zřejmé, že předmětem dražby je provozní jednotka státního podniku Restaurací Ostrava-jih, s. p., v likvidaci, označená jako bufet M., s deklarovanými zásobami v hodnotě cca 32 000 Kč a tržbami za rok 1990 ve výši 3 207 000 Kč (č. l. 47 - 48). Z žádného z těchto dokumentů však nebylo seznatelné, že městský hygienik vydal dne 19. 6. 1989 závazný pokyn (č. l. 83), jímž nařídil vybudovat v bufetu M. samostatné WC pro zákazníky v termínu do 31. 12. 1991, které však státní podnik již nerealizoval. Okolnost, že bufet nebyl bez dodatečné investice provozuschopný, nastolila objektivně otázku omylu v podstatné vlastnosti dražené věci.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 432/96) má ve smyslu § 49a věty první občanského zákoníku omyl jednajícího za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího) a současně za předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal nebo o něm, ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět. Ve vztahu k posledně uvedenému předpokladu zákon rozlišuje dvě situace. Jde jednak o situaci, kdy druhý účastník omyl vyvolal, a dále o situaci, kdy druhý účastník musel o omylu jednajícího vědět. Obě situace jsou z hlediska právní relevance rovnocenné, tudíž postačí, je-li dána jedna z nich. Omyl je vyvolán druhým účastníkem tehdy, jestliže tento účastník bez úmyslu uvést mýlícího se účastníka v omyl vznik omylu způsobil, např. uvedením nepravdivých skutečností, jež byly pro utváření vůle jednající osoby rozhodující. O případ, kdy omyl musel být druhému účastníku znám, jde i tehdy, když druhý účastník buď omyl poznal, anebo vzhledem k okolnostem poznat musel a mýlícího se na jeho omyl neupozornil.

Z tohoto pohledu bylo v projednávaném případě významné zjištění, že druhý účastník smlouvy (ve smyslu shora uvedeného stát, resp. jeho příslušný orgán, který nesl odpovědnost za jeho konání v průběhu malé privatizace) věděl, že provozní jednotka byla předtím, než byla zařazena do dražby, ve které ji stěžovatel vydražil, dražena již dvakrát (dne 31. 8. 1991 - vydražitelka J. F. a dne 2. 11. 1991 - vydražitelka B. J.), vydražitelé ji však nepřevzali a vrátili ji (č. l. 3 verte čtvrtý odstavec rozsudku Okresníhosoudu v Ostravě ze dne 15. 5. 1998 č. j. 57 C 246/92-102 a připojené doklady z archivu okresní privatizační komise). Bylo tedy na obecných soudech, aby tuto skutečnost řádně prověřily a vyhodnotily, zda omyl stěžovatele byl dán a který orgán státu jej vyvolal či jej poznal nebo poznat musel a stěžovatele na něj neupozornil. Obecné soudy tak neučinily, neboť jak shora uvedeno, vycházely z mylného úsudku, že stát stranou smlouvy uzavírané formou dražby nebyl. V těchto souvislostech pak bude třeba hodnotit i chování stěžovatele, který skutečně nevyužil možnosti si draženou provozovnu před dražbou prohlédnout v termínech stanovených privatizační komisí (srov. jeho výpověď výpovědi při jednání Okresního soudu v Ostravě dne 25. 10. 1996, č. l. 39 verte), a zodpovědět, zda by při prohlídce provozovny mohl objektivně zjistit existenci závazného pokynu městského hygienika.

Rámec, ve kterém obecnésoudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud opakovaně formuluje ve své rozhodovací činnosti tak, že pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je možné považovat takové rozhodnutí za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny. V projednávaném případě Ústavní soud zjistil, že pochybení obecných soudů při identifikaci státu jako smluvní strany ovlivnilo hodnocení skutečností majících dopad na závěry o naplnění (či nenaplnění) náležitostí ustanovení § 49a občanského zákoníku, a ve svém důsledku způsobilo deficit spravedlnosti v rovině ústavní ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Toliko jako obiter dictum se Ústavnísoud kriticky vyjadřuje k délce soudního řízení, ve kterém se nejprve šest let tříbil právní názor obecných soudů na to, že k přechodu vlastnictví v dražbě dochází na základě smlouvy, aby poté další čtyři roky vadně judikovaly, že stát stranou smlouvy nebyl.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavnísoud ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jak jsou označeny v záhlaví tohoto nálezu, podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, se souhlasem účastníků řízení mimo ústní jednání, z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru