Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 169/98Nález ÚS ze dne 25.11.1999Existence nápadně nevýhodných podmínek

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 167/16 SbNU 225
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.169.98
Datum podání14.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 169/98 ze dne 25. 11. 1999

N 167/16 SbNU 225

Existence nápadně nevýhodných podmínek

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v o ústavní stížnosti MUDr. K., proti

rozsudkům Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 1997,

čj. 3 Cdon 319/96-102, Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12.

1994, čj. 11 Co 822/94-80, a Okresního soudu v Příbrami ze dne

31. 8. 1994, čj. 5 C 109/92-67, za účasti Nejvyššího soudu České

republiky, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 1997, čj. 3 Cdon

319/96-102, Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, čj. 11 Co

822/94-80, a Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 8. 1994, čj.

5 C 109/92-67, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudků obecných soudů

shora označených. Neztotožňuje se závěry ve věci dosud

rozhodujících obecných soudů v otázce neexistence nápadně

nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy o převodu

nemovitostí ze dne 13. 10. 1975, v důsledku čehož byla zamítnuta

její žaloba na určení povinnosti žalovaných uzavřít s ní dohodu

o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

87/1991 Sb."). Stěžovatelka poukazuje na to, že ač skutečnosti

prokazující existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání

výše uvedené kupní smlouvy mezi původními vlastníky nemovitostí

a čs. státem (ONV Příbram) v řízení před obecnými soudy nejen

tvrdila, ale i prokázala, dospěly obecné soudy k právním závěrům,

které podle jejího názoru představují zásah do jejích ústavně

zaručených práv. Za stěžejní důvody opodstatňující její tvrzení

o existenci nápadně nevýhodných podmínek označuje především to, že

předmětem převodu byly pozemky s možností těžby surovin a zásobami

v minulosti již vytěženého kamene, což se v kupní smlouvě

neodrazilo, čímž došlo ke značnému znevýhodnění poměru získané

hodnoty k vydávané protihodnotě v neprospěch původních vlastníků,

o čemž svědčí i znalecký posudek znalce M. V. ze dne 20. 8. 1993.

Uzavření kupní smlouvy představuje současně pro nástupce původního

vlastníka trvalou ztrátu možnosti obnovení těžby kamene na

předmětných pozemcích, pro kterou hovoří jak nízká vrstva skrývky

a příznivé položení lomu u komunikace, tak vhodnost kamene pro

stavební a dekorační použití. S tím souvisí i ztráta možného

pracovního zařazení pro nástupce původního vlastníka, nehovoříc

již o takových záležitostech, jakými jsou například pokračování

v rodinné tradici apod. Kromě toho poukazuje na to, že za

protiprávní (a tedy související s předpokladem nápadně nevýhodné

podmínky) je třeba považovat i svévolný postup Svazarmu

(Automotoklubu Příbram), který bez souhlasu původního vlastníka

začal pozemek užívat, zbudoval na něm sociální zařízení (WC)

a další zařízení pro motoristy, a to vše ještě předtím, než došlo

k uzavření kupní smlouvy. Původní vlastník byl tak fakticky

protiprávně zbaven výkonu vlastnického práva k pozemku a ocitl se

bez vlastní viny ve zvláště nevýhodném postavení, čímž byly

natolik zhoršeny jeho poměry k předmětné nemovitosti, že se ocitl

v objektivně nerovné situaci, což bez pochyby ovlivnilo i podmínky

a okolnosti uzavírání kupní smlouvy ohledně předmětných pozemků ve

smyslu zákonného požadavku podmínek nápadně nevýhodných.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 5

C 109/92, bylo zjištěno, že rozsudkem uvedeného soudu, čj. 5

C 109/92-67, ze dne 31. 8. 1994, byla zamítnuta žaloba

stěžovatelky na určení povinnosti žalovaných uzavřít s ní dohodu

o vydání pozemku č. 374/9, č. 373 k.ú. H., a to poté, co soud I.

stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 13. 10. 1975 byla

původními vlastníky, právními předchůdci stěžovatelky, uzavřena

v tísni, nicméně nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek. Rozsudek

soudu I. stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze,

čj. 11 Co 822/94-80, ze dne 14. 12. 1994. Krajský soud v podstatě

shodně se soudem I. stupně, jak plyne z odůvodnění jeho

rozhodnutí, dospěl k závěru, že důvody, o které stěžovatelka opírá

své tvrzení o existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání

kupní smlouvy ze dne 13. 10. 1975, jsou neopodstatněné, nejsou

proto splněny podmínky ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.

87/1991 Sb., a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. S ohledem na

jiný právní názor stěžovatelky na splnění podmínky nápadně

nevýhodných podmínek v souvislosti s tísní při uzavření kupní

smlouvy, však připustil dovolání ve smyslu ust. § 238 odst. 2

písm. a) o.s.ř. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu

stěžovatelka v podstatě namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů

vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu

v otázce, zda kupní cena byla určena v souladu s tehdy platnými

cenovými předpisy. Vytýká soudu I. stupně, že neuvěřil jejímu

tvrzení, že na dotčených pozemcích byly lomy kamene, který byl

zčásti vytěžen, přičemž jeho cena nebyla zohledněna při stanovení

kupní ceny. Poukazuje na to, že v tomto smyslu stěžovatelka

navrhovala již soudu I. stupně důkazy, které však nebyly

provedeny. Odvolací soud pak, aniž v tomto směru sám prováděl

dokazování, dospěl k závěru, že vytěžený kámen na pozemcích nebyl,

čímž došlo k porušení ustanovení § 120 o.s.ř. V dovolání dále

stěžovatelka poukazuje na to, že soudy obou stupňů sice při

rozhodování o věci vycházely z ust. § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.

87/1991 Sb., při jeho výkladu však pochybily, když vycházely

z rozhodnutí uveřejněného pod č. 36 v ročníku č. 1993 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek a problematiku nápadně

nevýhodných podmínek výlučně redukovaly na otázku, zda sjednaná

výše kupní ceny odpovídala tehdy platných cenovým předpisům.

I kdyby totiž cena za pozemky včetně jejich součástí byla

stanovena smluvně v souladu s tehdy platným cenovým předpisem,

konkrétně vyhláškou č. 43/1969 Sb., došlo k uzavření předmětné

smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelka v dovolání

podrobuje kritice konstrukci právního názoru, podle něhož "nápadně

nevýhodné podmínky" jsou samostatným hlediskem (vedle institutu

"tísně"), když naopak podle ní byla-li někomu vnucena smlouva (což

odpovídá stavu tísně), již tímto byla porušena rovnost smluvních

stran a dispoziční volnost účastníků, a sama tato skutečnost

zakládá nevýhodné podmínky ještě dávno předtím, než se vůbec začne

jednat o "ekvivalentu plnění", tedy o ceně. Dovolací soud

v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na dosavadní interpretaci

ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. ze strany

obecných soudů, ale i soudu Ústavního, podle níž je při posuzování

citovaného ustanovení nezbytné ověření toho, zda jsou splněny oba

zákonné předpoklady v citovaném ustanovení obsažené, tedy jak stav

tísně, tak i existence nápadně nevýhodných podmínek, a přestože se

oba tyto zákonné předpoklady často vzájemně prolínají a někdy

i podmiňují, je třeba respektovat jejich relativní oddělenost, kdy

předpoklad tísně představuje především stav subjektivní

a předpoklad nápadně nevýhodných podmínek zejména objektivní

skutečnosti v konkrétní tísni. V posuzovaném případě obecné soudy

dospěly k závěru, že předmětná smlouva byla uzavírána v tísni.

Naopak při posouzení druhého předpokladu vydání věci podle § 6

odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., jeho naplnění obecné soudy

neshledaly. Vyšly přitom z toho, že nápadně nevýhodné podmínky je

nutno posuzovat konkrétně, podle okolností případu, kdy případné

naplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek se musí odrážet

v konkrétní nevýhodě postiženého občana v porovnání s občany

jinými, což - jak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů

- nebylo shledáno. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že pokud

soud druhého stupně při svém rozhodování vycházel z výše uvedeného

právního názoru, nelze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu

podle ust. § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. učinit závěr o případné

nesprávnosti tohoto rozhodnutí, které je proto třeba posuzovat

jako věcně správné, a proto bylo dovolání stěžovatelky podle §

243 odst. 1 o.s.ř. zamítnuto.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností

napadeného rozsudku s tím, že je třeba s ohledem na námitky

stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti zdůraznit, že odůvodnění

rozsudku Nejvyššího soudu ČR vycházelo ze skutečnosti, že

v posuzovaném případě byla přípustnost dovolání založena

v souvislosti s tím, do jaké míry považoval odvolací soud své

rozhodnutí po právní stránce za zásadní. Proto při zkoumání

správnosti dovoláním napadeného rozsudku mohl dovolací soud

přihlédnout pouze k hledisku obsaženému v ust. § 241 odst. 2 písm.

d) o.s.ř. a posuzovat tak řešení jen odvolacím soudem vymezené

právní otázky. Právní názor, z kterého odvolací soud při svém

rozhodování vycházel, neshledal dovolací soud za nesprávný,

a proto v napadeném rozsudku posoudil z hlediska uplatněného

dovolacího důvodu rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné.

Postupem obecných soudů nebylo proto podle názoru Nejvyššího soudu

ČR zasaženo do práv stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu

a ústavní stížnost je proto možno považovat za neodůvodněnou.

Automotoklub Příbram a Okresní úřad v Příbrami se svého

postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdaly.

Předně Ústavní soud uvádí, že nelze přisvědčit stěžovatelce

v jejím tvrzení, že dosavadními rozhodnutími obecných soudů došlo

k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ve vztahu ke

stěžovatelkou tvrzenému nároku na restituci předmětných pozemků

nelze toto ustanovení podle ustálené judikatury Ústavního soudu

aplikovat na případy spadající do režimu eventuálního obnovení

vlastnického práva v tzv. restitučním prostředí.

Naproti tomu, viděno ze zorného úhlu ústavněprávně zaručeného

práva každého na soudní ochranu a spravedlivý proces, nelze

ponechat bez bližší pozornosti stranou zkoumání Ústavního soudu

tvrzení stěžovatelky ohledně vad v dokazování v otázce způsobu

využití předmětných pozemků osobami odlišnými od vlastníků pozemků

a eventuálního dopadu této skutečnosti na rozhodnutí soudů

o existenci či neexistenci nápadně nevýhodných podmínek. V tomto

směru je třeba uvést, že při ústním jednání v řízení před Okresním

soudem v Příbrami dne 8. 9. 1993 stěžovatelka uvedla (viz č.l. 36

spisu, sp. zn. 5 C 109/92), že ocenění předmětných pozemků pro

potřeby jejich výkupu od původních vlastníků státem bylo provedeno

pouze s ohledem na tehdy platnou cenu podle příslušného cenového

předpisu, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že na pozemku byly

zbytky budov, haldy kamení, a že by původní vlastníci dostali

náhradu za činnost, která se zde prováděla do roku 1975. Obecné

soudy dospěly k závěru, že dohodnutá kupní cena odpovídala tehdy

platným cenovým předpisům, konkrétně 2vyhlášce č. 43/1969 Sb.,

když do výměry 1 500 m byla cena za 2nezastavěné pozemky stanovena

částkou 4,- Kčs za m, ke zbývající 2výměře ve výši 0,40 Kč za m.

Obecné soudy vzaly za prokázané, že od roku 1972 užíval pozemky

Automotoklub jako rekreační zařízení a žádné zásoby kamene se na

nich nenacházely, těžba se v době převodu vlastnického práva

k pozemkům neprováděla, ale pozemky byly využívány pro rekreaci,

byly na nich zřízeny stavby (sociální zařízení, 3 chaty Lada).

O tato zjištění opřely obecné soudy právní závěr, že v daném

konkrétním případě nebyla prokázána existence nápadně nevýhodných

podmínek, a námitky stěžovatelky ohledně narušení rovnovážnosti

postavení smluvních stran a námitky týkající se neadekvátnosti

peněžitého plnění, když nebyla jiná možnost, než přistoupit na

ceny stanovené státem cenovou vyhláškou, který byl smluvní

stranou, nebyly shledány opodstatněnými. Ústavní soud považuje za

nutné zdůraznit, že skutečnost, že obecné soudy při zjišťování

existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy

přistoupily k posouzení jejich eventuální existence či neexistence

bez toho, že by po náležitém zjištění skutkového stavu zhodnotily,

jak se objektivně projevila v procesu uzavírání předmětné smlouvy

skutečnost, že původní vlastníci byli z realizace svého

vlastnického práva vyloučeni již v období řady let předcházejícím

zahájení procesu výkupu, odůvodněně stěžovatelka vnímá jako

nepřípustný zásah do svých práv ze strany obecných soudů,

jmenovitě zejména soudu I. a II. stupně. Hlediska, z kterých

přistoupily obecné soudy (zejména soud I. a II. stupně)

k posouzení nápadně nevýhodných podmínek, považuje Ústavní soud

v dané konkrétní věci za nedostatečná a neodůvodněně úzká. Ústavní

soud je toho názoru (a shodně judikoval např. ve věci, sp. zn.

I.ÚS 179/95, publikované pod č. 86 ve svazku č. 6 Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu), že nápadnou nevýhodnost je sice třeba

prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní

smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým, nicméně je

přesvědčen, že tento momentální objektivní stav může být výsledkem

skutečností, které nastaly před datem uzavření smlouvy, a jež se

ve sféře původního vlastníka-převodce projeví a aktivizují právě

až v podmínkách konkrétního kontraktačního procesu a mohou

odůvodnit závěr o objektivní existenci nápadně nevýhodných

podmínek na straně převodce v okamžiku uzavírání smlouvy

(konkrétní nevýhodu) ve srovnání s občany jinými. Na tomto místě

je možno upozornit i na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS

168/95, publikovaný pod č. 79 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu, v němž Ústavní soud mimo jiné také zdůraznil, že

sám pojem "za nápadně nevýhodných podmínek" je typickým výrazem,

který určitou situaci či podmínku nedefinuje, ale naopak vyžaduje

interpretaci podle svého smyslu, a tím i určitou variabilitu podle

konkrétních podmínek případu. Aniž by tedy Ústavní soud

zpochybňoval východiska prezentovaná v odůvodněních obecných

soudů, jmenovitě soudu dovolacího, z nichž je třeba vycházet při

zjišťování splnění zákonných předpokladů vyplývajících

z ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., nezbývá

mu, než aby v dané věci konstatoval, že obecné soudy tím, že při

hodnocení konkrétních okolností naplňujících znak nápadně

nevýhodných podmínek v daném případě vyloučily vliv objektivně

existující situace původních vlastníků datující se hluboko před

datum uzavření smlouvy, nepřípustně zúžily prostor pro posouzení

případné restituční povahy předmětného převodu vlastnického práva

k pozemkům, a v důsledku toho neposkytly dostatečnou soudní

ochranu právům stěžovatelky. Proto byla napadená rozhodnutí pro

rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavním soudem zrušena [§ 82

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru